I. Závěr
V Sochorově ulici číslo 17 v jedné nudné vesnici jménem Bezpráví žili pan a paní Novotní. Dokonale spořádaní a normální. "V rámci možností," dodávala vždy paní Novotná," sama pro sebe, když ráno oblékala manžela, který už zase přes víkend stihl roztrhat a ušpinit všechno staré oblečení a ztratit veškeré nové. Nebo, když se jejich dospělé dcery dohadovaly: "Jsi blbá!"
"Ty víc!"
"Ne, ty víc!"
"Ty víc!"
Pan Novotný byl řidičem z povolání a důvěrníkem místního spolku včelařů z donucení. Paní Novotná byla v domácnosti a pravidelně se vyznamenávala velkolepě rozkvetlou zahradou, která byla předmětem všeobecné závisti a několika individuálních lupičských výprav. Těm udělala přítrž až pan Novotný, když si koupil brokovnici. "Na ptáky na vinici," tvrdil. A když kolem plotu lstivě rozestavil pasti. "Na kuny," usmál se zasněně.
Novotní měli dvě dcery, Stanislavu a Birute. Sestry vypadaly, jako by je k sobě někdo přihodil spíš omylem. Stanislava byla vysportovaná, hubená a hubatá. Měla dlouhé vlnité vlasy, které nedokázala uhladit, ať dělala, co chtěla. Studovala něco se složitým názvem. Hlavní myšlenkou toho bylo pouštění proudu do lidí.
Birute byla tichá a zakřiknutá, většinou. Na rozdíl od své sestry byla plavá a její dívenkovský obličej jí i v dospělosti vysloužil četné slevy v muzeích a na výstavách a nutil ji vytahovat v hospodě občanku. Občas dostávala záchvaty smíchu nad věcmi, kterým se nikdo jiný nesmál. Třeba když si vytáhla knížku s popisem hvězdných znamení. Seděla zkroucená v křesle, řehtala se a vykřikovala: "Ten kozoroh, to je celej Snape!" Pan a paní Novotní se čas od času přistihli, jak zamyšleně pozorují vyloženě nevyužitý prostor pod schody, kde by se dala postavit malá, odzvučená komůrka, jištěná dvojím zámkem a mříží.
A pak tu byla ještě jedna věc, kterou se snažili ututlat, jak jen to šlo. Přesněji řečeno, snažili se na to ani nemyslet...
Stále ještě neměli mikrovlnku a satelit... Jo, to bylo ono...
V sobotu 11.8.2007 seděla Birute v křesle a dívala se upřeně do klína. Než začnete dělat ukvapené závěry, perverzové, je třeba upřesnit, že na tom klíně měla otevřenou knihu. Celé ráno se od ní nemohla odtrhnout. V poledne ji odtrhla paní Novotná. Posadila dceru ke stolu, nakrmila ji a s povzdechem ji vrátila zpátky na místo ke knižnímu narkotiku. Birute nejedla, nepila, jen soustředěně těkala očima zleva doprava, obrátila stránku a občas vykřikla: "To je boží! Rowla se vzpamatovala! To je nervák!" A podobně. Jak míjelo poledne a blížil se večer, Birute se začala na čele objevovat malá vráska. Zpočátku se ztrácela a znovu vracela a kolem osmé se na Birutině čele usadila natrvalo. V jednom okamžiku vyskočila z křesla. Začal zběsile pochodovat rodině před televizí a syčela skrz zaťaté zuby. "Kdo ksakru seš? A cos udělal s mým Lupinem. Stanislava se obrátila na rodiče s vítězným: "Vidíte, co se s člověkem stane, když čte?" Nutno dodat, že Stanislava přečetla za celý svůj život asi pět knih.
Birute se tvářila poněkud ztrápeně, ale nepřestávala listovat a těkat očima sem tam po papíře. Pak začala posmrkovat a utírat si oči do rukávů pyžama, v kterém strávila celou sobotu (protože převlékání je taková ztráta času). Po desáté už bylo rodině jasné, že v obýváku se relaxovat nedá a protože Birute byla tak začtená, že neslyšela jejich doporučení, ať si sbalí tu knihu a vypadne s ní jinam, zbylí tři členové domácnosti vstali a odebrali se na kutě. To bylo jenom dobře. Protože se Birute dala do pláče. Slzy jako hrách se jí koulely po tváři a vypadala, jako by jí umřela všechna domácí zvířátka. Proplakala se až ke konci knihy, kde už pro změnu brečela vzteky. Byla celá rudá vyčerpáním a směsí zlosti a žalu a jedinou útěchou jí bylo to, že rodiče a sestra chrupou v blažené nevědomosti ve svých postelích.
Jsou knížky, které vám změní život. Tahle byla z těch, co ho změní k horšímu. Birute se zničeně sebrala a šla spát.
S tím spaním to moc nevyšlo. Birute ležela, koukala na obrysy skříní v šeru, na černý polštář, na okno... Za čtyři hodiny se probudila a přemýšlela o zklamáních, která ji v životě potkala. Co na tom, že nějaká spisovatelka takhle utne ságu, která Birute kdysi podržela, když měla krize? Co je to v porovnání s tím, co ji ještě v životě čeká! Tahle nepříliš uklidňující myšlenka ji zvedla z postele. Válet se tam nemělo moc cenu, tak se Birute zvedla a šla se napít. Po tom potoku slz byla trochu dehydratovaná. Byly čtyři ráno. V kuchyni si zapnula počítač a depresivně napsala vzkaz na potterweb.cz. "Rowla zabila všechny moje oblíbené postavy. Nejspíš aby si z pár svých knížek udělala horcruxy. Za pár let se zmocní vlády nad světem. Uvidíte!" Nebylo to moc uspokojující, a tak Birute počítač zase vypnula a rozhodla se, že zkusí znovu usnout.
Když procházela obývacím pokoje, její zrak padl na knihu, se kterou zabila celou jednu slunečnou sobotu. Kniha si tam ležela a Birute se v tu chvíli zdálo, že z ní něco vyzařuje. Něco, co se nedalo dobře popsat, ale Birute by se v ten podivný okamžik vsadila, že se jí kniha vysmívá. Zklamání, vztek a smutek se v ní vzbouřily a Birute popadla lesklé desky a... Ještě nevěděla, co s tím krámem udělá, ale poprvé v životě chtěla ublížit knížce. Ať už to bylo jakkoliv pitomé... Než ale mohla něco udělat, zarazila ji páska, která jí sklouzala po zápěstí. Birute to překvapilo. Žádné záložky si předtím nevšimla a teď jí černá stužka obtáčela ruku. Birute se ale nenechala dlouho rozptylovat, zvedla ten zatracený výtisk a mrštila s ním o zem.
Strhlo ji to vpřed. Sešlapaný koberec byl ten tam. Všechno kolem vířilo a pak jako by ji někdo popadl za žaludek a škubl s ní vpřed. Mimo pokoj, mimo všechno. Jen záložka se jí stáhla kolem zápěstí. Birute měla v tu chvíli v hlavě jediné: "A dopr-!"
V budově českého a britského Ministerstva kouzel v oddělení nově zřízeného Odboru pro interakci s mudlovskými technologiemi se přesně v ten stejný okamžik rozsvítilo červené světlo.