Mladá žena seděla u pracovního stolu a pozorovala západ slunce nad rozlehlým jezerem.
Byla to krásná podívaná.
Zasnila se a vzpomínala na jiný západ slunce, který strávila s ním. S ním poslední.
Odhrnula si pramen rozčepýřených vlasů z obličeje a pustila se do opravování úkolů z přeměňování. Někdo zaťukal.
„Pojďte dál“ odpověděla a podívala se z okna na poslední kousíček slunce, vteřinu před tím, než zapadlo.
„Hermiono….“
zašeptal příchozí. Ten šepot byl důvěrně známý a dlouho neslyšený. Přesto ho ale poznala.
Bála se otočit…….
…..otočila se.
„Severusi,“
vydechla Hermiona a padla mu do náruče. Rukou mu prohrábla jeho trochu prošedivělé vlasy.
Kdysi byly černé.
Zestárnul.
Přes noc.
Přes tu noc, kdy ho zabil.
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 771 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ