Mrtvá duše bloudí tmou,
marně touží pro jinou,
jiná už tu kolem není,
zaslouží si osamění.
Městem toulají se duše,
těsně míjejí se hluše,
němí slepí jsou a pláčí,
slzy do nicoty stáčí,
doufají, že svou chybu jednou vrátí,
zbytek trestu si snad zkrátí.
~ Jakub D. Kočí ~
- Prolog -
„Deficit omne, quod nascitur.“
~ Quintilianus ~
Sonia si přála smrt. Modlila se za ni. Chtěla, aby přišla rychle. Třeba ze strachu nebo kvůli selhání srdce. Modlila se mnohem více než její matka za své tabletky a alkohol.
Prach a špína létaly vzduchem jako šedý sníh, ale dřevo se ani nepohnulo. Šla temnou chodbou a dávala si pozor, neboť přes nepořádek na podlaze se dalo snadno zakopnout. Na jejím konci otevřela dveře od malé komory, vešla dovnitř a nahmatala vypínač. Oslnilo ji slabé světlo, které odhalilo drobnou spíž s přeplněnými regály po stranách. V jednom z nich objevila malou lopatku se smetákem, kterou si vzala s sebou. Byl nejvyšší čas, aby v domě uklidila, po včerejším večeru, který tady strávila se svými kamarády – místní bandou nechvalně proslulých anarchistů.
Návrat její matky, bohaté podnikatelky, se nenávratně blížil a dívka nechtěla ani pomyslet na to, co by se mohlo stát, kdyby se tady najednou objevila a spatřila dům v takovém dezolátním stavu, v jakém se právě teď nacházel.
Něco se za jejími zády šustlo. Jako by sebou cosi pláclo. Rychle se tedy otočila, ale neviděla nic jiného než nehybné stíny. Jediné, co slyšela, byla auta z ulice a štěkot Rastyho, půlročního štěněte čistokrevného německého ovčáka, kterého dostala ke svým sedmnáctým narozeninám. Zřejmě jej na zahradě provokovala nějaká pouliční kočka.
Opět něco šustlo. Cítila, jak se jí zmocňuje panika a mrazí ji v zádech. Neklidně se rozhlédla po opuštěném schodišti, potemnělých chodbách a nakonec dorazila až do obývacího pokoje, který tonul ve tmě. Kromě bizarního nepořádku nic neobvyklého neviděla. Zakroutila nevěřícně hlavou a v duchu se sama sobě zasmála. Najednou na sobě ucítila čísi pohled a otočila hlavu doprava.
Pocítila úder do natočené tváře. Dost tvrdý. Přesto však necítila žádnou bolest. C-co to je? Další rána a pak ještě jedna. Nedokázala otevřít oči, ale vnímala palčivou bolest, která se bleskurychle rozutekla do celého těla, když zády prudce dopadla na tvrdou podlahu; vyrazila si dech. Nastalo hrobové ticho. Žádný kašel ani lapání po dechu; země všechno dokonale utlumila. V plicích jí už nezbýval skoro žádný kyslík. Nezmohla se na žádnou reakci, jen otevřela ústa v němém úžasu. Bylo naprosté ticho, kromě sílícího hučení v uších. Pak ale i to utichlo. Že by se její přání splnilo?