„Brin? Brin?!“

   „Psst.“ Utišila Brin svou kamarádku Lilly.

   „Uvědomuješ si, že jsme v knihovně a Pinceová by nás mohla vyhodit?“

   Kamarádka jen na Brin vrhla vražedný pohled a opět se sklonila nad poloprázdný pergamen, který měla před sebou.

   „Brin!“ zašeptala Lilly. „Ten úkol z lektvarů se za tebe sám neudělá.“

   „Kušuj… víš, že to stejně stihnu.“

   „Já nevím jak ty to děláš, že ti všechno projde.“ Utichla a bylo slyšet jen škrábání brku po pergamenu. Brin se procházela po knihovně a hledala svazek o Mnoholičném lektvaru, který zrovna probírali.

   „Máta jako vražedná bylina, Mytologie kouzel, kde to sakra, je!“

   „Nehledáš tohle?“ Vysoký chlapec jí s úsměvem podával knihu o Mnoholičném lektvaru.

   „Hmmm, to je ona.“

   Podával jí knihu, ale když už na ni skoro sáhla, stáhl ruku zpět.

   „No, já si to rozmyslel, nedám ti jí. Co za to?“ Jeho hezký úsměv se změnil ve škleb. Objal ji a do ucha ji začal šeptat

   „Čekám na tebe! Jsi moje!“

   Poodešel od ní a rozplynul se, nahradila ho nějaká bestie, která jenom zavyla a vrhla se na ní.

   V tu chvíli se Brin vzbudila s výkřikem. Byla zpocená, strach který cítila se přeměnil v naštvanost. Byla noc, Brin byla ráda, že nevzbudila žádnou z jejích spolubydlících. Pomalu vstala z postele, oblékla si na sebe hábit a vydala se ven z nebelvírské věže.

   „Kampak, kampak slečno Mathewsová?“

   Brin se ani neotočila, jen zvedla ruku a zamávala,

   „No to je chování… Pište si, že to řeknu někomu z profesorů.“

   Brin nevzrušeně zamávala ještě jednou a pokračovala v cestě. Buclatá dáma jen pohrdavě zavrtěla hlavou a dále už se noční poutnicí nezabývala.

   Brin si to namířila přímo do sedmého patra, kde se nacházela Komnata nejvyšší potřeby. Chvíli myslela na to, co by chtěla v komnatě najít. Objevily se dveře a ona mohla v klidu vstoupit. Uvnitř byl krb ve kterém plápolal oheň. To bylo ale jediné normální v této místnosti. Okolo stěn pokoje se nacházely boxovací pytle, a další a sportovní pomůcky. Vedle krbu se nacházela malá knihovnička. Její police byly prázdné až na jednu knihu. Brin přistoupila a zkontrolovala jestli je to její kniha.  Byl to její deník, její všechno. Tajemství, která neřekla ani Lilly, byla zapsána v této malé nenápadné knize. Pohledem ji přejela a vrátila ji na místo.

   „Na tebe bude času dost.“

   Svlékla ze sebe hábit a oblékla se do připravené soupravy na cvičení. Nezdržovala se dlouho a začala boxovat do prvního pytle s pískem. Vypadalo to jako by ho chtěla přemoci.

Její rodiče byli kouzelníci, ale do doby než jí přišel dopis z Bradavic jí neměli odvahu oznámit, co je zač.

   Když přišel její dopis nevěděla co se děje a proč jsou její rodiče tak nadšeni. To už je, ale více jak šest  len minulostí. Nyní by si život bez kouzel nedokázala představit. Jediné, co jí zůstalo z jejích starých zvyků bylo právě nadšení pro sport. Do Komnaty nejvyšší potřeby chodila každý týden, vždy vypadala stejně.

   Když už si sama připadala dostatečně dost zmožená, odmotala z rukou obvazy, které k boxu používala a sedla si do křesla, postaveného před malou knihovničkou. Hřbetem ruky si setřela z čela pot a hlasitě si oddechla. Opřela si hlavu o opěradlo a natáhla ruku po svém deníku. Sáhla po hůlce.

   Z hábitu, který se válel u vchodových dveří přilétl brk, který hned zamířil ke knize.. Tentokrát ho ale Brin vzala do ruky a začala s ním sama psát. Nechtěla aby bylo slyšet to co si myslí, to co si tajně přeje. Napsala pouze pár řádků a skončila.

   Dala si krátkou sprchu, oblékla si zpět svůj hábit a odešla.

   Dveře do tajné komnaty zmizely.

***

   Bylo ráno a po chodbách hradu se procházely davy studentů chystajících se na snídani, nebo na své hodiny.

   „Brin? Kde si byla? Ráno jsem tě všude hledala. Přece si mi slíbila, že mi pomůžeš s tím úkolem co nám zadal Snape.“ Lilly ji chytila za rameno.

   „Promiň, zapomněla jsem na to. Počkej, úkol od Snapa? My nějaký měli?“

   „Brin… neříkej to, opovaž se, ty ho nemáš?!“ Brin mlčela.

   „Tak máš, nebo nemáš?“

   „Vždyť si řikala, ať to neřikám, tak pro jistotu mlčim.“ Dali se do chůze.

   „Takže nemáš, tak to jsme pěkně v háji…“

   „Ne, když-“ Brin se zasekla uprostřed věty. Naproti ní procházel vysoký černovlasý kluk. Kluk kterého znala ze své noční můry. „Vidělas ho?“

   „Koho?“

   „No toho kluka, co šel proti nám…“

   „Jo toho znám, ale je divné, že ho neznáš ty, je ve stejné koleji. Ty tu přeci znáš každého…“

   „A jak se jmenuje? Nebo kolik mu je?“ říkala tak rychle, že jí skoro ani nebylo rozumět.

   „Brin, co je s tebou?“ Brin těkala očima všude kolem sebe. Byla nervózní.

   „Tak sakra, víš jak se jmenuje?“

   „Jo, vim!! Jmenuje se Black.“

   „Black?“

   „Jo Black, myslím, že Serius nebo Sirius, já nevím. Chodí furt v partičce s Potterem a Lupinem, a občas se k nim připlete i Petigrew.“

   „Petigrew, toho znám… dává nám opsat poznámky od Binnse ne? A jsou z posledního ročníku?“

   „Jo, ale je divný, že Petirgewa se pamatuješ, ale tohohle Blacka, který je vždy jen kousek od něj neznáš.“

   Brin pokrčila svatouškovsky rameny a nechala Lilly stát samotnou v prázdné chodbě.

                                                                      ***

   „Jste to nejhorší, co kdy kdo mohl na tuhle školu přivézt. Neznám nikoho, kdo by neměl ani kousek něčeho, čemu se říká mozek! Jenom Vás.“

   „Evanesco!“

   Brin jedovatě sledovala Snapa, jak kouzlem odklízí její kotlík, který po menším výbuchu nebyl k poznání.

   „Za ten kotlík strhávám nebelvíru deset bodů!“

   „To ne! Kotlík tady vybouchne nejméně polovině studentů za hodinu, těm body neberete!“

   „Za vaši drzost je to dalších pět! A už buďte zticha!“

   „To ani omylem, co si myslíte?“

   „Myslím si slečno Mathewsová, že asi dnes přijdete o hodně bodů, když budete takhle pokračovat.“

   „Tak prosím, jaký je denní limit?“ Na Brininu tvář dopadl zmačkaný kousek papíru. Pod stolem do ni kdosi kopl.

   „Limity nejsou stanoveny, ale pro vaši kolej to asi nebude moc dobrá zpráva.“

   „Kašlu na kolej!“ Všichni z Nebelvíru se na ni otočili a sledovali ji s úžasem v očích.

   „Tak co děláte v téhle škole? Myslím, že si zasloužíte školní trest!“

   „Ale-“

   „V osm hodin před mým kabinetem, koukejte přijít včas!“

   Brin po něm hodila nenávistným pohledem, ale mlčela. Do konce hodiny seděla jak zařezaná a koukala se do stropu. Snape ji několikrát vyzval k odpovědi na nějakou otázku, ale nereagovala.

   Konečně zvonek ohlásil konec hodiny. Brin se nakvašeně zvedla, vzala svou tašku a odcházela z místnosti. Na sobě cítila jen pohledy jejích spolužáků. Bylo jí to jedno. Celý den přežila, až na malou ranní krizi v pohodě.

   Bylo šest hodin. Doba jejího školního trestu se blížila. Seděla na pozemcích školy, a pozorovala hladinu jezera, která se jemně vlnila.

   „Ahoj.“ Někdo promluvil, ten hlas neznala, ale ani se nesnažila otočit. Její nálada klesla pod bod mrazu.

   „Sbohem…“

   „Koukám, že si nebyla taková jen na Snapea, ale že takhle ukecaná si s každým.“

   „Vodprejskni, nemám na nikoho náladu.“

   „No já na tebe tu náladu přestávám mít, poslala mě sem Lilly.“

   Brin se otočila a spatřila toho kluka z jejích snů.

   „No potěš pánbůh,“ řekla otráveně.

   „Taky tě rád vidim,“ podával jí ruku „Sirius“. Taky mu podala ruku, jestli se tomu tak dalo říkat.

   „Hmm, proč tě sem poslala to ti neřikala?“

   „Ne, jen že by sis se mnou chtěla promluvit.“

   „Koukám, že se necháš od každýho vodit pěkně za nos co? Já sem s tebou mluvit nechtěla.“

   „Hele, ty, ty….ty. Promiň přeslechl sem tvoje jméno...!“

   „Já ti ho neřikala.“

   „No to je jedno, hele, jestli se mnou nechceš mluvit je to jednoduchý jak facka, stačilo to říct předem. Jen jsem ti chtěl říct, že to se Snapem bylo fakt dost dobrý. Čau.“

   Už nebyla jediná naštvaná. Seděla tam s otevřenou pusou a sledovala jak se vzdaluje.

   „Možná sem byla fakt hnusná.“

   Dlouho si s tím hlavu nelámala, zvedla se a šla nastoupit na plnění školního trestu.

***

   Bylo za pět minut osm a ona už stála před Snapovým kabinetem.

   „Dochvilnost, vlastnost králů,“ řekla si jen tak sama pro sebe. V tu chvíli se rozlétly dveře a z nich vyběhl Snape a řval.

   „Vypadněte Blacku, už jste tu toho zpackal dost!!“

   Jak se rychle vyřítil ven, skoro Brin porazil.

   „A co vy tu sakra děláte?“

   „Školní trest, nepamatujete?“

   „Odkládám ho na zítřek a vypadněte nemám na vás náladu. Blacku vy padejte hned za ní, máte místo mozku jednu velkou láhev prasečího lektvaru!“

   Brin se zvedly koutky úst, když viděla z profesorova kabinetu vycházet onoho kluka, špinavého od hlavy až k patě s přidrzlým úsměvem na tváři. Snapeovi se jeho kůže rozpálila do bíla – takže vlastně žádná změna.

   „Už konečně vypadněte!!“

   Jakmile Black vylezl, Snape za ním zavřel dveře s takovou razancí, že na protější straně se ze zdi sesunulo pár kamínků.

   „Cos mu proved?“

   „Ale, místo čistícího lektvaru, jsem tam dal kombinaci výtažku z bomb hnojůvek.“

   „To sedí, si dost cejtit.“

   „Ve válce jsou potřeba oběti, ale účel to splnilo, vidělas jak šílel, Brin?“

   „Jo, jenže já si to zejtra vodnesu, školní trest se mi sice přesunul, ale jeho nálada bude myslím horší. Počkat, jaks mi to řekl?“

   „Jménem ne?“

   „Ale jak si na něj přišel, neříkej mi, že Snape má moje jméno napsaný hned vedle tvýho na černý listině?“

   „Je to dost možný, ale řekla mi ho Lilly.“

   „Zase Lilly. Čím to, že si s ní tak za dobře?“

   „Chodí s dvanácterákem, hm tedy s Jamesem.“

   „Potterem? Od kdy?“

   „Od dnešního rána.“

   „Tak tím se  vysvětluje, proč o tom ještě nevím.“ Brin protočila oči.

   „Tak co podnikneme s načatým večerem?“ zeptal se se šibalským úsměvem Sirius.

   „Půjdeme si každej po svým Blacku. To bude nejlepší.“ Sirius jen pokrčil rameny a odcházel. Už podruhé za dnešní den ji tam nechal stát. Ona zase sledovala jak v klidu odchází.

Večeři, kterou promeškala už nestíhala. Vracela se zpět na nebelvírskou kolej.

   „Slečna Mathewsová, tak jaká byla včerejší noční procházka?“

   „Výborná,“ klidně zahlásila Brin.

   „PETRONEL VITO!“

   „Tak račte dále…“ Buclatá dáma otevřela vchod do nebelvírské věže.

   Vstoupila do své komnaty, kde nikdo nebyl. Posbírala si věci a chystala se lehnout si. Dveře se najednou otevřely a dovnitř se natlačily dvě osoby. Jedna byla jistojistě Lilly a druhá, která ji právě líbala byla James. Ten na chvíli zpozorněl, když ji viděl. Otočil se a mrkl do prázdna. Brin se snažila co nejrychleji vypařit.

   „Dejte mi nějak vědět až se budu moc vrátit.“ Oba už, ale dávno nevnímali. Když procházela kolem dveří kde ještě stáli, něco jako by do ní narazilo, nic tam, ale neviděla.

Sedla si ve společenské místnosti do jednoho z křesel naproti krbu. Přemýšlela, co bude dělat… Seděla asi půl hodiny, strašně se nudila.

   „Tak a dost, je čas vypadnout.“ Začala hledat převlečení, které měla vždy s sebou.

   „A jsem v háji, kde mám oblečení na trénink? V tomhle to moc nepůjde.“ Podívala se na sebe a kriticky se zatvářila. Nakonec jí, ale nic jiného nezbylo. Odebrala se do sedmého patra, vstoupila do komnaty nejvyšší potřeby, která jako vždy vypadala, stejně. Boxovací pytel vévodil celé místnosti. Sundala ze sebe hábit, pod kterým měla ještě černé kraťasy.

   „Bude to muset stačit. Musica Inflamati!“

   Celou místností se rozléhala hlasitá hudba.

   „Silencio!“ Nechtěla aby ji někdo slyšel.

   Protáhla se a opět začala bušit jak smyslů zbavená do boxovacího pytle. Trvalo to asi hodinu než se dostala do svého obvyklého tempa, ale cítila se skvěle. Krokovala do rytmu hudby. Když se cítila vyčerpaná, sundala si z rukou gázu a usadila se do křesla.

   „Finite incantati!“

   Hudba utichla. Opřela si hlavu o křeslo a zavřela oči.

   „Wow!“ ozvalo se odněkud z místnosti.

   Brin rychle vstala a vrhla se k hábitu, kde měla hůlku. Prohledala celý hábit ale nebyla tam.

   „Zatraceně!“

   Dala si ruce před sebe, jako profesionální boxerka, i když tomu tak zdaleka nebylo. Snažila se nebát se, ale moc se jí to nedařilo. Myslela si, že je v komnatě sama, že se kromě ní nikdo do komnaty nedostane, pokud tam je.

   V rohu místnosti se najednou objevil Sirius.

   „Do háje Blacku, co tady děláš…!“

   „Co by, sleduju jak si tady hraješ…“

   „A je to zábava?“ řekla ironicky Brin.

   „Jo docela jo. Jak to, že víš o téhle místnosti? O té věděl jen náš spolek.“

   „No tak asi ne! Jak vidíš.“

   „Mě bylo divný, že se sem nemůžu dostat.“

   „A jak si se sem dostal teď?“

   „S tebou, James s Lilly se pod tímhle neviditelným pláštěm dostali do vaší komnaty a já stál před ní, po chvíli na mě James mrknul, ale než jsem zjistil proč, tak si do mě narazila a mě to bylo jasný.“

   „Takže si mě sprostě sledoval!“

   „Jo, vlastně jo.“ řekl v absolutním klidu Sirius.

   Brin si uvědomila, že má hůlku vedle sebe, dala si jí tam, když zapínala kouzlem hudbu. Jedním rychlým pohybem po ní sáhla a než Sirius stačil reagovat vyslala omračující kouzlo.

   „Mdloby na tebe!“ Sirius se svalil na zem, byl ale při vědomí.

   Brin rychle vzala svoje věci a zmizela z místnosti.

   „Ta holka si mi fakt líbí.“

   Nelenil ani chvíli a vydal se pomalu a potichu, pod neviditelným pláštěm za ní. Bylo však dost pozdě a on nevěděl kudy se vydala. Vzdal to.

   Brin mezitím dorazila do své komnaty. Bylo zhasnuto.

   „Lilly?“

   „Hmm, spim, co chceš?“

   „Takže Potter, jo? Pak, že nikdy nebudeš mít nic s nikým z Famfrpálového družstva…!“ usmála se.

   „Dobrou Briano!“ řekla důrazně Lilly a otočila se na bok.

                                                                ***

   Byla sobota, Brin věděla, že si může přispat. Nečekala, že se ale probudí až ve dvě hodiny odpoledně. Rychle se šla vysprchovat, po těle jí stékaly proudy horké vody.

   „Bože to je slast!“

   Stále myslela na to jak dopadl včerejší večer. Nechtěla Blacka vidět, ani kdyby to mělo být to poslední v životě. Obtáhla si kolem těla osušku. Cítila se jako znovuzrozená. Bylo jí nádherně. Náladu jí, ale okamžitě zkazilo to, když si uvědomila, co dnes večer ji čeká.

   „Sakra, já málem zapomněla na ten trest. Bože…“

   Jelikož prospala větší část dne, rychle si skočila na jídlo a vrátila se do nebelvírské věže. Psychicky se připravovala na večer strávený ve Snapově přítomnosti. Jaké bylo její překvapení, když  přesně v osm večer stála před jeho kabinetem, on jen vylezl ven a koukal na ní…

   „Co tu-  Ááá to je ten jeden trest… Nemám na vás náladu. Do zítřka chci osm celých pergamenů o Mnoholičném lektvaru, a chci to podrobně!!“

   Brin jen otevřela pusu a zírala na něj.

   „Zavřete tu chlebárnu, nikdo tu není zvědavý na počet vašich kazů.“

   Brin zavřela pusu, ale nevycházela z údivu. Odebrala se do knihovny. Byla v ní tma.

   Z hůlky jí vyšlehlo světlo, které se drželo na jejím konci. Položila si přepsaný počet pergamenů i brk na stůl a sedla si. Vše jí bylo povědomé. V břiše měla ten nepříjemný pocit, jako by se mělo něco stát. Vzpomněla si na svůj sen a strachy se jí zatočila hlava.

Nedalo se, ale nic dělat, trest musela udělat, nestihla by to, zvláště když měl být hotový do druhého dne. Vydala se s hůlkou v ruce kolem regálů plných knih, hledala knihu o mnoholičném lektvaru.

   „Máta jako vražedná bylina, Mytologie kouzel, kde to sakra, je! Dejavu. Tohle si pamatuju z toho snu.“ Bylo jí čím dál hůře.

   „Nehledáš tohle?“ Brin se šíleně lekla.

   „Blacku, měl by si jít pryč. Nemám na tebe náladu, dej mi tu knihu a padej.“

   Sirius ji podal knihu, usmál se na ni.

   „Chtěl sem se ti omluvit za ten včerejšek, nebylo to fér.“

   „Jasně a kdo tě praštil do hlavy?“

   „Chtěl jsem se ti jenom omluvit, fakt promiň!“

   Přiblížil se k ní a políbil ji. Brin se odtrhla.

   „Co si myslíš?!“ Vlepila mu facku. „Padej, jdi si za Jamesem, já nemám náladu na nějaký tvoje výlevy!“

   Sirius na ní jen koukal. Nasadil si neviditelný plášť, který držel v ruce a zmizel. Brin si vzala knihu o mnoholičném lektvaru a šla se posadit ke stolu. Vypisovala a vypisovala, čas pomalu běžel.

   Brin se opřela o opěradlo židle a promnula si oči. Podívala se na hodiny které se před ní objevily. Bylo půl třetí. Brin byla unavená, ale musela trest dodělat. Vstala aby se trochu protáhla. Procházela se mezi regály a hleděla do tmy. Přemýšlela nad tím snem. Byla ráda, že Black odešel, neměla by se vyplnit ani druhá část snu. Možná reagovala na jeho omluvu příliš drsně, ale svým způsobem si to zasloužil. Jediné co nepochopila, byl ten polibek. Líbilo se jí to, chtěla ho opětovat, ale uvědomila si, že ho musí dostat pryč z knihovny. Povedlo se jí to, ale jeho výraz nikdy nezapomene.

   Najednou slyšela potiché vrčení. Lekla se. Chtěla sáhnout po hůlce, ale uvědomila si, že ji nechala na stole s pergamenem. Snažila se ve tmě zaostřit, moc se jí to nedařilo. Jediné co viděla, byly dvě, ve tmě zářící oči, které ji hypnotizovaly. Hleděla do nich dlouho a čekala co se bude dít. Slyšela jak drápy cvakají o parkety v knihovně, začala pomalu couvat. Snažila se pomalu, aby ho nějak nevybudila k útoku.

   „Hodnej pejsek, hodnej,“ úsměv, který měla na tváři nebyl z radosti, ale z čirého strachu. Stále couvala. Za okamžik už neměla kam couvat, zády narazila na jeden regál s knihami.

   „Sakra, sakra, sakra.“

   Pes zavyl a rozběhl se. Brin si uvědomila, že není úniku. Nikdy nevěřila, že by se sny mohly plnit. Zavřela oči a čekala na to se stane. Cítila jak se na ni obrovské zvíře vrhlo a povalilo ji. Otevřela oči a pohlédla tváří v tvář jeho vyceněným zubům. Pes zavyl. Najednou se  začal měnit. Chlupy zmizely a pleť se mu vyčistila, uši se mu zmenšily. Brin byla jako omámená, než stačila cokoliv říct, nebo udělat už ji líbal.

   „Siriusi…,“ vydechla a začala mu polibek oplácet. Odtrhl se od ní a usmál se.

   „Tak tohle je jisté zlepšení, myslel sem, že mi přilítne druhá facka.“

   „Ale jak si-“

   „Jsem zvěromág.“

   „Ale na to si ještě mladej, ne?“

   „S kamarády, jako jsou James a Lupin se naučíš hodně věcí!“

   Brin ho objala.

   „Myslela jsem, že mě zabiješ. O tomhle mám už nejméně dva týdny noční můry…“

   „O tom polibku?“ zakřenil se.

   „Ne, o tom, že tě potkám v knihovně, ty se pak rozplyneš a po chvíli se objeví nějaká bestie.“

   „Tak takhle mě ještě nikdo nepojmenoval.“

   „Promiň, nemůžu si to nějak pořád uvědomit.“ Znovu ho políbila. Oba dva se zvedli z podlahy a došli ke stolu, kde si Brin sbalila pergamen. Ruku v ruce odcházeli z knihovny.

   „Mám tě ráda.“

   „Ne tak, jako já tebe Brin, to mi věř!“

   James zavolal na Siriuse, když byli zrovna na famfrpálovém hřišti.

   „Hej tichošlápku, tak co?“

   Sirius se na něj smutně podíval chvíli mlčel, pak se ale jeho ústa rozšířila v úsměv.

   „Vyšlo to…“

   „Nebyl na ní ten sen, cos na ní poslední dva týdny posílal moc?“

   „Byla hodně vyděšená, málem mi tam zkolabovala, ale pak když jsem jí dal pusu tak ani neodporovala. Ale ta první facka zabolela.“

   „Říkal jsem, že to vyjde.“

   „Jak to, Dvanácteráku, děláš, že tvoje nápady vyjdou?“

   „Tomu se říká nadání, Tichošlápku, nadání.“

   James se usmál chytil svého kamaráda za ramena.

   „Máš ji opravdu rád?“

   „Mám Jamesi, víc než cokoliv na světě.“

   Společně nabrali směr ke škole, kde už na ně mával Remus.

KONEC

Za beta-read děkuji NEFAS