„Vypila jsi ten můj lektvar?“
„Ano! Nezapomeň, co jsi slíbila!“
„Tak o čem se chceš bavit?“
„O tátovi…“
„Víš, já tvého otce vždycky milovala, ale on to neviděl… Myslím…“
„Co chceš říct tím ´myslím´?“
„Nikdy jsem se ho na to neptala.“
„Proč ne? Možná… Kdybys se ho zeptala, tak…“
„Ne, on byl rád volný… Nikdo by mu jeho volnost z ničeho nic nemohl vzít, byl na ni pyšný…“
„A pokusila jsi mu někdy říct, že jsi těhotná? Že jsem jeho? Že chceš, aby byl s tebou…. S námi?“
„Ano i ne…“
„Ale mami! Buď ano nebo ne!“
„Asi ne…“
„Proč jsi to udělala? Co když jsi tím všechno pokazila? Třeba by teď byl s námi!“
„To si nemyslím… I kdyby to věděl, nebyl by dnes tady s námi, nemohl by tě vidět vyrůstat a mě by nemohl objímat!“
„Lžeš! Určitě by mohl… Udělal by si čas!“
„Ne, broučku… Je mi líto…“
„Ale proč? Chci, abys mi vyprávěla jak jste se dali dohromady!“
„Vždyť víš, jak nerada otvírám tuhle pečlivě zalepenou obálku…“
„Prosím…“
„Tak dobře…“
---
O patnáct let dříve
„Sakra, já ho tak nesnáším!“ rudla vzteky Alexa.
„Uklidni se! Už zase nabíráš barvu. Nádech… Výdech… To je ono…“ uklidňovala ji Lily, její dobrá kamarádka. Nebyla nejlepší, ona nikdy neměla nejlepší přítelkyni… Ale s Lily si rozuměla, tak s ní trávila více času než s kteroukoliv jinou dívkou.
„Díky, že jsi mě podržela nebo by ještě chvíli prudil a musela bych ho zaklít…“ Alexa se trošku usmála.
„Ale že se obecenstvo bavilo…“ poznamenala Lily.
„Už to nebudeme probírat! Prosím…“ vzdychla Alexa, „Jak to vypadá mezi tebou a Potterem?“
„Už máme za sebou tři rande, vodíme se občasně za ručičku, pusa sem pusa tam… Znáš to…“
„No, ani ne… Naposledy jsem chodila s Henrym… Děs a hrůza.“
„Promiň,“ omluvila se Lily, věděla, že zasáhla Alexino citlivé místo.
„To je pohodě…“ mávla rukou.
Dívky zamířily do společenské místnosti a spokoje tlachaly. Když tu…
„Ahoj Lily!“ pozdravil James svou vyvolenou a políbil ji na tvář.
„Ahoj Zlato!“ pozdravila i Lily a mírně se začervenala.
„Tak já vás, milé hrdličky, zanechám o samotě…“ prohlásila Alexa a zamířila do společenky sama.
Už to nebylo jako dřív, napadlo ji. Čím dál víc trávila svůj volný čas sama. Lily byla stále s Jamesem a ostatní si jí moc nevšímali. Samozřejmě, že se všemi vycházela, ale nebyli její opravdoví přátelé. Nemá ani pořádnou kamarádku, tak se nesmí divit, že je sama v celém hradě. Došlo jí to - je opuštěná… Cítila, jak se slzičky prázdnoty derou napovrch. Avšak ona je hrdá! Nikdy by nedopustila, aby ji nějaké cizí oko zahlédlo v tuto chvíli… Kdy pláče… Znala ta místa, kam jiní nechodí. Nebo kde si může přát být sama sebou. Doufala, že to místo zná jedině ona. Nikdo jiný. Chtěla mít něco, co jí ostatní budou závidět… Říkala mu Komnata splněných přání…
Když došla do inkriminované chodby u jednoho gobelínu (…), třikrát přešla chodbu a objevily se nenápadné dveře. Ihned se k nim vrhla a prudce otevřela.
Zkoprněla… „Pa-pa-pa- pardon“ vykoktala otočila se na podpatku a vyběhla ven.
To co tam uviděla ji rozčílilo. Sirius Black se tam skoro tentononc s nějakou holkou, to by nebylo to nejhorší, ale nejenže ví o její Komnatě, ale také jí viděl ubrečenou! Nevěděla, jestli má křičet zlostí nebo brečet… Ono si vybralo. Plakala. Tiše ale přec.
Kroky… Rychle se schovat! Výklenek. Na rychlé zmizení byla mistr. Kolem ní někdo proběhl. Vykoukla. Zahlédla už jenom delší černé vlasy. Věděla přesně komu patří…
Začala přemýšlet, kde opravdu nikdo nebude? Kam jít, aby ji nikdo nenašel, neviděl? Už jednou se vydala do Zapovězeného lesa, ale tam ji objevil Hagrid, to bylo otázek… Tam tedy ne. Astronomická věž? Moc zamilovaných hrdliček. Pokoj? Přejít přes společenskou místnost? Nikdy! Kam tedy? Ta stará nepoužívaná učebna hned vedle Ošetřovny, o té by také nikdo neměl vědět… Byla pevně rozhodnuta. Jen se modlila, aby nikoho cestou nepotkala…
Když uviděla otlučené a popraskané dveře nepoužívané učebny, usmála se. Zastavila se před nimi. Tam přece nikdo nebude! Tolik smůly za dnešek přece mít nemohu! Ujišťovala sama sebe a otevřela.
Musela začít křičet, to co uviděla, ji rozčílilo! „To snad není možný! Člověk hledá místečko, kde by byl sám, ale to prostě ne! Všude musí narazit na pár pošetilců, toužících po tom druhém. Takže si to užijte a promiňte, že jsem vás již po druhé vyrušila při… akci!“ zabouchla za sebou dveře. Nyní byla zoufalá. Kam jen jít? V tu ji snad osvítil duch svatý. Jistě, tam snad už nikdo nebude! Až na ni…
Ocitla se ve druhé patře, přesně tam, kde chtěla být. Vešla. Nikdo nikde. Zatím tu nebyla ani ona. Nebo si jí možná nevšimla…
Zalezla si do poslední kabinky, usedla na porcelánovou mísu. Položila si svůj něžný obličejík do dlaní, slzy se opět hrnuly… Znovu si přehrála dnešní den… Ráno zkoušená z přeměňování… Katastrofa! Po vyučování se pohádala s Henrym a ještě ke všemu ji zesměšnil před tolika lidmi, Lily ji sice podržela, ale… Teď tu nebyla, už ji nehladí slůvkem povzbuzení… A když si chce poplakat nad tím svým osudem, nemůže… Dvakrát jí to překazí Black s nějakou holkou. Jak by si jí přála být. Šťastnou s klukem, který jí miluje… Ale ten kluk tady není. Další a další slzičky neštěstí jí klouzaly po zarudlých tvářích.
„Proč tu jsi? Proč mě rušíš?“
„Já… Copak nevidíš? Brečím, jak malá holka!“ ohradila se Alexa.
„Aha,“ pronesla Uršula.
„Aha? Jenom aha? To je celé? Díky! Skvělé završení dnešního dne!“
Uršula mlčela, jen se na ní stále dívala. To co viděla ji překvapilo. Živý člověk na jejích toaletách, brečí a křičí na ni. To se jí ještě nestalo.
„Promiň…“ pípla Alexa, „Já jen…“ nevěděla, co říct.
„Nevadí. Co se ti stalo?“ zeptala se poklidně Uršula.
I druhá dívka byla překvapena. Uršula, ta Uršula, neječí i po té scéně, co předvedla. Klidně se před ní vznáší a ptá se jí, co se děje. Nejprve si usmyslela, že jí nic vykládat nebude, ale pak si uvědomila, že nemá, co ztratit a navíc - kdo by poslouchal Ufňukanou Uršulu?
„No… Dneska byl hrozný den.“
„A dál?“ ta živá holka ji začala zajímat.
„Hm… Řeknu ti to ve zkratce: špatné známky, hádky s bývalým, smůla a hlavně…“ nevěděla, jak to vyjádřit.
„A hlavně?“ zopakovala Uršula.
„Když já nevím, jak to definovat.“ přiznala Alexa.
„Zkus to… To zvládneš!“ povzbudila ji Uršula.
Chvíli bylo ticho, ale pak… „Samota!“
Uršula pokývala hlavou na znamení, že jí rozumí. Věděla, co je to samota…
Dívky si rozuměly. Proto za ní Alexa chodila den co den. Alexa časem pomalu zapomněla, co je to „ta“ samota. Už neznala ty stavy, kdy by nejraději někam zalezla a plakala. Od té doby, co Alexa poznala jaká doopravdy Uršula je, se z ní stala usměvavá a rozpustilá studentka Bradavic. Nechodila zamračená nebo s kruhy pod očima. Dokonce se zlepšila i ve škole. Z přeměňováni sice stále patřila mezi ty nejhorší, ale profesorka McGonagallová zaznamenala pokrok a při hodině ji i pochválila, což se nestávalo často… Její proměny si všimli i chlapci ve škole. Stala se pro ně hezčí. Na každého se jen usmívala. Jenom všem bylo divné, proč stále navštěvuje záchodky Ufňukané Uršuly. Za to ji také považovali za podivínku. Jenomže někteří se tím nedali odradit a ptali se jí, zda-li by s nimi nechtěla chodit. Stále odmítala. Čekala na toho pravého…
Jednou v knihovně narazila na Remuse Lupina. A to doslova… Zrovinka ze spodního regálu vytahovala knížku. Prudce se narovnala a Remus šel těsně za ní… Prostě menší srážka….
„Moc se omlouvám!“ červenala se Alexa. „Tak… ahoj!“ obrátila oči v sloup a odcházela. Nechtěla se s ním vybavovat. Popravdě řečeno - nechtěla se vybavovat s nikým z Pobertů, házela je do jednoho pytle, věděla, co je zač Sirius, tak takový musí být všichni! Někdy Lily litovala, že tak skvělá holka si nabrnkla takovýho ničemu… Rozhodně jí ho, ale vymlouvat nebude!
„Počkej Alexo!“ zavolal za ní Remus, trošku překvapený, trošku pobavený její reakcí.
Zastavila se tedy a otočila se na něj: „Co chceš?“
„Jen, jestli se nechceš učit se mnou? Všiml jsem si, že ti nejde přeměňování, tak bych tis tím když tak pomohl.“ navrhl.
„Co za to?“ dlouho se přemáhala, aby „souhlasila“ s učením, ale věděla, že Remusovi tahle látka jde a jí samotné vůbec.
„Nic! Prostě se nechci učit sám…“
„Hm… Tak dobře. A kdy?“
„Třeba hned teď?“
„Klidně, stejně mám času habaděj.“
„A kde chceš začít? Základy, zopakovat minulou látku?“
„Zase tak hloupá nejsem! Základy zvládám!“ ohradila se, „Nejde mi přeměnit špendlík na myš…“
„Celkem složité kouzlo, ale s trochou trpělivosti, teorie a praktického cvičení to zvládneš.“
„Teorii držím v ruce, špendlík nemám, tak jako trpělivost.“
„Tak si to přečti a já si zatím napíšu úkol z lektvarů, sakra, jak já je nesnáším!“
„Tak dobře…“ kývla hlavou Alexa, posadila se kruhovému stolu a začala se učit teorii. Remus zasedl vedle ní. Začal psát úkol z lektvarů…
Ano, na světě bylo další přátelství, možná, ještě cennější než to s Uršulou. Alexa potřebovala dotek, potřebovala někoho obejmout a to jí Remus poskytl. On hledal spřízněnou duši a v Alexe ji našel. Už za Uršulou nechodila tak často. Avšak udělala si na ní čas! Byla u ní hlavně v tu dobu, kdy Remus jezdil za svou nemocnou matkou a vždy se vracel, tak zničený…
Jenomže když se bavíte s jedním s Pobertů, zákonitě si vás začnou všímat i ostatní… Ale chcete, aby si vás všímali? Alexu to děsilo od okamžiku, kdy si to uvědomila. Styděla se podívat Blackovi do očí, stále vzpomínala na ten den, kdy získala nejlepší přítelkyni. Pokaždé když míjela Blacka její tváře zrůžověly. On to vnímal jako další do něj zamilovanou osobu, ona jako potupu. Bohužel pro ní, jejich první společná výprava do Prasinek nebyla tak vzdálená, jak by si bývala přála…
„Alexo, půjdeš s námi?“ zeptal se Remus, když si dopsali poslední úkol.
„Já nevím, vždyť víš, že se mezi vámi necítím dvakrát dobře. Nejraději bych šla jenom s tebou.“
„Já vím, ale přece to jsou stále mý nejlepší přátelé a poslední dobou jsem je dosti zanedbával. Dlužím jim to. Chci, abys je lépe poznala! Oni nejsou, tak špatní, jak se zdají! Však si je oblíbíš a oni tebe!“ přemlouval ji Lupin.
„A kdo tam teda všechno jde?“ nechávala se pomalu obměkčit Alexa.
„Já, ty, James, Lily, Sirius, Kimberley a Peter.“
„Tak dobrá, ale jen na chvilku! Jasné?“
„Jak je ti libo, děvče!“ usmál se na ní Remus.
Odešli z knihovny a zamířili si to do Nebelvíru, přece jenom už bylo později, i když byl Remus prefekt nechtěli riskovat a získat nějaký školní trest, Filch by si určitě něco vymyslel.
„Lepkavice,“ pověděl Remus heslo a oni mohli vejít do společenské místnosti. Vstoupili dovnitř, bylo veselo, Nebelvír porazil Zmijozel, a tak se oslavovalo. Rozloučili se objetím. Remus si to namířil za svými šťastnými kamarády a Alexa do pokoje. Převlékla se do noční košile, vlezla si do hebké a měkoučké postele s nebesy, popadla knihu Léčíme lektvary a začala si číst. Když ji začaly námahou pálit modrá očka, položila knihu, zhasla světla a pohodlně se zavrtala pod přikrývku. Ze společenské místnosti k ní doléhal všemožný halas. Uvědomila si, že nikdy neprožívala výhru ve famfrpálu. Ta hra jí nic neříkala. Samozřejmě byla ráda, když Nebelvír vyhrál, protože kolej dostala body, ale jinak? Nic. V duchu si plánovala zítřek. Návštěva Prasinek. Usmyslela si, že co nejdříve to půjde opustí Remuse a spol. Nechtěla s nimi mluvit, leda s Lily…
Ráno se jí vůbec nechtělo vylézat z postele, věděla, co ji čeká a nelíbilo se jí to. Jednou už to slíbila, tak to dodrží! Nikdy neutíkala před sliby!
„Ahoj Remusi! Jak jsi se vyspal?“
„Nazdar krásko! Skvěle a co ty? Jak se těšíš?“
„Nic moc, abych pravdu řekla: netěším se! Už chci být zpátky. Nemám tušení o čem bych sis nima měla povídat. Přece je nebudou zajímat mé názory!“
„Buď v klidu! Všechno bude o.k.!“
„Jak myslíš… Tak tedy jdeme?“
„Počkáme na ostatní, ne?“
„Hm..“ zabručela Alexa, momentálně nebyla moc nadšená…
Přišli všichni. Vydali se na cestu. Bavili se, ale tak nějak mimo ní. Namířili si to k Madame Rosmertě na její skvělý máslový ležák. Každý si dal! Během jejich společného odpoledne se nestalo nic zajímavého až na to, že se Sirius rozešel s Kimberley a odůvodnil to tím, že ho přestávala bavit.
Ach, jak jí připadal arogantní! Jak ho nemohla vystát, jako by se jí hnusil. Nedala to na sobě znát. Bavila se s ním, sice ne, tak jako s ostatními, více odměřeně. Nikdo si toho nevšiml až na Remuse.
Remus měl pravdu. Všichni z jeho party byli fajn, tedy až na Blacka… Vzali ji mezi sebe, byla jim rovná. Z toho měla velkou radost! Večer, když se loučili, dohodli se, že si musí někdy znovu spolu vyrazit, souhlasila.
Ulehala a rozebírala v duchu každého… Lily se nezměnila, je stále stejná, něžná bytůstka, nedivím se, že si ji James zamiloval! James, trošku nafoukaný, ale v pohodě, je s ním legrace! Peter trošku tupý, ale hodný! No a Sirius, typickém frajer, myslí si o sobě bůh ví co…
Dny ubíhaly a najednou byly za dveřmi Vánoce. Profesor Brumbál uspořádal ples pro sedmý ročník, přece jenom tu slavíme poslední Vánoce, tak proč ne? Maminka Alexe poslala překrásné plesové šaty; černé přiléhavé dlouhé až na zem…
Šla i nešla sama. Chlapce neměla, tak jí doprovod dělal Remus, který také neměl partnera. Velká síň byla překrásně vyzdobená- podlaha vypadala jako led, ale neklouzala; stěny byly pokryté sněhem, který netál; všude bylo alespoň trošičku jehličí, někde stálo jako celek, voňavý ozdobený strom, někde v podobě věnce… Bylo tu i jmelí. Alexa se mu raději vyhýbala…
Začátek plesu ozdobil svým proslovem Albus Brumbál, pak začala zábava, hudba, smích a veselé tlachání se ozývalo ze všech stran. Alexa s Remusem zamířili k velkému kulatému stolu, který byl z křišťálu, seděli u něj společníci z Prasinek. Až na Kimberley. Alexa se podivila, že Sirius nemá nějakou tu pohlednou dívenku, jako by to nebyl ani on… Remus si všiml jejího pohledu, věděl přesně, co se jí honí hlavou.
„Dal si stop… Prý už nechce ničit životy ostatních… Hledá pořádný vztah…“ šeptal jí.
„Výčitky svědomí?“
„Možná…“
„Ahoj lidičky!“ pozdravila Alexa obecenstvo u stolu.
I oni jí pozdravili. S úsměvem. To jí zahřálo na srdci. Přisedli si k nim, a také se zapojili do hovoru, rozebírali se ples. Velmi dobře se bavili. Od plesu přešel rozhovor k učitelům a jejich zlozvykům… Mezitím se zamilovaný pár –Lily a James- chodili protáhnout na parket. I pro ni chodili, ale nechtěla, nějak se na to necítila, snad jindy… K jejich stolu chodily mimo jiné i dívky; pro Remuse i Siriuse. Peter se někam vytratil. Alexa měla dojem, že ho viděla, jak tančí s nějakou malou zrzavou spolužačkou z Mrzimoru…
„Přineseš mi punč?“ zeptala se Alexa Remuse.
„Jistě, strašně ti to sluší, víš to?“
„Teď už ano…“ Alexa se usmála.
Remus tedy šel, vrátil se s doprovodem nějaké brunetky. Podal Alexe punč a představil ji: „Tohle je Barbara, určitě ji znáte z hodin přeměňování…“
Alexa ji pozdravila a uvolnila vedle sebe místo. Ztichla, náhle si vzpomněla na Uršulu, co tam asi dělá? Je úplně sama, měla bych jít za ní… Rozloučila se a odcházela z Velké síně. Brala to docela fofrem, aby mohla být, co nejdéle s Uršulou. Jak rychle uháněla studenými chodbami nevnímala okolí, běžela zpaměti…
„Au!“ vykřikla bolestí, do někoho vrazila.
„Promiň, jsi v pořádku?“ omlouval se a zvedal ji ze země.
„Jo…“ odpověděla mu otřeseným hlasem a vzhlédla. Nad sebou uviděla stát Blacka… vytrhla svou ruku z jeho sevření a sama bez jeho pomoci vstala. Ani si nevšimla, že odešel od stolu, tak jako ona…
„Co tady děláš? Ne, neříkej mi to, nepotřebuju to vědět!“ podívala se mu do očí s takou vlnou zlosti až to Siriuse zarazilo…
Nevěděl, co má dělat s takovou reakcí u holky nečekal. Rozhlédl se po chodbě- doprava, doleva, nahoru, dolů… Znovu nahoru; jmelí!
„Dlužíš mi polibek!“
„Co… Cože?“ tohle Alexa nečekala, cokoliv ano, ale tohle ne!
Naznačil jí, aby se podívala nahoru.
Udělala to. Bože! To snad ne! Podívala se mu do očí: „To snad nemyslíš vážně!“
„Myslím… Chci!“
„Dej si pohov! Já tobě pusu? Ne! Copak jsem prase?“
„Co tím chceš říct?“ Sirius začínal ztrácen trpělivost, „tak dobrovolně nebo násilím?“
„Skoro dobrovolně.“ Stoupla si na špičky a dala mu pusu na tvář, „Měj se kazisvěte!“
Už, už chtěla odejít, ale zase ji zadržel. „Jenom na tvář a takovej ždibec? To nepřichází v úvahu!“
Sklonil se k ní a začal jí líbat. V jednu chvíli se jí zdálo, že mu snad polibek vrací, ale pak si uvědomila, kdo to je a vší silou ho praštila, přesně tak, jak to viděla u Lily, když fackovala Jamese.
„Už nikdy! Ještě jednou na mě sáhneš, tak se nedožiješ rána!“ odstrčila ho od sebe a se vztyčenou hlavou od něj odcházela do druhého patra za Uršulou, měla, co vyprávět…
Od té doby, co ji Black políbil na něj stále myslela. Vyčítala si to. Věděla, že se jí to jednoho dne vymstí. A šeredně to bude bolet. Věděla to, ale nedokázala podniknout nic, co by ji od myšlenek, kde se vyskytoval, odtrhlo. Pokaždé když ho viděla v doprovodu nějaké z dívek žárlila. Sice se chovala, tak jako vždy, ale v nitru už to tušila. O hodinách dějin nespala, vylívala si srdíčko. Psala… Nedokázala se svěřit Uršule. Moc se styděla, vlastně nevěděla za co, ona neznala ten cit nebo ho spíše znát nechtěla… Ale přec ve svých „papírových“ úvahách na to narážela: Proč jsem vlastně smutná? Co mě tak strašně bolí? Co to je? Je to cit k někomu, který moje srdce chová? Ale proč mě mé srdce stále nechce prozradit, co to je? Nebo mi to už prozradilo, ale já to stále odmítám? Nebo je o něco úplně jiného? Přátelství? Rodina? Škola? To asi ne, ale… Možná to přátelství… Ne, to taky -asi- ne! Jenomže co já vlastně chci- chci být opět veselá! Zase usměvavá! Jenomže se něco stalo. Něco, které mně v tom zabraňuje… Co když je to opravdu láska? Chci být milována! Ano, to je asi ono…? Myslím, chci cítit slzy na své tváři!
A spousty dalších úvah, jedna jak ta druhá… Musela se svěřit, ale komu? Uršule? Ne! Věděla, že by ji to ublížilo… Znala ji. Ona také chce milovat, ale…
„Remusi, máš chviličku?“
„Na tebe vždy, co potřebuješ?“
„Promluvit si. Dusím v sobě jednu věc a ty mi musíš poradit, pomoci poznat, co to je!“
„Dobře, ale troufám si říct, že to bude na dlouho, tak co takhle po lektvarech u jezera?“
„Díky! Jsi skvělej!“
„To mi musíš říkat častěji!“
Vánek si pohrával s jejími rozpuštěnými vlasy. Stála u jezera, které čas od času pokřivil rozpustilý větřík. Stmívalo se. A ona čekala. Čekala na pomoc. Hluk! Pomoc už přicházela…
„Sedneme si pod strom?“ navrhl.
„Jistě! Ráda si sednu…“
„Tak povídej, nenech se pobízet.“
„Asi…. Asi určitě jsem se zamilovala do Blacka! Já vím je to hrozné, ale stalo se. Já nechci! Jsem z toho opravdu nešťastná! Nesoustředím se na učení, takže znovu začínám být ten špatný žák, což rozhodně být nechci! Je to kvůli němu, stále na něj myslím… Já ho nechci milovat. Je to děs! Remusi, ty jediný to víš a chci, aby to tak i zůstalo. Že mi poradíš, jak na něj rychle zapomenout?“
„Jak moc ho miluješ?“
„Až to není zdraví…“
„Tak proč to s ním nezkusíš? On se změnil! Třeba to bude dobrý!“
„Ne! Vím, že to nemá budoucnost!“
„Rozhodně ji mít nebude, pokud to nezkusíš! Čeho se bojíš?“
„Že mi ublíží!“ rozplakala se, prozradila něco, co nechtěla. Určitě si z ní bude utahovat.
„Ale toho se nemáš bát! Je přeci jasné, že to jednoho dne skončí, buď dáš konec ty nebo on, ale skončí to! Možná tě to bude bolet, možná ne, ale budeš šťastná, že se to stalo! Zkus ho získat! Ty to zvládneš! Vždyť jsi skvělá holka, jen tě trochu poznat…“
„Já nevím… Mám strach, že se mi bude vysmívat nebo spíš mému citu…“
„Neboj, on se změnil.“
„Nemyslím…“
„Trošku ano! Ty ho neznáš, tak jako já… V ohledu holek se změnil. Je to lepší!“
„Uvidíme…“
---
„Tak to by stačilo…“ přerušila vyprávění již dospělá Alexa.
„Mami, takže můj otec je Sirius Black?“ zeptala se Izabel, její dcera.
„To jsem nikdy neřekla, jen ti vyprávím, jak jsem se seznámila s tvým otcem…“ chtěla ji zmást, možná, ale nemusela…
„Jediný chlapi, který zatím byli v tvém příběhu jsou; Remus Lupin, Sirius Black, James Potter, Peter Pettigrew a ten Henry. Tak kdo? Mami, já si přeji znát jméno svého otce, nemyslíš, že na to mám právo?“
„Jistě, že máš. Ale jméno svého otce znáš, máš skvělý instinkt, ty už ho přeci víš!“
Izabel se zamyslela, kroutila hlavou…
„Přemýšlej! Vzpomeň si na události posledních dnů!“
„Já nevím, maminko…“ zoufala si… Když jí svitlo… „Asi už vím je to…“
„Neříkej to jméno, jsem si jistá, že to víš!“
„Co když ne?“
„Myslím, že ano…“
„Ale jak?“