Díváš se do noci
v područí měsíční moci.
Vyješ na měsíc,
který už nechceš vidět víc.
Vlkodlak jsi, už nic nezměníš,
o normálním životě možná sníš.
Ale on na tebe nečeká,
spíše před tebou utíká.
Zažil jsi smutek, zklamání, smrt.
Co čeká tě víc? Možná nic...
Měl jsi přátele. Pobíhali jste
za úplňkových nocí po
pozemcích školy. Nechytili vás.
Ale ty doby jsou už dávno pryč.
Vyslyš hlas, který napovídá ti
budoucnost. Černé vlasy
tě již nepohladí po tváři,
už neuvidíš ty oči,
co sžíraly tě celá školní léta.
Ani smrtonoš tě nebude strašit
ze spánku, kterému jsi nevěnoval
čas. Proč asi? Možná tě rušil,
možná jsi ho nepotřeboval.
Ale ty jsi hlavně snil...
o něm, snad i o normálním životě.
Smrt. Černá, rozporuplná;
vzala si ho. Vzala si část tebe.
Nechala ti pouze naději. A ona
žije. V mladém chlapci...
Připomíná ti někoho? Byli to
tví přátelé. Jsi sám? Jako vždy.
Ale nepotrvá to dlouho...
Vrátíš se k nim...