Půlnoční Londýn se nořil do ticha a chladu. Temné mosty zely prázdnotou, ulice jakbysmet. Jakoby svět objal Smtiplášť. Ticho prostupovalo vším. Jediné co znělo tmou byli rychlé kroky drobné postavy halící se v kápi. Ta zavalitá siluetka si to šinula skrz jednu obzvlášť nebezpečnou a nechvalnou část Londýna. Bylo na ní znát, že být poznána či spatřena je to poslední co by si přála. Naštěstí pro ni měla štěstí. Postavička v kápi došla k velkému, temnému domu, který vypadal opuštěně. To bylo jen zdání. Člověk pod kápi věděl – moc dobře - , že uvnitř ho někdo čeká… Zastavil se přede dveřmi, ruku natahujíc ke klice. Náhle ustala v pohybu. Člověk zauvažoval… Mám nebo ne? Tady jde o život…y. Tady jde o přátelství. Ale… bylo vůbec nějaké? Byl jsem opravdu přítel? Nebo jen poskok? Kdo jsem? Kdo jsem pro ně? Budu zrádce…? Snažil se naposledy probrat všechny argumenty. Proč. Proč zradit. Protože oni zradili jej…? Ne oni ne. Já sám jsem zradil. Sebe. Proč? Vzpomínal…
Ozvalo se hlasité zvonění. Všichni studenti do jednoho narychlo opustili třídu. Včetně naší čtyřčlenné uzavřené skupinky.
„Co jste dostali z té písemky? Já mám za A,“ optal se nás černovlasý klučina. Ze všech přítomných byl už na první pohled nejhezčí.
„Já taky,“ přidal se k němu obrýlený chlapec s vlasy trčícími všemi směry.
„Jak jinak, že? Náš šprt taky, co?“ obrátil se černovlasý kluk na dalšího z kvarteta. Ten oproti nám působil nemocně a slabě.
„Toho šprta si nech. Nevím kdo tady od začátku roku dostává ty nejlepší známky,“ utrousil on.
„No Péťa to asi nebude,“ uchechtl se druhý černovlasý kluk. Já, jako jmenovaný, pohlédl Siriovým směrem a zatvářil se naoko uraženě. Oni se mi zase vysmáli.
„No tak Petře, musíš uznat, že z nás čtyř máš nejhorší známky,“ řekl James. V duchu jsem si povzdychl. Je to pravda. Ale copak za to můžu?
„To ještě neznamená, že jsem blbej,“ odpověděl jsem jim.
„Co jinýho?“ odtušil Sirius a všechny rozesmál. Taky jsem se smál, ale trochu mě mrzelo, že to myslí vážně. Když jsem jeho kamarád mohl by ten fakt ignorovat. Ale ne, Sirius Black a James Potter, si ze mě kvůli tomu musí neustále utahovat! Jediný Remus to přehlíží. Asi jako jediný, zůstává pořád vážný. A je doopravdy zvláštní.
„Péťo? Haló, planeta Země tě volá!“ slyšel jsem Siriův hlas u ucha. Oni snad neumí přemýšlet jinak než nehlas, nebo co, že mě nenechají chvilku v klidu uvažovat… říct to nahlas namítnou, že já uvažovat neumím. Za ten rok a něco je znám jako svý boty.
„Nechcete si trochu dneska zalítat? Zbytek dne máme volno!“ navrhl James. Bylo na něm vidět jak se touží zase předvést. Ostatní vřele souhlasili, takže mě nic jiného nezbylo. Zase se znemožním. A co. Už jsem si zvykl, že jsem nejhorší v čem to jen jde. Kdyby mi to alespoň pořád nepřipomínali…Muž v kápi se na chvíli vrátil z probírání minulosti. Tak to zůstalo dodnes. Jsem to pořád já, kdo je za největšího idiota. Kdo jiný? Kdo jiný, než malý tlustý podlejzák Pettigrew? Dokonce i Remuse považují za něco víc a to je vlkodlak…
„Hele, kluci, nevíte co se s Remem děje?“ zeptal se nás jednou James, když Remus odjel za svou nemocnou matkou.
„Co by se s ním dělo?“ odtušil jsem.
„Nebuď naivka, Petře. Snad mu ty jeho výmluvy nežereš,“ odsekl James. Pokrčil jsem rameny. Proč by nám lhal…
„Na tom něco bude. Určitě něco tají,“ přidal se k němu Sirius. Jako vždycky. Oni mají vždycky pravdu a já jsem ten blbej. No co někdo to být musí, že…
„Musíme zjistit, kam teda vlastně mizí. Neříkejte, že je normální, aby Remus jezdil za nemocno matkou, vždycky co měsíc. Je to nějak podezřelé…“ rozváděl svou teorii James. Oni s tím nedaj pokoj… Chudák Remus, vždycky je tak nervózní, když se ho na to zeptají. Že by přece jen něco tajil? Ale ne, on je kamarád, nemáme tajemství… Nikdo z nás. Jsme Pobertové. I když mám někdy pocit jako bych k nim nepatřil…
„Hned jak se vrátí, proklepnem ho,“ prohlásil Sirie.
„Jestli něco řekne… Už kolikrát jsme se ptali a on zatloukal… To chce nějakou fintu,“ oponoval mu James. Oba dva zaujatě přemýšleli. Já teda ne, podle mě to dramatizujou…
„Možná na to přijdem i bez Rema. Co myslíte?“ ozval se James.
„Joto by šlo,“ přikývl na souhlas Sirius.
„A co ty Petře?“ otočil se mým směrem James.
„Co, co?“ vyjekl jsem zmateně. Snad pořád nerozebírají Remusovy výlety…
„Ale nic, spi dál,“ mávl rukou Sirius. Nechal jsem je tedy lámat si s tím hlavu. Na to fakt nejsem. Teda aspoň podle nich.
…
„Remusi?“ zeptal se do ticha Sirius. Remus se vrátil z jednoho ze svých výletů. Nevím proč, ale vypadá hůř než obvykle.
„Kdes byl?“ pokračoval Sirius a propaloval ho očima.
„Za mamkou, jako vždycky,“ odvětil Remus netečně. Já to říkal…
„Ale my ti nevěříme,“ ozval se James. Jak kdo, že, pomyslel jsem si. Remus se zatvářil poněkud vylekaně.
„Tak co nám na to řekneš?“ dorážel ne něj Sirius. Nikdo ani nedutal. Bylo mi Rema líto. Jenže kluci byli zjevně odhodlaní to z něj dostat.
„Reme vysvětli nám to,“ začal znova Sirius. „Proč jednou měsíčně mizíš a vracíš se celý zničený? Neříkej, že jezdíš za matkou, vypadá to jako bys byl spíš ty nemocný.“ Takhle rozpačitého Remuse jsem ještě neviděl. Asi na tom fakt něco bude…
„Počkat,“ vyhrkl náhle James. Vypadal, že horečně přemýšlí. „Jednou za měsíc… co bylo včera za měsíc?“
„Leden,“ odpověděl jsem. Proč se tak hloupě ptá…
„Ale, myslel jsem ten na nebi,“ rozčílil se James. Sirius se uchechtl. To sem se zas vyznamenal.
„Proč tě to vlastně zajímá?“ obrátil se Sirius na kamaráda. Náhle jim oběma naskočil na tváři podivný výraz. Dovtípili se. Jenže já – klasicky – nic nechápal.
„Remusi?“ obrátili se s otazníky v očích na posledního Pobertu. Ten vypadal, že by nejraději utekl.
„Je to pravda?“ pokračovali oba unisono (určitě by se divili odkud to slovo znám). Remus něco nehlasně zamumlal, odpověď to však nebyla.
„Proč nám to neřekneš?“ snažil se ho přimět k odpovědi James.
„Protože když vám to řeknu, přestanete se mnou kamarádit,“ byla Remusova odpověď. Já jen mezi svými kamarády těkal očima a čekal jak to tedy dopadne.
„No dovol copak jsme takoví? Jen mluv,“ vybídnul jej Sirius. Remus chvilku váhal, ale pak pomalu začal. Já napínal uši, protože zatím jsem nepochopil ani hlásku.
„Když jsem byl malý tak… tak mě pokousal…“
„Kdo?“ vyhrkl jsem netrpělivě, když dlouho otálel s pokračováním.
„Vlk-vlkodlak,“ vydal ze sebe přiškrceným hlasem Remus. Vlkodlak? Takže on je taky…? Remus je vlkodlak?
„Takže… kam tedy jednou měsíčně mizíš?“ zajímalo Jamese.
„No do Chroptící chýše…vždycky tam přečkám noc jako… jako vlk… tak to vymyslel Brumbál,“ vysvětloval Remus a vypadal ještě rozpačitěji. Já nejsem z kouzelnické rodiny, takže o takových věcech moc nevím. O vlkodlacích jsem toho moc neslyšel, nevím co si o nich myslet. Ale Remus je fajn.
„A ty sis myslel, že se s tebou kvůli tomu přestaneme kamarádit?“ otázal se Rema Sirius. On jen překvapeně kývl.
„Moc dobře nás neznáš, kamaráde,“ odtušil James. Remus se zatvářil snad nejšťastněji jak jsem ho kdy viděl.
„Ještě Péťa se nevyjádřil,“ upozornil Sirius. Překvapením jsem sebou trhl. Co bych měl tak říct, já sám bych si kamarády vybírat nemohl, jsem rád za ty co mám. Lepší člověk nenajde. I když je jeden z nich vlkodlak.
„Já zvířata rád,“ rozesmál jsem je svou odpovědí.