Jediné co jí znělo v uších bylo slovo čarodějnice. Klepala se hrůzou jak se k ní plameny řítily rychlostí blesku. Bylo to nepředstavitelné vedro. Teklo z ní jako by byla v sauně. A všechno řvalo jdi pryč, uteč.
Zavřela oči a začala se modlit k Bohu, aby seslal kohokoli na pomoc. Aby tohle byl jen sen. Jen zlá noční můra, ze které se probudí.
Oblohu rozpůlil obrovský blesk. Nebe se zatáhlo a z těžkých černých mraků padaly kapky deště. Nejdřív jen kapalo, a však nakonec se strhl liják.
Morgana se podívala na vesničany. Stály tam s otevřenýma držkama dokořán. Koukali na ni a ona povýšeně na ně. Usmála se, tohle bylo její jediné štěstí.
"Čarodějnice, opravdová čarodějnice," zakřičel nějaký sedlácký synek, když se probral ze šoku. Nejspíš jim ještě při upalování nepršelo. Pomyslela si. I když stále nevěděla co bude s ní. Starosta, nebo kdo to byl, se tvářil neutrálně a nic se nedalo vyčíst. Obyvatelstvo se rozprchlo a schovalo u sebe v domovech.
Pouze starosta a nějaký výbor seděli na svých místech.
"Pusťme ji!" navrhl jeden z porotců. Starosta nevěřícně zíral na jednoho ze soudců.
"Je to čarodějnice, musíme očistit město a zbavit se jí jednou pro vždy," pronesl svůj názor ten plešoun starostskej. Protočila očima, ale klepala se jako osika. Rada se začala hádat. Bohužel je Morgan neslyšela. Ale zato si všimla padající omítky u jednoho z domů. Nejraději by zakřičela, ale roubík v ústech jí to zakazoval. Pozorně sledovala roh domu a tušila, že to něco je tam kvůli ní.
Všechno se událo strašně rychle Ona sama byla nejdřív uvázaná a pak na koni cizince klusala kamsi k lesu. Pohlédla na svého zachránce a pokusila se doufat, že nic horšího ji nečeká. Vypadal celkem normálně. Přímo hezky, kdyby neměla vyhlídnutého Remuse.
Vzpomněla si na les, jak tam to zvíře, příšera se ji pokusila zabít.
"Kdo jsi?" zahulákala na něj.
"Říkej mi třeba," nechvíli se odmlčel a přemýšlel. Pak sklonil hlavu, aby jí viděl do očí: "Jsem Lot!" Zašklebil se.
Přehozená jako patel brambor na koni cizího chlapa si nemohla moc vybírat. Na jednu stranu mohla být ráda, že tam už není a neupálí ji, ale na druhou se bála z nepoznaného. Kůň zrychlil tempo. Vítr si pohrával s jejími vlasy a šlehal ji do tváře. Netušila, zda-li je řešení mlčet, ale semknula rty a nechala se odvést až do jeho skrýše.
Lot seskočil z koně. "A co já?" zeptala se šokovaně Morgan, když jí nepomohl. Slyšela jeho odfrknutí. Takže nepomůže!
Záhadným způsobem nakonec dopadla na zadek. Rozhlídla se. Byli v temném lese, všude byla tma jen škvírami mezi stromy prosvítal sluneční svit. Ani nevěděla, kdy přestalo pršet. Obličej jí pálil stejně jako nateklé rty. Vítr a déšť vzaly za své.
"Neseď tam, vstávej," napomenul ji Lot. Zase protočila oči. Něco jí říkalo, že zrovna z něj nemusí mít strach. Ale raději poslušně vstala.
"Hezkej bejvák," "pochválila" jeho něco jako příbytek. Byla to jeskyně a k ní přistaven ještě pokoj. Páchlo to zatuchlinou až se jí zvedal žaludek.
Pokynul rukou, aby se posadila na jedinou židli. Přeměřila si jej pohledem, když však usoudila, že lepší to nebude, posadila se.
"No já nevím, jak začít!" sklopil oči. Opřel se zády o skálu a pozoroval Morganu. Ta už chtěla něco odseknout, ale on se ujal slova: "Nechápu to, ale asi jsem tě sem dostal já!" Zírala na něj.
"Cože?" zaječela hystericky a už protřepávala ruce, chtěla ho zabít.
"Já nechtěl."
"Já tě.." vstala a chystala se použít hrubého násilí. Už jej chytila za krk a lehce stiskla.
"Dost!" křičel někdo. Otočila se a u vchodu do jeskyně spatřila staříka. Bílé vousy, mohl pomalu a bez problémů obmotat kolem pasu. Naštvaně se posadila na zpátek. Přestávala všemu rozumět.