Chodila jsem na obyčejnou základku. Jako hodně lidí jsem to tam nesnášela. A aby to nestačilo, lidi nesnášeli mě. Stranili se, nepromluvili se mnou nic víc než pozdrav. Bylo to strašné. Často jsem brečela na záchodcích, nebo doma a neměla jsem proč. Nikdo mi nerozuměl. Chtěla jsem být jako oni, ale ne za každou cenu. A tak jsem stejně zůstala sama sebou.

Učitelka rozdala vysvědčení a my jsme se rozprchli. I když většinou chodím sama domů, tak za mnou dneska letěla moje setra.Zrychlila jsem tempo, nerada bych šla vedle ní.

Odemkla jsme si dveře a vklouzla do chodby. Neměla bych to říkat, ale nesnáším svoje dvojče. Hnedka uslyšíte proč, nebo jednu z příčin.

A je to tady, maminka se vrátila z práce a chce vidět vysvědčení. Podám jí ho, stejně ví, že budu mít dvě dvojky. Jenže teď přijde na řadu Magda a já to odnesu.

Máma si mě vezme bokem, abychom probrali něco. To něco je proč nepomůžu Magdě s učením. "Klárko, proč nepomůžeš Magdě s učením. Sama víš, že není tak dobrá, nepochopí látku." No jo a dál to nepotřebujete slyšet. Já jí to odkývám a myslím si svoje. Ona si snad myslí, že když Magdička chodí ven si zakouřit s kámoškama, tak že já to za ni oddřu!

Nechtěla jsem být doma, raději jsem vypadal ven. Nevím co mé kroky ten den vedlo, ale sedla jsem si k vlakovému nádraží. A protože dnešním dnem končil školní rok, tak stále kolem mě někdo chodil. Většinou to byli chytrý děti z bohatých rodin, nebo byli aspoň chytrý.

Bavila jsem se pozorováním celých skupinek dětí s obrovskými kufry. Nejdříve jsem se velice potichu posmívala jednomu tlusťochovi, i když to normálně nedělám. Ale pak jsme viděla ještě něco horšího. Bylo mu, co já vím věk, ale byl starší než já. Šel shrbeně a koukal k zemi, asi raději, protože ten jeho nos a ještě ty mastné vlasy. Celá jeho vizáž mě dohnala ke smíchu, a kdyby sebou neseknul s kufrem, tak bych nedostala nakažlivý smích. Někteří se po mě otáčeli, někteří se smáli se mnou, teda až na toho kluka co jsem se mu řehtala.

Asi poznal, že se směji mu, taky kdo by to nepoznal. Já se zatím v křečích smíchu válela na lavičce a on nade mnou stál a čekal až se proberu. Otřela jsem si oči od slz a chtěla si sednou, ale on nade mnou. Teda kdyby jste ho viděli z blízka a byl nad vámi, tak vypadal vážně strašlivě. Z mého vysmátého obličeje zůstal jen ustrašený výraz. Něco mluvil, ale neslyšela jsem asi ze strachu. Ten vražedný pohled, ty oči. Mohl by dělat nějakou příšeru z hororu.

Přesně na horor jsem myslela i tenkrát a znovu jsem vybuchla. A tím ho celého poprskala. Což znamenalo můj konec. V očích mu plál oheň a já konečně slyšela co říkal.

Plácal cosi o mudlech a jedinému čemu jsme rozuměla bylo, že mě zabije. Sáhnul si do zadní kapsy u kalhot a vytáhnul na mě klacek. Žádnou tyčku, malej klacek. "Co! To si jdeš zatopit??" zase jsme se zasmála, ale on nevypadal vytočeně. Začínala jsme se modlit, zdrhnout to by bylo trapný a zůstat by byl můj konec. Ale kde se vzali tu se vzali čtyři kluci, a protože viděli že mám problém s tím klukem šli mi pomoct.

Začalo to slovně. "Srábku? To si dovoluješ otravovat holky?" zařval jeden černovlasý kluk. Chvilku toho kluka uráželi a on se nakonec sbalil a táhnul s kufrem pryč.

To byla moje možnost, jak vypadnout. Vstala jsem a jak se to řekne, zdrhla jsem. Sice bez poděkování, ale mě to bylo fuk. Přímo jsem byla ráda, že tam už nejsem.

Ale domů se mi stále nechtělo, a tak jsem se procházela po ulicích. Pomalu se stmívalo a to bylo ještě lepší. Ve tmě je větší sranda.

Ale mě moc sranda nepřála. Jak jsem se potloukala sama a k večeru, někdo za mnou šel. Byli dva a byli vyšší. Přidala jsme do kroku, zase tak daleko jsem to domů neměla. Jenže oni šli za mnou stále.

A jelikož jsem inteligentní, tak jsem nemohla prozradit, kde bydlím a vedla je přímo do parku, kam jsem chodila ještě s Magdou od malička. Nebylo problémem vzít to svojí starou zkratkou a zmiznout těm dvěma neznámým z dosahu.