Hermiona seděla ve své pracovně a pozorovala západa slunce.
Vzpomínala, jak se poprvé zamilovala.
Jak se poprvé utopila v černých očích.
Stalo se to ten památný den, kdy jí na lektvarech vybuchl kotlík. Měla pocit, že jí tekutina rozežírá koleno, že jí tam vypálí díru.
Ale On ji vzal do náruče a odnesl do své pracovny. Když ji ošetřoval, pohlédla mu do očí.
Ta temnota jí zamotala hlavu, vznášela a točila se o tajemném oparu tisíce vůní. Vůní lásky.
Ani nevěděla, jak se stalo, že jí políbil.
Slunce už schovalo své poslední připomínky sebe za obzor a Hermiona se otočila na postavu v černém.
"Zmizelo stejně jako ty, bez rozloučení. A zítra, bez ohlášení stejně přijde."