Vyhublý muž seděl s nohama těsně přimknutýma na hrudi v rohu kamenné kobky. Mírně se pohupoval a něco si pro sebe nesrozumitelně mumlal. Potrhané oblečení na něm jen bezvládně viselo a skrz díry zářilo světlé podvyživené tělo. V hlavě se mu proháněly všechny vzpomínky. Jeho i jeho ženy. Připomínaly mu nejhorší chvíle života, ale i ty vzácné okamžiky štěstí.
Znuděně postával u stěny nádherného sálu. Všude kolem něj stály skupinky tlumeně hovořících lidí. Jak povrchní. Znal tyto večírky. Za svůj život jich již navštívil desítky a všechny byly stejné. Stejné tváře bohatých snobů, stejné diskuse o úpadku čistokrevných rodů. A stejný luxusní sekt. Nikdo, kdo pořádal podobnou akci, si nemohl dovolit mít jídlo, pití či něco jiného horší, než všichni ostatní. A nejlepší je vždy jen jedna věc. A tak držel mezi dlouhými, pěstěnými prsty snad po sté to samé šampaňské a sem tam z něj upil. Přejížděl očima po parketu a zklamaně zjišťoval, že se skutečně nic nezměnilo. Neviděl jedinou novou tvář, nepřekvapily ho ani nádherné róby přítomných dam. Dříve se bavil pozorováním snahy postarších žen vypadat stále dobře, ale i toto ho velice brzy omrzelo. A pak zabloudil pohledem do nejvzdálenějšího rohu sálu. V polostínu tam stála postava. Nebyla dobře vidět, ale poznal, že je to žena. Velmi mladá a hezká žena. Fascinovalo ho, že ji zřejmě nezná. A pak vystoupila ze tmy do světla svící.
Vznešeně krásná. První na co pomyslel, když ji spatřil. Poté už jen zíral, jak nenuceně pohodila vlnitými světlými vlasy a znuděně si povzdychla. Stejně jako on přejížděla sál prázdným pohledem. Skoro se na něj již podívala, když se vedle ní objevila jiná dívka. Tu už znal. Přesto jejich směrem fascinovaně hleděl dál a byl by tak stál ještě dlouho, kdyby…
„Jak se to tváříš?“ ozvalo se vedle něj.
Bleskově se zklidnil překvapení ve své tváři a nasadil neutrální výraz.
„Promiňte, otče. Nechal jsem se něčím unést.“
„Ať se to již nikdy nastane. Dobře víš, že se to nehodí.“
„Jistě, otče.“
Dál nenápadně pozoroval neznámou krásku s ledovým výrazem na tváři a spalujícím pocitem uvnitř.
Hubený muž se na chvíli přestal šíleně pohupovat a mumlat. Odfrkl si. Zdálo se, že přišel k vědomí.
„A pak že se Malfoyové za všech situací ovládají. Pěkná kravina. Stejně jako, že nemají srdce.“
A další proud obrazů.
Ležela pod ním. Třásla se vzrušením, když se jí dotýkal. Cítil nasládlou vůni její hebké pokožky. Hladil ji po celém těle a nemohl se těch dotyků nabažit. Má ji celou. Konečně ji má celou. Nešlo myslet na nic jiného, než na její měkké rty přisáté na těch, na její pevná ňadra lehce se dotýkající jeho pokožky, na její ruce bloudící po jeho zádech. Zasténala, když jí sjel rukou po stehně až ke klínu.
„Prosím!“ zašeptala roztouženě. Tváře jí hořely a oči svítily jako dvě lucerny.
Nemohl dále čekat. Byl vzrušený na maximum a ona ho pobízela. Vpil rty do těch jejích a pronikl jí jazykem do úst. Mírně se prohnula v týle a zaryla prsty do postele, když do ní poprvé vnikal. Ložnicí se ozývaly vzrušené steny a horké napětí bylo téměř hmatatelné…
Byl šťastný, zatímco držel to krásné umilované stvoření za pár hodin ve svém náručí. Nikdy by byl nevěřil, že se dá cítit tolik věcí najednou, kolik posiťoval on v této chvíli. Připadal si jako ve snu. Bál se, že tahle chvíle zmizí, že se rozplyne jako nějaká krásná představa. A při tom věděl, že je skutečná. Že jeho pocit úzkosti, neskonalé horkosti a podivné tlačení a šimrání u žaludku nejsou jen výplodem bujné fantasie. A za tohle všechno mohla ona. Nejkrásnější bytost na světě. Prohlížel si ji ve spaní. Znal každý milimetr její kůže, každý záhyb na té bezchybné pokožce, každý pramínek vlasů padající do její tváře. Díval se tak na ni téměř celou noc.
„Miluji tě,“ zaznělo pak z jeho úst. Nemohl už ale slyšet, jak mu stejná slova říkala i ona, když se za pár hodin probudila.
Po strhané tváři stekla slza. Muž se dotkl svých rtů a vzpomínal dál. Další vzpomínka nebyla jeho. Patřila k těm, které si schovával v srdci jako poklad, které zachránil z myslánky své ženy.
Útulnou, dřevem obkládanou, místnost osvětlovaly jenom svíce. Jejich oranžové světlo ještě podtrhávalo dusnou atmosféru a doplňovalo vydýchaný těžký vzduch. Ze všeho sálalo napětí a bolest, ale obojí pro dobrou věc. Před chvílí se zde zrodil nový život.
„Mám syna,“ pronesl klidně. Pak se otočil a odešel.
Zmožená žena s červenými tvářemi po těžkém porodu si položila hlavu na polštář. V očích se jí zaleskly slzy. Byla vyčerpaná. Byla strašně vyčerpaná. Těžce dýchala a povlečení měla celé propocené. Jedině malinký uzlíček v postýlce vedle ní jí zabránil se rozplakat na plno. Podívala se na něj a slzy nahradila něha. Byl tak bezbranný a křehký. Maličké prstíky mu vykukovaly z peřinky a na hlavičce měl pár světlých vlásků. Pak otevřel oči a ji bodlo u srdce. Měl je úplně stejné jako jeho otec. Stejná šedá ocel. Teď ještě byla plná emocí, možná představ o neznámém světě, ale časem z něj vyroste stejný kus ledu a nejspíše i jedna z hraček pro Pána zla. Po tváři jí stekla slza. Takhle to nemůže nechat. Nedovolí, aby někdo ublížil jejímu dítěti. Nemůže. Moc dobře ví, že se Pán kdykoli může rozhodnout ukončit jejich život. Může malého použít jako zbraň proti ní, nebo proti jejímu manželovi. Ona věděla, že by za něj položila život. Svým mužem si ale tak jistá nebyla. Ani se na něj nepodíval!
Vrzly dveře a dovnitř vstoupil předmět jejích myšlenek, který před chvílí odešel. Nečekala, že se vrátí. Popravdě od něj už nečekala nic. Pomalu přešel k postýlce a pohlédl dovnitř. Neviděla mu do tváře, a i kdyby viděla, nejspíše by neuvěřila, že je její manžel skutečně schopen tolika citu.
„Děkuji,“ ozvalo se po chvíli.
Vzhlédla ke svému muži. Ne, opravdu se jí to nezdálo, skutečně promluvil. A děkuje jí za to, že mu porodila syna. Teď už se jí oči zalily opravdovými slzami. Ale štěstí.
„Slib mi něco, prosím…“ hlas se jí zlomil, „slib mi, že na něj dáš pozor. Že nedovolíš, aby se mu něco stalo.“
Jen se na ni díval a ona pokračovala. Tekly jí slzy, ale nepřestávala. Potřebovala mu to říct. Musela.
„Slib mi, že kdyby ti dal vybrat,… že za něj položíš život. Že za něj obětuješ i… můj život. Prosím.“
Chvíli bylo ticho.
„Slibuji,“ hlesl potom.
Prázdné oči sledovaly kapky špinavé vody, jak dopadají na vlhkou podlahu. Miloval svou ženu. Moc ji miloval. A přes to jí to řekl pouze dvakrát za život. A ona to nikdy neslyšela. Po tváři mu stékala další slza, když si vybavoval její slova. Byl jí moc vděčný, že mu tohle tehdy řekla. Jinak by měl totiž před sebou hodně těžkou volbu.
„Na kolena!“ rozeznělo se vysokou kamennou síní.
„Říkám na kolena! Okamžitě!“
Muž v tmavém plášti rychle poklekl. Na tváři mu vzdorovitě škubal sval, ale věděl, že musí. Kolem něj kamenně stály černé postavy a neodvažovaly se pohnout. Pán zla sršel vztekem.
„Kde je?!“
Mlčel. Nemohl to říci. Nevěděl kde je, a i kdyby to věděl, tak by to neprozradil.
„Okamžitě mi řekni, kde je!“
Nic…
„Crucio!“
Jeho tělo proťala obrovská bolest. Pán zla do kouzla vložil všechnu nenávist a vztek a způsoboval tím svému smrtijedovi obrovskou bolest. Škubal s sebou bezmocně na zemi, zuby zaťaté do rtu. Po bradě už mu tekly kapky krve, jak si ho prokousl. Ale nekřičel, nikdy nekřičel. Pána to rozlítilo ještě víc a kletbu znásobil. Síní se ozvaly první steny, které postupně rostly v nelidský křik. Byl by ho zabil, kdyby se najednou nerozletěly dveře dokořán. Stali tam dvě postavy. Jedna vyšší ženská a jedna dětská. Vrhly se ke svému muži a otci, který sípavě oddechoval na zemi. A pak poklekly před vysokým kamenným trůnem uprostřed sálu.
„Pane za vše můžu já,“ promluvila třesoucím se hlasem dětská postava.
„To nepochybně,“ odvětil již klidně, ale o to jedovatějším tónem.
„Potrestejte mě, ale je nechte být,“
„Ne! To ne!“ teď se ozvala plavovlasá žena. „Potrestejte mě! On za nic nemůže, to já jsem si zavázala Snapea neporušitelným slibem.“
„Ne,“ zasípala zhroucená postava ze země, „nechte je být. Se mnou si dělejte co chcete, ale je nechte.“
Voldemortův ledový smích přikouzlil všem v síni nepříjemné mrazení v zádech
„To je tak dojemné. Mám tady hned tři lidi prosící o smrt. Co kdybych je zabil všechny?“ zlomyslně pozoroval, jak zareagují a potěšeně si poslech trojhlasné: „Ne!“
„Správně. Všechny vás nezabiji. Dnes tady na tomto místě zemře jenom jeden člověk.“
Tíživé ticho, které nastalo po jeho slovech, by se dalo krájet. Všichni s napětím očekávali, koho se Pán zla rozhodne zabít. Bude to neposlušný syn? Matka, která se bála o syna a chtěla ho chránit? Nebo otec, který zklamal ve výchově a odmítl poslušnost?
„A já nerozhodnu, kdo zemře. Rozhodne to jeden z vás tří.“
„Luciusi! Vstaň!“
Vyčerpaný muž se zděšeně zvedal ze země. Pomalu mu začínalo docházet, co se bude v následujících chvílích dít. Musel se hodně držet, aby se nesesypal. To nejde. Nemůže to jen tak udělat. Nemůže…
„Vytáhni si hůlku. Asi víš, co tě čeká. Teď se staneš vrahem svého syna nebo své ženy.“
Když uslyšel tato slova, jakoby teprve teď naplno dorazila ta skutečnost do jeho mozku. Pocítil obrovskou bolest na hrudníku a do očí se mu hrnuly slzy. Zaťal nehty do dlaní a pomalu vytáhl hůlku. Chvěl se po celém těle a prsty svíral ten kousek dřívka, který mu měl za pár chvil rozbít rodinu. Podíval se na svou ženu a na svého syna. Oba na něj teď upírali stejně vyděšené oči plné bolesti, strachu a slz. První se ozval syn.
„Tati,“ zvláštní jak to slovo od něj zní. Pomyslel si. Nikdy ho ještě neslyšel říci mu jinak než otče, „dobře víš, že do téhle situace jsem nás dostal já. Uvědomuji si to a chci za to nést následky.“
Můj malý chlapeček. Blesklo mu hlavou. Můj malý chlapeček už není malý. Je z něj téměř dospělý muž a právě chce obětovat život za svou matku. Není tak bezcitný, jak se o něm říká. Pak obrátil svůj pohled ke své ženě. Po tváři jí tekly slzy, ale stála vzpřímeně a z celého jejího postoje vyzařoval klid. Zoufalý klid. Měla to v očích, viděl v nich i zatím nevyřčenou prosbu.
„Prosím,“ zašeptala prostě a dál se na něj díval očima, které říkaly vše.
Lucius zvedl třesoucími prsty hůlku a pomalu pronesl: „Promiň, Draco. Jinak to nejde,“ a pak místností na pár vteřin zazářilo jasně zelené světlo.
„Je mi to tak líto,“ zoufalství přímo čišelo z tónu jeho hlasu. „Miluji tě, Cisso!“
„Né!“ křičel zoufale „Né, né, né! Jak jsi to mohl udělat? Měl jsi zabít mě! Ne ji…“ Draco se vrhl na zem k matce a sevřel v náručí její chladnoucí tělo. I přes mrtvolnou bledost byla stále stejně krásná a stále měl pocit bezpečí a klidu, jako když ho schovávala ve svém hřejivém objetí. Zabořil hlavu do jejích vlasů a zoufale se rozeštkal.
Lucius klesl na kolena a zašeptal synovi: „Prosila mě o to. Slíbil jsem, že tě ochráním. Promiň.“
Ještě teď mu tato vzpomínka rvala srdce na kusy. Zaryl nehty do tvrdé podlahy, až si je zadřel. Bylo mu to jedno. Necítil žádnou fyzickou bolest. Prsty se mu zalévaly krví a on se jen zoufale snažil zadržet další slzy, které se mu draly do očí. Sevřel rty a unikl mu prudký vzdech, jak se jeho tělo napjalo vztekem, zoufalstvím a beznadějí. Zařval. Potřeboval nějak uvolnit to napjetí. Pak se zase schoulil do klubíčka a tiše vzlykl.
Ležel na zemi. Černý plášť zbrocený krví svojí i svých objetí. Zabil dnes hodně lidí, ale nestačilo to. Nestačilo to na to, aby si poradil s jedním pitomým mrňavým klukem. Po všech těch trápeních, po všech těch nebezpečných a složitých snaženích bude jeho zkázou osmnáctiletý mladíček. Sebral v sobě zbytek sil a plazil se ke své hůlce. Při posledním útoku odlétla někam stranou. Už ji vidí! Leží v blátě, jen natáhnout ruku. Pomalu sykajíc bolestí po ní sahá. Ne, nedosáhne na ni. Musí ještě kousek popolézt. Znovu natahuje ruku a…
„Sakra!“ zakleje nahlas. Někdo mu na nataženou paži tvrdě šlápne.
„Ale, ale. Pane Malfoyi, myslel jsem, že všechny svině už sou mrtvý, nebo na cestě do Azkabanu,“ vychutnává si svou převahu a s ledovým klidem mu podrážkou drtí ruku.
„To bys tady nestál, Pottere,“ odsekl mu s tváří zkřivenou bolestí. Tlak na jeho ruku na okamžik zesílil a pak povolil, jak se mladík odrazil ke kroku.
„Neradil bych vám se mnou takhle mluvit. Pořád jsem to já, kdo tady stojí s hůlkou v ruce.“
„Seru na tebe,“ vykašlal se blonďatý muž na Malfoyovskou grácii a zachechtal se.
Potter se sklonil až k němu. Díval se mu nenávistně přímo do očí a nosem se ho téměř dotýkal. Skrze rty stažené zlostí, která ho úplně ovládla procedil: „Uvidíme, kdo se bude smát, až dostanete svůj zasloužený polibek od mozkomora.“
„Ty to rozhodně nebudeš,“ pronesl a z posledních sil bleskově vytrhl nepozornému Potterovi z ruky hůlku a zamířil mu na srdce. Ten jenom překvapeně zamžikal očima a poslední, na co v životě pomyslel, bylo, že se v prváku možná měl skamarádit s tím pitomcem Dracem.
„Avada Kedavra!“ pronesl Lucius se záští a potěšeně sledoval poslední tělo padající jeho vinou na blátivou zem. Se znechucením na něj plivl a řekl: „Tohle není za Pána zla. Tohle je za to, jakej seš idiot, Pottere!“ a vyčerpáním omdlel.
Za dveřmi cely zašustily tak dobře známé pláště mozkomorů. Tělem se mu začal rozlézat chlad a myšlenka střídala myšlenku.
… poslední slova jeho matky…
„Tak vstávej.“
... šestiletý poprvé poznává kletbu Crucio z rukou svého otce…
Blíží se k němu kroky.
… Narcissa se líbá s jiným mužem…
Někdo ho hrubě zvedá,
… Pán ho mučí…
staví na nohy,
… a další mučení…
táhne pryč, ven z cely.
… a další…
Šílený šepot spoluvězňů.
… a další…
Studená zem neznámé místnosti…
… Pán se vrací a znovu ho mučí…
„Luciusi Malfoyi,“
… Narcissa prosí…
„byl jste na základě výpovědí usvědčených smrtijedů,“
… poslední pohled do jejích očí…
„odsouzen za mučení následované vražděním mudlů i kouzelníků a v neposlední řadě za zabití národního hrdiny Harryho Pottera,“
… Draco se obviňuje ze smrti matky…
„k trestu polibku mozkomora,“
… Draco leží v koupelně v kaluži krve…
„který bude nyní,“
… Dracův dopis na rozloučenou…
„za přítomnosti pověřeného soudce,“
… pohřeb posledního člena jeho rodiny…
„vykonán.“
… Pán zla padá mrtev k zemi….
„Máte nějaké poslední přání?“
… probouzí se ve vlhké kamenné kobce…
„Ať jdou ti mozkomoři na chvíli pryč.“
… hodiny samoty a přemýšlení…
Klapnou zavírající se dveře.
…poprvé drží v náručí svého syna…
… Draco se šťastně směje ze svého prvního koštěte…
… Draco přijíždí na prázdniny domů…
… Cissa vychází ze stinného rohu…
… „Miluji tě Luciusi Malfoyi.“
„Pět minut uběhlo. Prosím o vykonání rozsudku.“
… milovala mě…
Dveře se otevírají a vchází mozkomor.
… milovala mě…
Místnost zalévá chlad.
… milovala mě…
Slizká ruka zvedá jeho hlavu a blíži se k němu.
… milovala mě.