Byla tmavá noc. Ani měsíc nepronikl svými jemnými stříbrnými paprsky skrz husté mraky. Všude byl klid. Nic nenaznačovalo úzkost, která svírala hrdla nejen obyvatelům Kvikálkova. V posledních dvou letech se událo tolik strašných věcí. Nejdříve přírodní katastrofy, zřícené modty a nakonec záhadná úmrtí, jejichž příčinu nedokázali objasnit ani ti nejzkušenější vyšetřovatelé a která plnily stránky novin a časopisů i rozhlasové a televizní visílaní den co den. Čím dál častěji se na ulici objevovali jakýsi podivíni v dlouhých vlajících pláštích-asi nějaká sekta.
A právě tuto ponurou noc považoval Harry za jednu z nejkrásnějších ve svém životě. Přesně o půlnoci měl totiž své sedmnácté narozeniny. Což znamenalo, že musí přetrpět už jen jednu jedinou noc u Dursleyových. Harry žil u Dursleyových téměř sedmnáct let a nebyly to právě šťastné časy. Ale teď to konečně zkončí. Na jeho psacím stole ležel zmuchlaný dopis, ve kterém ho Weasleyovi zvali na zbytek prázdnin k sobě domů. Pravdou bylo, že chvíli přemýšlel, než se rozhodl jejich nabídku přijmout. Nechtěl je svou přítomností nějak ohrozit. Ale nakonec se nedokázal setkání s nimi vzdát. Nemohl se dočkat, až znovu uvidí Hermionu Rona i jeho rodiče. Ale hlavně nechtěl zahodit příležitost setkat se s Giny. Měl ji rád a doufal, že až to všechno zkončí, až bude zlo konečně poraženo, budou moci být opět spolu.
Odbíjela půlnoc. Harry spokojeně pohlédl na svůj kufr, který si sbalil už asi před týdnem, a představil si sám sebe, jak s ním hned po rozednění naposledy překračuje práh Dursleyovic domu. Nejraději by vyrazil hned, ale Lupin mu důrazně kladl na srdce, aby neoscházel před úsvitem. A právě s myšlenkou brzkého odchodu usnul.
Ráno se probudil o něco později než chtěl, ale nijak zvlášť mu to nevadilo. Rychle se umyl, převlékl a pokusil se nějak zkrotit své nepoddajné havraní vlasy. Když si uvědomil, že to nemá smysl, bylo už sedm hodin. Popadl kufr i Hedvičinu klec a potichu jako duch seběhl schody. Když za sebou konečně zavřel dveře, neskutečmě se mu ulevilo. Vytáhl z kapsy svého hábitu hůlku a jediným mávnutím přivolal záchranný autobus. Vykoukl z něj na něho Stan Silnička. Po pobytu v Azkabanu byl sice bledý a vyhublý, ale i přes to se usmícal. I když trochu posmuněleji než dřív.
,, Vítáme vás v záchranném autobusu. Jmenuji se……..“
,, Ano, já vím, ja vím.“ , skočil mu netrpělivě do řeči Harry ,,Promiň, ale dneska vážně spěchám.“
,, Tak si naskoč“ , ustoupil Stan ochotně. ,,A ty tomu vozítku pořádně prožeň vejfuk, Ernie. Mladej pán spěchá….kam že se to ženeš?“
,, K Děravýmu kotli“, odpověděl Harry a podadil se na nejbližší volné místo. Právě u děravého kotle na něj měl čekat pan Weasley a nejméně polovina řádu, aby zajistili jeho bezpečnost.
,,A teď se držte!“ vykřikl Ernie a Harry okamžitě pochopil význam těch slov. Záchraný autobus se řítil ohromnou rychlostí, takže věci které míjeli se jevily jen jako rozmazané šmouhy. Ale Stana to očividně vůbec nevyvádělo z rovnováhy. Jednou rukou se lehce přidržoval tyče a v druhé třímal Deního Věštce. Než si Harry stihl přečíst titulek na zadní straně novin, otevřely se dveře a Ernie vykřikl : ,,Děravej kotel! Vystupovat!“
Harry vyskočil z autobusu a jeho kufr letěl za ním. Když mu autobus zmizel z dohledu, všiml si Harry nepřirozeného ticha. V celé ulici se nepohnul ani list. Z každého kouta sálala pochmurná nálada. Harry z toho neměl dobrý pocit.
Jen co vešel do Děravého kotle, vrhli se k němu členové řádu, kterým se očividně ulevilo, že je Harry živý a zdravý. Nakonec ho přišel přivítat pan Weasley.
,, Takže jsme tu všichni? Výborně. Chytněte se přenášedla“ , řekl Lupin a vytáhl z kapsy zlaté hodinky na řetízku.