1.Po Letech
Třiadvacetiletá dívka jménem Ginny Weasleyová právě seděla v Doupěti u svého okna, když vešel její o rok starší bratr a posadil se vedle ní. Byla to velmi krásná dívka s dlouhými rudými vlasy, které ji sahaly až po lokty, ale její oči byly smutné, strašně smutné.
„Znova deprese?“ zeptal se její rudovlasý bratr.
„Hm,“ odpověděla smutně.
„Neboj se, on se ti vrátí,“ snažil se jí rozveselit Ron, ale neznělo to moc přesvědčivě.
„Už jsou to dva roky, co o sobě nedal vědět, Rone. Co když je mrtvý?“ řekla a schoulila se Ronovi na rameno.
„Neboj, není.“
„A co když ano. Nejdříve Voldemort zabil Percyho, pak Popletala, Pastorka, Kratiknota, Lupina a Tonksovou, proč by proboha Harry nemohl být mrtvý?“ rozčilovala se Ginny a vztekle mlátila všude kolem.
„Nevím,“ řekl Ron a v žaludku ho zabolelo. Už dva roky neměl o svém nejlepším kamarádovi další zprávy a to ho strašně tížilo. Někdy se přistihl, jak se sám sebe ptá, jestli je Harry ještě naživu, vždycky si odpověděl ano, ale když se mu tahle myšlenka vkradla na mysl teď, nedokázal si na ni odpovědět. Místo toho vyhlédl z okna jako před chvílí Ginny a nechal její vzlykající hlavu na svém rameni.
Z tohoto stavu je oba vyrušil Hermionin hlas, který všechny volal k obědu. Oba vstali a sestoupili po schodech dolů, kde už čekal zbytek rodiny Weasleyových.
Bylo jich tam jenom devět, ale na stole bylo deset sklenic. Jedna patřila Percymu. Už devět měsíců ji tam pokaždé, když jedli, dala paní Weaslyová se slzami v očích.
Když se dneska na sklenici podívala Ginny, začala vzlykat ještě více. Myslela při tom na Harryho. Tyhle stavy měla od Percyho smrti docela často, a i když ji její bratři pořád utěšovali, že se Harrymu nemůže nic stát, ona měla pořád ten hrozný pocit strachu.
„Ginny, jsi v pohodě?“ zeptal se starostlivě George a naklonil se k ní blíže.
„Ale nic. Proč se ptáš?“
„No, tak divně jsi se dívala na tu Percyho sklenici.“
„To nic, Georgi.“
„Zase Harry?“
„To je jedno, pojď už jíst.“
„Jak chceš.“
Pustili se do jídla, byla to večeře jako každá v poslední době, tichá a smutná. Nikdo nepromluvil. Po večeři Ginny pomáhala Hermioně a Fleur s nádobím a potom si šla lehnout. Nespalo se jí snadno, snad posté se jí zdálo to samé o tom, jak Voldemort zavraždil Harryho.
Někdo klepal na dveře… ne to nebyl sen. Podívala se na hodinky. Půl čtvrté. Který blbec, řekla si v duchu. Oblékla si hábit a šla otevřít.
Přišla ke dveřím, potáhla za kliku, dveře se otevřely a za nimi stál Harry
„Ahoj Ginny,“ pozdravil ji s úsměvem. Byl to ten samý chlapec, který ji před dvěma lety opouštěl. Jeho černé vlasy byly rozježené jako tenkrát a jeho oči stejně zelené. Vypadaly však unaveně.
„Ahoj Harry. Co ty tady?“
„Zavolala by jsi, prosím, Rona?“ řekl Harry a složil se na zem.
„Ale jistě. Harry? Co je s tebou? Rone! Frede! Pomoc!“ zaječela Ginny a popadla Harryho bezvládnou hlavu.
Ron sbíhal se schodů.
„Co se děje Gin…? Harry! Co je s ním, Ginny?“
„Já nevím Rone, on chtěl, ať tě zavolám a pak omdlel. Pomoz mi ho dostat do postele.“
Ron sestoupil ze schodů, chytil Harryho za nohy, jeho sestra za ruce a odtáhli ho do Ginnina pokoje. Pak šel zavolat ostatní. Ginny se zatím pokoušela Harryho vzbudit.
„Harry vstávej! Dělej.“
Začalo to vypadat, že se zase probouzí.
„Ginnnnnnn mm t nn mlj t. Vzms s m?“
„Harry mluv srozumitelně, není ti nic rozumět.“
Teď už se probudil úplně.
„Ginny, vezmeš si mě?“
„Cože?“ Ginny zůstala stát nad Harrym jako přimražená.„Ptal jsem se tě, jestli by jsi si mě nevzala,“ řekl Harry, který během posledních pár minut dost ožil. Teď už se dokonce posadil na postel a bavil se tím, jak se Ginny tváří. K jeho překvapení se však její oči zalily slzami.
„Ach Harry, já si tě teď nemůžu vzít, potřebuju čas,“ řekla a objala ho.
Harry se však proti všem jejím předpokladům nenaštval a neodešel, jen ji pevně držel a když se pustili, řekl:
“Víš, Ginny, takhle jsem to vlastně čekal, já jsem jenom chtěl, abys věděla, že ani ty dva roky bez tebe mi nezabránily, abych tě dál miloval a jestli si mě vezmeš, budu ten nejšťastnější člověk na světě, ale dám ti času kolik potřebuješ.“
„Díky, já tě taky pořád miluju.“
Dlouze se políbili.
„Tak Harry. Co jsi dělal ty dva roky?“ Ron, George ,Ginny ,Fred a Hermiona právě seděli v kuchyni u Weasleyových.
„Hledal zbývající vitaeály, Rone,“ odpověděl Harry a podíval se na svého nejlepšího kamaráda, který byl očividně rád, že Harryho po tak dlouhé době zase vidí. Stejně jako ostatní. Jen George nevypadal zrovna nadšeně.
„A našel si je?“
„Ano, skoro všechny.“
„Skoro?“
„Už zbývá jenom ten had.“
„Aha, takže už plánuješ finálový útok?“ zeptal se Ron.
„No, je více věcí, které mám v plánu,“ řekl Harry a podíval se na Ginny, která se na něho nepatrně usmála.
„A co je vlastně nového tady?“
„No, já a Ron jsme se vzali a čekáme dítě,“ pravila Hermiona a při těch slovech se poškrábala na nose.
„Tak to je paráda! A já vám ještě nedal ani svatební dar,“ řekl Harry, vytáhl hůlku, zakroužil s ní a na zemi se objevila kolíbka pro dítě.
„Harry, to vůbec nebylo nutné,“ usmála se Hermiona.
„A Harry, co tě sem vlastně přivádí?“ George poprvé promluvil, ale pořád se tvářil jako by snědl něco hodně kyselého.
„Jedu se do Bradavic ucházet o místo učitele obrany proti černé magii a napadlo mě, že bych se u vás zastavil a s vaším dovolením i přespal.“
„Jasně, že tady můžeš přespat, Harry. Všichni budeme moc rádi,“ řekl Ron.
„Myslím, že všichni ne,“ ohradil se George a všichni se na něho podívali jako na nějakého blázna, který utekl od svatého Munga.
„O co ti jde, Georgi?“ zeptal se ho Harry tónem, který asi považoval za taktní. Ginny je oba sledovala vyděšenýma očima.
„Georgi, prosím, měj rozum,“ pokusila se svého bratra uklidnit, ale všechna slova byla marná.
„Víš, o co mi jde, Harry? O ni!“ řekl a ukázal prstem na Ginny, která začala tiše vzlykat.
„Ty jsi se dva roky neozval a víš jak jí bylo? Každý den kvůli tobě brečela, Harry! Ona si myslela, že jsi mrtvý a chvílema jsem se bál, že umře taky, takhle zle ji bylo, chlapče!“ George pomalu nabíral červenou barvu. Takhle ho Harry ještě neviděl.
„A k tomu všechny ty vraždy! Všichni jsme se o tebe báli, Harry. Měl jsi alespoň napsat.“
Když Georgie domluvil, rozhostilo se ticho, které přehlušoval pouze Ginnin pláč a chrápání z vedlejších pokojů. Všechny zraky kromě Ginnina byly upnuty k Harrymu, který byl zaskočený Georgovým výpadem.
„Georgi, jak myslíš, že bylo mě, když mě honili Smrtijedi? Já se prostě nemohl ozvat, pochop to, prosím.“
Harry vstal a natáhl ruku k Georgovi, který ji stisknul. Ginny konečně přestala brečet a dokonce se na oba trochu usmála. Harry si sednul a znova spustil.
„Ještě je tady jedna věc, kterou vám chci navrhnout. A týká se nás všech tady a odboje.“
„O co jde, Harry?“ zeptal se unaveně Ron.
„Před měsícem znovu zahájila činnost Brumbálova Armáda, což je teď, po zániku Fénixova řádu, jediná odbojová organizace v zemi. Teď dávám vědět všem bývalým členům. Chcete se taky přidat?“
„Je to snad naše povinnost, Harry,morální povinnost,“ odpověděla za všechny Hermiona.
„Už bychom mohli jít spát,“ navrhl Fred.
„Harry, ty můžeš spát u Ginny,“ dodal ještě s nevinnou tváří než zapadnul do svého pokoje.
Harry s Ginny šli spát jako poslední. Před tím než si lehli, Ginny Harryho něžně políbila.
„Myslím, že si tě vezmu Harry,“ řekla a usmála se na něho.
Teď pro změnu políbil on jí.