Jeho teplá ruka ji hladila po tváři. Vždycky si myslela, že jeho ruce jsou ledové, smrtelně ledové, bez citu. Až před pěti lety zjistila, že tomu tak není. Že je má teplé, jako všichni ostatní. Vždyť také byl jako ti ostatní.

Ale ne tak docela. Byl jiný. Byl zvláštní. Byl uzavřený, ledový, sarkastický, ironický a nepochopitelný. A takový zůstal.

Ale ona ho přiblížila k těm ostatním. Pomohla mu najít cestu do lepšího světa. Do světa lásky a porozumnění.

Jeho prsty bloudily po jejím rameni a obkreslovaly pruhy zapadajícího slunce, které se vkrádaly skrz okno na jejich ramena. Severus sledoval paprsky slunce, odrážející se v jezeře. pomalu se schovávaly, aby ráno přivítaly nový den.

Někdy svých činů litoval. Chtěl by je vzít zpátky, ale nešlo to.

Litoval, že opustil Hermionu.

Litoval, že zabil Brumbála.

Po jeho tváři pomalu stékala slza. Zachytily ji její prsty. Hermiona ho pohladila po tváři a smutně se usmála. Severus ji pevně, ale zároveň opatrne objal.

Nechtěl ublížit tomu malému, rostoucímu životu uvnitř Hermiony.

Nechtěl zničit jejich víru.

Nechtěl, aby musel ještě někdy litovat.