Nezvaní hosté (kapitola s tolika překvapeními, že to už ani není překvapivé - zato tu nefungují telefony)

Aries si znovu prohlédla dokumenty, které jí vrazil do ruky vůdce speciální jednotky, předtím než policisté vrazili k ní domů. Podpisy a razítka vypadaly stále stejně autenticky. Aries dosud policejní razii nezažila. Ve vlastním bytě už vůbec ne. Ten se navzdory své nepopiratelné haciendovosti nenacházel pod tropickým sluncem na břehu moře s lehce se pohupujícími bárkami na obzoru, nýbrž poblíž břečťanem zarostlého hřbitova pod lehce se pohupujícími pouličními lampami. Zvedla hlavu a zkontrolovala policisty. Nejmladší z nich rychle něco schoval za zády. Ten kluk měl hnědé vlasy, tvář, na které zuřila bitva mezi pihami a uhry, a příliš zapálený přístup. Podle toho, kam si pověsil pouzdro s pistolí, buď měl osobitý smysl pro humor, nebo byl vyšinutý. Aries se přikláněla k té druhé variantě. Mladík s legračně zavěšenou pistolí právě prohledával mikrovlnou troubu. Pak se ve dveřích kuchyně objevil velitel oddílu. Zvedl oči k nebi a řekl mladému kolegovi: „Twardowský,  máte prohledávat byt, ne hledat zbytky od večeře." Mladík vytáhl hlavu z mikrovlnky. "Hoďte sebou!" sykl velitel. Aries uvažovala, jestli jim má vynadat, nebo se smát. Pak zvítězily nízké pudy a šla si zapálit cigaretu.

"Už jste našli ty přechovávané umělecké předměty?“ rýpla si. „Okamžik,“ uklidňoval ji velitel. Aries pozorovala se zúženýma očima, jak komando potupuje jejím bytem. Chovali se velmi ohleduplně a zdvořile. Bylo to... divné. Nikdo po ní nechtěl, aby si lehala na zem a odevzdala zbraň. Žádné kukly. Aries si připadala ochuzená o součást ceremoniálu. Rozhodně si chtěla dát pozor, aby se tu při té akci víc věcí neztratilo, než našlo. Dva muži a žena pokračovali v tažení. Byt naplnila blažená atmosféra oboustranné paranoii. Mladík pod náporem Ariesina pohledu rudl, až dosáhl vysokého stupně kečupovitosti a zavřel se v koupelně, odkud se ozývaly podezřelé rány. Aries típla cigaretu a vydala se do ložnice zkontrolovat zbytek trojčlenného komanda. Plavovlasá žena klečela u postele a nejspíš zkoumala, jestli tam není tajná schránka nebo něco podobného. Velitel, asi padesátiletý muž impozantní postavy, se vrhl na skříně. Zběžně prohrábl kupky oblečení a pak se sklonil nad prádelníkem. Aries viděla, jak jeho mohutná ramena ztuhla. Muž se narovnal a zavolal kolegyni. Aries natáhla krk. Měla pocit, že má v břiše balvan. Velitel držel v ruce starobyle vyhlížející knihu. Na poškozených deskách zachytila jen slovo brujeria. Aries bylo jasné, že ji tam musel dát ten muž. A na rovinu mu to řekla. Vtom si uvědomila, že za ní stojí nejmladší člen týmu a blokuje jí únikovou cestu. Aries ale byla v takovém šoku a tak jí pulsovala zlost, že útěk bylo to poslední, c měla v úmyslu. "Půjdete s námi," řekl velitel. Stále byl nesmírně zdvořilý, ale v hlasem už měl jasný varovný podtón. A mám tě. Buď hodná a já budu taky hodný.

„Vezměte si doklady, prosím,“ ozvala se žena, která dosud neřekla ani slovo.

„Zavolám manželovi, co se děje."

"To můžete i od nás," povytáhl obočí starší muž.

"Vladane," řekla žena varovně. "To samozřejmě můžete," ujistila Aries.

Aries vytočila číslo. Linka byla obsazená. Aries exoticky zaklela. Vzala si doklady a tříčlenná skupinka ji obstoupila. Ozvalo se cvaknutí zámku a dusot v předsíni oznámil příchod Ariesiny ratolesti. "Mamí," ozvala se a vpadla do kuchyně. Zarazila se a zírala na výjev před sebou. Pak k Ariseině zděšení žena zvedla ruku. Držela v ní hůlku. Klidným hlasem řekla: "Zapomeň." Aries ohromeně sledovala, jak její dcera zamrkala a zatvářila se jako sůva z nudlí. „My teď jdeme s maminkou ven a ty se půjdeš učit, třeba matematiku," pokračovala žena laskavě a sklonila hůlku.

„Jsou prázdniny,“ hlesla šokovaná Aries.

Velitel oddílu se na Aries zářivě usmál. „Učiněná kouzla, co? A my půjdeme. K přemístění připravit!“

„Nechte to na nás. Hlavně zůstaňte klidná,“ řekla mladá žena Aries. Té se ale právě vybavili bezejmenní roztržení čarodějové. Dokud to bylo jen na papíře, člověk by se tomu jen zasmál. Tedy, pokud by byl cynik jako hrom.

Poslední, co Aries v tu chvíli viděla ze svého starého známého světa, byla její dcera dychtivě pátrající po učebnici matematiky. Dokonce i starý známý svět byl v háji. A pak se všechno rozbilo na kusy a znovu složilo.

Mezitím se o něco dál na východ vlámala skupinka "policistů" s hůlkami v rukách do jiného pokoje. Uvítalo je tam otevřené okno s vlající záclonou, která tentokrát pro změnu neměl  temný mystický význam (Ach, Siriusi,…) Podezřelí policisté se hnali k oknu. Kdyby se tam dostali jen o vteřinu dřív, zahlédli by maličkého netopýra, jak si to míří pryč den neden slunce neslunce.

Vystoupila z taxíku a nasadila si sluneční brýle. Šlo o důležitý okamžik a chtěla podle toho i vypadat. Pokazila si to ovšem malým tanečkem a prozpěvováním: „Jsem v Sydney! Sydney! Jó, Sydney!“ Pak se uklidnila a důstojně vešla do hotelu, kde recepční zdrtila 15. lekcí z učebnice angličtiny pro samouky, „At the receptionists“. Pikolík jí vzal kufr a odvedl ji na pokoj. Dostal za to „thank you“ a bakšiš a odpikolíkoval se s nakvašeným výrazem. Vešla do pokoje. Páni, na to, že to platila firma to bylo… apartmá! Zavřela za sebou a zopakovala si vítězoslavný taneček. Pak cvakly dveře a ona s zarazila uprostřed působivé figury. Osobu, která stanula ve dveřích, jako by polili studenou vodou. A pak do ní uhodil blesk. A odrazil se naši  hrdinku číslo jedna. "P.M.d.A!!!"

P.M.d.A. definitivně zrušila elegantní postoj: "Angel of Music, co ty tady děláš?!!!"

O pár nevyslovených otazníků a vykřičníků později…

Zavřely dveře.

O chvíli později…

„Já jsem vyhrála zájezd! U Čedoku!“ vysvětlovala zmatená Angel of Music. „Všechno je v pořádku! Nebo aspoň bylo!“ Angel of Music vypálila do ložnice a přinesla složku s papíry. Začala je probírat a ujišťovat nejen P-M.d.A., ale hlavně sebe, že je všechno v pořádku. Zbytečné úsilí, situace zůstávala i nadále sakra podezřelá.

P.M.d.A. si prohlížela dokumenty Angel of Music a srovnávala je s svými.

Angel of Music se očividně rozhodla přistupovat k téhle podivnosti optimisticky, protože právě říkala: "Hele, když už jsme se tady náhodou potkaly, tak si to aspoň užijeme.“ Vytáhla si z batohu, který předtím v úleku upustila na zem, bušmanský klobouk se zátkami pověšenými kolem okraje na provázcích. Narazila si ho na hlavu s gestem člověka odhodlaného bavit se, i kdyby mu v tom bránili všichni vačnatci, krokodýli a transvestiti, které tato země skýtá.

„Ale stejně,“ vrtěla hlavou P.M.d.A., „zrovna my dvě. Z potterwebu…“

V tu chvíli jí smlouva vzplanula v ruce. P.M.d.A. ji instinktivně hodila na zem a začala po ní cíleně dupat. Plameny zmizely stejně náhle, jako se objevily. Papír byl pokrčený a byly na něm otisky podrážky, ale jinak jako by se ho oheň ani nedotkl. Místo řádně podepsané smlouvy se Čedokem se tam objevilo pečlivé, ostře kosené písmo.

„Hej!“ protestovala Angel of Music.

Neviditelná ruka pokračovala.

P.M.d.A. zkontrolovala svou smlouvu. Pod novou, tedy vlastně starou smlouvou byl její podpis.

A další řádek.

P.M.d.A. vyděšeně hrábla do vzduchu nad papírem, jako by chtěla chytit neviditelného pisatele. Angel of Music vyskočila a rozhlížela se po pokoji. Zátky jí divoce poskakovaly kolem hlavy.

Stálo tam:

P.M.d.A. navzdory situaci vyprskla.

Teď byla s prskáním na řadě Angel of Music. Ta ale jen vyděšeně pozorovala stránku osobních údajů ve svém pase. P.M.d.A. ten svůj rychle vytáhla z kabelky. A začala si zoufat. Pas měl úplně jinou barvu a nejen to...

Mezitím u protinožců v městě Brně prchala nocí dívka zvaná Ness. Cestou z klubu, ve kterém promarnila dvě hodiny naložená v bazéně, bez toho aniž by klofla nějakého toho metroše, ji stopla dvojice mladíků v dost podivném oblečení i na frikulíny. Ness se dala na útěk. Následné „Mdloby na tebe!“ zasáhly už jen roh domu, za který Ness hbitě zahnula. Když se za ní ozvalo rázné "Stůjte! Policie!", rozhodla se nespolupracovat a hnala se směr metro. Ness trhala rekordy a konečně se před ní objevil lehce strašidelný podchod vedoucí k metru. Tam by měli být nějací lidé a ti dva si před nimi nic nedovolí. Snad. A i kdyby, jestli chytne metro, šance, že ji najdou ve spleti tunelů pod Brnem, byla mizivá. Ness měla studentskou průkazku a nebála se ji použít. Štěstí jí přálo a na poslední chvíli vklouzla do zavírajících se dveří vagónu. Venku zahlédla pobíhající mladíky. Jeden z nich na ni ukázal a Ness v tu chvíli něco muselo posednout, protože jim poslala vzdušný polibek. Vagón přejel ze stanice do temného tunelu a Ness začala svého gesta litovat. Za to mohl ten adrenalin, jo. Ti dva pošuci šli očividně po ní. To, že na ni řvali potterovské kletby, bylo dost znepokojující. Že by si ji ti dva úchylové vytipovali přes internet? Ale jak by ji ksakru mohli poznat? Rozhlédla se po vagónu. Jeden chlápek se na ni díval a rychle sklopil oči. Klid, nemusí to nic znamenat. Klid. Máš mobil! Ale ten není o nic míň vybitý než před hodinou. Sakra! Zrovna, když potřebuje eskortu. Ti cvoci ji musejí znát. Její zrak padl na dívku, sedící napravo od ní. Četla nějakou knížku. Dívka vypadala docela neškodně. Ness k ní popošla a odkašlala si. Dívka zvedla hlavu. A obočí.

„Promiň. Moc se omlouvám. Já… mám problém. A vybil se mi mobil,“ připadala si jako somračka. „Já… potřebovala bych si zavolat. Teď. A… je to otázka života a smrti,“ pokračovala naléhavě. Jo, očividně byla nebezpečný element.

Dívku to nepřesvědčilo a zbytek vagónu je se zájmem sledoval.

Ness zalovila zoufale v kapsách. Vytáhla peněženku.

„Hele, dám ti zástavu. I s občankou. Hovor ti zaplatím.“

Dívka se rozhlédla a povzdechla si. Rozhlédla se a zjistila, že se na ně všichni dívají. Nejspíš došla k názoru, že by v případě nutnosti zlodějku chytli. Nebo spíš ne, ale ta holka vypadala opravdu vyděšeně, a tak se rozhodla udělat možná pořádnou blbost a někomu pomoct. Vylovila z tašky mobil a provedla s Ness výměnu. Ness vyťukala číslo a čekala. Zamračila se. „To jsem já, Ness. Pronásledují mě dva úchyláci. Ujela jsem jim metrem. Vystoupím na příští stanici, Moravské náměstí. Takže, jestli mě zabijou nebo znásilní, bude to tvoje vina.“ Pak to típla.

„Schránka,“ řekla dívce na vysvětlenou. Krev jí pulsovala ve spáncích, a když vracela mobil, trochu se jí třásla ruka.

„Díky,“ vzala si zpátky peněženku. Podala dívce mince za hovor.

„Nemáš zač, Ness,“ řekla KaTužka.