„Jo, ahoj. Jsem Remus,“ pozdravil jí krátce. Poměrně jí znal. Byla taky z Nebelvíru, jen chodila o rok níž, než on sám. Než snad stačili říct něco jiného vrazil do svého kamaráda Sirius, a tak byl Remus nucen vystoupit z vlaku, tak jako ostatní studenti. Byl stále mimo z včerejší noci. Cítil se unaven. Probralo ho zachichotání Lily Evansové, která pobaveně ukazovala na svého přítele. Remus na něj také pohlédl a musel se pousmát. James právě vylezl Siriusovi na ramena a oba dva pochodovali za šafářem Hagridem. Chlapci byli dohromady už jen o pět centimetrů menší než on a tak mu radostně poklepali na rameno. Hagrid se pobaveně zasmál, ale poklepal však na Jamesovo rameno s takovou vervou, že se chlapec neudržel a svalil se na zem. Naštěstí byla Lily tak pohotová, že stihla mávnout hůlkou, aby James spadl do měkkého.
Celou cestu do Bradavického hradu se všichni pobaveně smáli a vyprávěli si zážitky z prázdnin, které si nestačili doříct ve vlaku.
„Takže jsi utekl od rodičů?“ zírala Lily na Siriuse.
„Nedalo se to tam vydržet. U Jamesových rodičů jsou na mě hodní,“ Pohodlně odfrkl Sirius a snažil se tím to téma uzavřít.
„Je to jeho věc.“ namítl krátce Remus, protože na delší námitky byl příliš unaven. Byl rád, že se mu díky jejich Pobertově plánku podařilo vyhnout slavnostní večeři, a tak mohl nepozorován rovnou odejít do Nebelvírské ložnice, kde bez jakýchkoliv cavyků usnul.
Ráno bylo na přicházející podzim velice teplé. Studenti se šli jako obvykle nasnídat a skoro všichni si prohlíželi své nové rozvrhy.
„No to se podrž!“ vítal Sirius svého kamaráda Jamesa Pottera hned jak přišel do Velké síně.
„Co je?“ zeptal se rozespale James a začal si mazat topinku jamem.
„No, kdyby sis nechtěl trochu přispat, tak bys to určitě slyšel od McGonnagalové, která nám to říkala ráno ve Společenské místnosti.“
„No jo… Tak jsem se chtěl trochu vyspat,“ bránil se James. „Tak co říkala?“
„Prej nějak špatně vycházej hodiny…“ Dal se do vysvětlování Remus. „A tak máme Lektvary spojené ne se Zmijozelem, ale s Nebelvírem.“
„S mladšíma Nebelvírčatama. S šestým ročníkem,“ Dodal Sirius, když viděl Jamesův nechápavý výraz.
„Co to je za blbost? Jak to bude Křiklan zvládat? Berou něco jiného než my, ne?“
„Taky to nechápu, ale můžeme se přesvědčit za chvíli, dvouhodinovku Lektvarů máme první,“ usmála se Lily, která se k Pobertům nepozorovaně přidala před chvílí a na pozdrav políbila svého přítele na tvář.
Po chvíli opravdu zazvonilo a studenti se vydali do učebny profesora Křiklana. Když Lily, James, Remus, Sirius v závěsu se svým dotíravým kamarádem Petrem dorazili do učebny, mladší „Nebelvírčata“ už tam seděla.
James si v rychlosti sedl na první volné místo a pozoroval jak se učebna postupně naplnila všemi žáky.
„Takže dobrý den,“ dorazil konečně i jejich profesor (tedy jak s úšklebkem upozornil Sirius, dorazilo nejdříve profesorovo objemné břicho a až pak samotný Křiklan).
„Nebudu vám objasňovat tu nezvyklost, že jsme spojili dva ročníky. Určitě vám to už stačili vysvětlit ředitelé vašich kolejí.“ usmál se profesor.
Během chvíle jim zadal úkoly pro přípravy dvou lektvarů. Protijed na lektvar lásky pro šestý ročník a protijed proti pokousání od Uběsinky pro sedmý ročník.
Žáci se dali do práce. James byl rád, že seděl vedle své přítelkyně. Lily patřila ke Křiklanovým oblíbencům, jelikož ve lektvarech opravdu vynikala. A proto tedy dokázala dobře radit Jamesovi, který nebyl zas tak dobrý.
Remus na Lilyin kotlík nedohlédl a tak všechny lektvary tvořil sám. Nebavilo ho to a tak se rozhlédl po třídě. Všiml si, že na lavicích, které byly postaveny nahoře za ním, sedí nejvíce studentů z šestého ročníku. Krátce se usmál na dívku sedící těsně za ním. Evelin.
Hodina probíhala jako obvykle. Ve třídě byl tichý šum a tak Remus nevěnoval velkou pozornost když uslyšel krátké „Hej!“ Dál otevíral lahvičku s přísadou, kterou právě potřeboval. Náhle ho někdo zezadu šťouchl hůlkou do ramene.
„Au!“ potichu vyjekl a prudce se otočil na osobu za sebou. Promnul si bodnutí od hůlky.
„Máš smůlu, volala jsem tě,“ usmála se Evelin a odhodila si pramen tmavých vlasů z čela. „Udělal si to špatně.“ řekla mu.
„Cože?“ zatvářil se Remus nechápavě, protože opravdu nevěděl o čem to mluví.
„Ten lektvar. Přidal si tam kůži z hřímala, která tam nepatří. A taky mícháš ve špatném směru.“ Oznámila mu a pokynula k Remusově lektvaru, který vypadal úplně jinak než jeho ostatních kolegů.
„Sakra…“ Vydechl a užuž se měl k tomu, aby mávl hůlkou a lektvar se vypařil, ale Evelin ho zastavila.
„Nastrouhej tam výtažek z podběle, přidej vodu a míchej třikrát vlevo a třikrát vpravo.“ poručila mu
On nevěřil, že to co říká mu pomůže. Jak by mohla tušit, jak spravit lektvar, který přesahuje její úroveň. Byl však tak zoufalý, že udělal, co mu poradila. Překvapivě, o pět minut později už Remusův lektvar dosáhl olivově zelené barvy, přesně jak jim na začátku říkal Křiklan. Ani Lily neměla lektvar tak povedený jako on.
„Páni…“ vydechl profesor, když obcházel studenty a zastavil se u Remuse.
„Výborná práce, pane Lupine! Slyšel jsem, že máte výborné výsledky v Obraně proti černé magii, ale přesto doufám, že si zvolíte i lektvary jako předmět na OVCE. Váš protijed je víc než vynikající. Deset bodů pro Nebelvír!“ užasl Křiklan.
Remus se usmál na Evelin, u které se profesor také zastavil, aby pochválil její lektvar, který připravila z celé třídy nejlépe. Po zazvonění se všichni žáci vyhrnuly ze třídy a spěchali do nejvyšší komnaty, kde měli mít jasnovidectví. Teda mimo šestého ročníku, který měl hodinovou pauzu.
Lupin nečekal na nic a zatáhl Evelin za loket, pryč od lidí.
„Jak si to věděla!?“ Zajímalo ho. „Jak si věděla jak to napravit?“ Vyptával se jí.
„Každý umí něco.“ odvětila mu. „Umění lektvarů máme v rodině. Jinak bych nevěděla jak takovou šlamastiku, cos udělal napravit.“ Ušklíbla se.
Jelikož dívka měla namířeno do Velké síně, šli chvíli spolu.
„No a co ti třeba nejde?“ snažil se zavést rozhovor.
„No…Obrana proti černé magii… Nikdo není dokonalý!“ dodala, když viděla jak se Remus šklebí.
„Tak hele,“ napadlo ho, když došli k Velké síni a on se musel odpojit. „Ty mi budeš radit při lektvarech a já tě budu doučovat obranu, platí?“ Evelin nápad přijela s horlivým úsměvem a zdviženým palcem.
Den se rychle chýlil ke konci. Sirius právě seděl s Remusem v Nebelvírské společenské a urputně se snažili vypracovat pojednání o účincích Torčivého jedu.
„Do háje!“ zaklek Sirius, který opravdu nevěděl co na poslední tři palce pergamenu napsat. Remus na tom byl o poznání hůř. Už po dvou větách nevěděl, jak s pojednáním pokračovat.
„Mimochodem. Co to bylo dneska za holku? Jak si se s ní bavil na lektvarech?“ Zajímalo Sirius, který už naštvaně zmačkal pergamen a švihl s ním o zem.
„Evelin. Moc ji neznám.“ odpověděl mu Remus a snažil se předstírat jak je do psaní zažraný.
„Má hezkou kamarádku. Tu vyvinutou blondýnu.“ naznačil Sirius, že se Remus musel rozesmát. O to víc se smáli oba dva, když portrétem Buclaté dámy vešla Evelin i se svou kamarádkou. Dívka vypadala jako by chlapci byli její záchranou. Nebylo divu. Blondýnka právě něco souvisle žvanila stále dokola. Jak Remus čekal, Evelin si to namířila přímo k nim. Blondýnka to vzdala a odešla rovnou do dívčích ložnic.
„Co tady děláte tak pozdě?“ promluvila k nim a sedla si na opěradlo Siriusova křesla. Ten nic nenamítal a ještě se jí opřel o záda a skoro vypadal, že brzo usne.
„Děláme pojednání na lektvary. To snad mluví za vše.“ konstatoval Remus
„Dej to sem.“ pobídla ho s úsměvem. On jí podal pergamen a sledoval Siriuse, kterému opření se o dívku bylo zjevně pohodlné, protože opravdu usnul.
„Je to Torčivý lektvar, ne Točivý!“ opravila první chybu a poté se dala do psaní celého jeho pojednání. Chvílemi s Rámusem prohodili pár slov a asi kolem dvou hodin ráno společně začali opravovat i Siriusův úkol. Po chvíli byli konečně připraveni jít spát. Remus se chystal svého přítele popleskat po rameni, aby se probral, Evelin ho však zastavila. Než se mohl Lupin na něco zeptat, tak prudce vstala. Siriusova hlava tím ztratila oporu a těžce dopadla na opěradlo křesla. Pár studentů Nebelvíru se možná vzbudilo, jak strašně nahlas zanadával.
Evelin na nic nečekala a rychle se rozběhla do své ložnice, aby ji za to chlapec nemohl uřknout.