Venku byla neskutečná zima. Prokřehlými prsty vytáhla z kapsy dlouhého kabátu hůlku a seslala na sebe zahřívací kouzlo.
Ušklíbla se.
Věděla, že tady v horách kouzlo moc dlouho nevydrží.
Zhluboka se nadechla mrazivého vzduchu a vydala se kupředu.
Až po kolena se brodila ve sněhových závějích.
Konečně byla na dohled malá horská chata.
Její úkryt.
Její a jejích mrtvých přátel.
Vstoupila na malou dřevěnou terasu a oklepala si boty.
Sáhla rukou pod kabát a vylovila klíč.
Pousmála se.
Chata byla zabezpečena mnoha kouzly.
Odolávala jen jedinému.
Mudlovskému klíči.
Fideliovo zaklínadlo padlo a ona věděla, že je jen otázkou času, kdy ji najde.
Vstoupila dovnitř, ale na prahu se obrátila.
Vzala rohožku a položila ji ven před dveře.
Pod ní vsunula klíč.
Věděla, že přijde dnes.
Věděla, že je čas čelit osudu.
Hello again, it's you and me
Kinda always like it used to be
Sippin' wine, killing time
Trying to solve life's mysteries
Hůlkou rozdělala v krbu oheň a položila si nad něj ruce.
Jakmile se trochu zahřála, svlékla si kabát a zbavila se čepice a šály.
Zavadila pohledem o svůj obraz v zrcadle.
Rozcuchané vlasy, mrazem zarudlé tváře a nos.
Sáhla po hřebenu, i když věděla, že jí to moc nepomůže.
Vzala do ruky fotoalbum, které leželo na kávovém stolku a natáhla se na koberec.
Trio…
Jejich nerozlučné trio…
Nakonec se přece jen někomu podařilo je rozdělit.
Když jí jedna slza ukápla na fotografii, ze které jí mávali Ron s Harrym, opatrně ji setřela a zavřela fotoalbum.
Už je čas.
Vstala a vydala se k velké staré skříni.
Jediné co zbylo z domu jejích rodičů.
Vytáhla zaprášený kufr a položila ho na zem.
Odklopila víko a přehrabovala se v něm tak dlouho, dokud nenašla co hledala.
Rukou přejela po jemné látce rudých šatů.
Zlověstně se uchechtla.
Rudé jako krev.
Jaká ironie.
A přesto jí jednou řekl, že jí neuvěřitelně sluší.
Ale teď nebyla příhodná chvíle na vzpomínky.
Odkopla boty a postavila se před zrcadlo.
Stáhla si džíny a rolák a zůstala jen ve spodním prádle.
Sebekriticky na sebe pohlédla do zrcadla.
Válka, která trvala už více než dva roky na ní zanechala své následky.
Sjížděla očima po celé své postavě.
Vždy byla štíhlá, ale dva roky neustálého strachu a pronásledování na ní byly znát.
Přejela si rukama po stehnech a sunula je pomalu výš.
Zavadila o ostré výstupky na bocích.
V pase byla hubenější než kdy dřív a pod prsy jí vyčnívala žebra.
Tolik o kráse.
Pohledem ulpěla na břiše.
Natáhla ruku před sebe a pohladila prstem odraz dlouhé klikaté jizvy v zrcadle.
Otřásla se.
Jizva byla důkazem, že nikdy nebyla tak dobrou čarodějkou, jak o ní všichni říkali.
Jedno zaváhání ji stálo dva týdny u svatého Munga.
How's your life, it's been awhile?
God it's good to see you smile
I see you reaching for your keys
Looking for a reason not to leave
Z hodin nad krbem vylétla kukačka a usadila se jí na rameni.
Ušklíbla se.
Ty hodiny nesnášela.
Nikdy nechápala, co se na nich Ronovi tak líbí.
Konečně má možnost se jich zbavit.
Uložila kukačku nazpět a sundala je ze stěny.
Spolu s fotoalbem je nacpala do kufru a uklidila na dno skříně.
Tam, kam patřily všechny její vzpomínky.
Vzala šaty a přetáhla si je přes hlavu.
Byly jí trošku volnější než kdysi, ale zas tak špatné to nebylo.
Sáhla po sponce a sepnula si vlasy do drdolu.
Zašklebila se na svůj odraz v zrcadle.
Lepší už to nebude.
Venku zuřila sněhová vánice.
Přitiskla čelo na chladnou okenní tabuli.
Sklo bylo zamrzlé, jediným mávnutím hůlky ale překážku odstranila.
Rychle se stmívalo.
Neviděla nic než padající sníh.
Věděla, že je blízko.
Cítila to.
Jako už tisíckrát předtím.
Říkal tomu souznění.
Spřízněné duše.
Odstoupila od okna.
Věděla, co přijde.
Cítila se rozpolcená.
Jedna její část chtěla vzít nohy na ramena a zmizet někam hodně daleko.
Ale to druhé, zvrhlejší já právě vyndávalo z police láhev červeného vína.
S dvěma skleničkami.
Přisunula ke stolu druhou židli a posadila se.
Otevřela víno a naplnila obě sklenky až po okraj.
Věděla, že už to nebude dlouho trvat.
Vždy mu trvalo jen chvíli, než ji našel.
Spříznění duší?
Možná.
If you don't know if you should stay
If you don't say what's on your mind
Baby just breathe
there's nowhere else tonight we should be
you want to make a memory
Zadívala se na láhev vína.
Kdysi ji darovala Harrymu.
Tehdy si bláhově myslela, že válka skončí.
Mělo se slavit, a místo toho o týden později pohřbívali Rona.
A Harry ho následoval za pár měsíců.
K Voldemortovi se ani nedostal.
Stačila jediná kletba, když byl otočen zády.
Jen dvě slova.
Nikdy se nedozvěděla, kdo ho zabil.
Od té doby byla na útěku.
Neměla se na koho obrátit.
Většina z jejích starých přátel už nežila.
A těch zbylých pár šťastlivců se rozuteklo daleko za hranice.
Nemohla jim to vyčítat.
Vždyť ona sama kolikrát chtěla zmizet z povrchu zemského.
Ale dost už bylo vzpomínek.
Vzala do ruky hůlku a chvíli ji nechala klouzat mezi prsty.
V zámku zarachotil klíč.
Pousmála se a odložila hůlku na druhý konec stolu.
Věděla, že ji nebude potřebovat.
Pohlédla na postavu v dlouhém zimním kabátě a rozesmála se.
Poprvé po nekonečně dlouhé době.
Ani teplá čepice neochránila jeho vždy perfektně upravené vlasy před náporem sněhu a větru.
Na hlavě měl dokonalé vrabčí hnízdo.
Připomnělo jí to jejich první schůzku.
Udiveně se na ni zadíval.
„Snad nečekáš, že ti pomůžu svléknout kabát. To je mužská práce.“
Vysoukal se z promáčeného kabátu a pověsil ho na věšák hned vedle jejího.
Jako za starých časů.
„Myslela jsem, že přijdeš dřív,“ podotkla a ukázala na židli vedle sebe.
Posadil se a sebevědomě se na ni usmál.
„Spříznění duší. Já to vždycky říkal.“
Natáhla ruku a smetla mu z blonďatých vlasů zbloudilou sněhovou vločku.
„Jako vždy, téměř dokonalý.“
„Jen téměř? Ale no tak.“
Uchopil ji za ruku, kterou mu právě odhrnovala neposlušný pramen vlasů z čela.
Ledovým palcem ji pohladil po kotnících prstů a do dlaně jí vtiskl ještě studenější polibek.
Zachvěla se.
Nebránil se, když se vyprostila z jeho sevření.
Oba věděli, že její reakci nezavinil chlad.
I dug up this old photograph
look at all that hair we had
it's bitter sweet to hear you laugh
your phone is ringin i don't wanna ask
If you don't know I'll understand
if you stay hey i've gotta plan
Natáhl se pro sklenici vína.
„Na co si připijeme?“
„Na dnešní noc,“ odpověděla bez zaváhání.
„A na vzpomínky, které zůstanou navždy ležet v kufru na dně skříně.“
Tázavě nadzvedl obočí, ale neřekl ani slovo.
Na dlouhou chvíli se rozhostilo ticho, které rušilo jen praskání ohně v krbu.
Byla vyděšená.
K smrti vyděšená.
Ale její zvrhlé já opět zvítězilo a zamířilo ke gramofonu.
Namátkou vybrala jednu desku a za chvíli se chatou linuly jemné tóny hudby.
Položila mu ruku na rameno.
„Zatančíme si?“
Ďábelsky se zasmál.
„Vůbec ses nezměnila. Pořád vyhledáváš nebezpečí a nikdy se z toho nepoučíš.“
„To bych nebyla já.“
Odsunul židli a vzal ji do náručí.
Neprotestovala, když si ji přitáhl těsněji k tělu.
Věděla, že je to zvrácené, ale přinášelo jí to jisté uspokojení.
Objal ji oběma rukama kolem pasu a přitiskl svou tvář na její.
„Pořád v těch šatech vypadáš neuvěřitelně.“
Opakoval se, ale to jí nevadilo.
„Proto jsem si je vzala,“ zašeptala.
Cítila, jak jí po tváři stéká první slza.
Opřela si hlavu o jeho rameno a rozvzlykala se.
„Šššš…, lásko, neplač. Pláč ti nesluší.“
Odtáhla se a pohlédla mu do očí.
Zvedl ruku a pohladil ji po tváři.
Zavřela oči.
Jen cítila, jak se k ní sklání.
Něžně jí slíbal slané potůčky slz.
První skladbu vystřídala druhá.
„Myslím, že je čas na další skleničku vína,“ zachraptěla.
Její srdce právě dobíhalo maratón.
Třesoucí rukou pozvedla sklenku ke rtům.
Pohledem se vpíjel do jejích očí.
Věděla, že on to ví.
Vždycky tomu tak bylo.
Vždy věděl, v jakém je rozpoložení.
Vždy toho dokázal nějak využít ve svůj prospěch.
Ach, ty zatracené vzpomínky.
Ale dnes je její večer.
Věděla to.
A věděla, že on to ví.
Spříznění duší?
Možná.
You want to make a memory?
You want to steal a peice of time?
You can sing the melody to me
And I can write a couple lines
You want to make a memory
Jedním douškem vyprázdnila svůj pohár.
Natáhla se po láhvi a dolila jim poslední zbytek vína.
Hrdlo měla stažené úzkostí.
Tušila, že on na tom pod svou chladnou maskou není o moc lépe.
Beze slov na sebe hleděli a naslouchali tiché melodii.
Pečlivě studovala jeho obličej.
Na první pohled se zdálo, že se vůbec nezměnil.
Pleť, neuvěřitelně bledá, skoro průsvitná.
Dokonale tvarované rty se stále vlnily do křivého úsměvu.
Do úsměvu, který tak milovala.
Pohledem pomalu doputovala k očím.
Dokázala by se v jejich šedi utápět do nekonečna.
Pořád stejné.
Ne.
Něco se přeci jen změnilo.
Ďábelské jiskřičky byly ty tam.
Nesouhlasně svraštila obočí.
Aspoň že malá jizvička na kořeni nosu byla stále na svém místě.
Památka na jeho jediný nevydařený lektvar.
S úlevou vydechla.
On tu jizvu nesnášel, ale ona ji zbožňovala.
Snad tisíckrát na ni tiskla své rty.
Vždy měla pocit, že i nejdokonalejším sochám něco chybí.
A on byl dokonalý.
Pro ni byl perfektní.
Jizva jeho dokonalost jen umocňovala.
Tehdy se jejím pocitům smál.
Znovu se napila vína.
S posledními doušky se vytrácely i poslední známky strachu.
Postavila prázdnou skleničku na stůl.
Znovu se mu zahleděla do očí.
Oba najednou vstali.
Usmála se.
Vzdálenost pár kroků byla rychle překonána a jejich ústa se spojila v hladovém polibku.
Spříznění duší?
Možná.
Odtáhla se a zalapala po dechu.
Jako už mnohokrát předtím.
Prstem se dotkla jeho naběhlých úst.
Zvedl ruku a vytáhl jí z vlasů sponku.
Souhlasně přikývl, když ji dlouhé hnědé lokny dopadaly na ramena.
„Tak se mi to líbí.“
Prstem obkroužil uvolněné ramínko šatů.
Druhou rukou stáhl i to druhé a šaty z ní neslyšně sklouzly na zem.
Stála před ním nehybně jako socha.
Pohledem se jí stále vpíjel do očí.
Vzal ji do náruče a opatrně ji položil na koberec.
Znovu přitiskl svá ústa na její.
Ze rtů jí uniklo tiché zasténání.
Pousmál se a sklouzl ústy na její krk.
Pomalu pokračoval směrem dolů.
Horkými polibky vyznačoval cestičku od prohlubně mezi jejími ňadry až k pupíku.
Zarazil se.
Věděla proč a úzkostí zavřela oči.
„Jsem ošklivá,“ vydechla.
Zavrtěl hlavou a něžně přejel rty dlouhou klikatou jizvu.
„Pro mě budeš vždycky nádherná.“
Slastně zavrněla.
Přitáhla si ho zpátky k sobě a rukama nedočkavě zajela pod teplý zelený svetr.
Cítila, jak se zachvěl.
Potěšilo jí to.
Jen málokdy se stávalo, že by nad ním měla takovou moc.
Přetáhla mu svetr přes hlavu.
„Máš toho na sobě mnohem víc než já. To není fér,“ zašeptala.
Ušklíbl se.
„V tom případě to musíme napravit.“
Rychlým pohybem si svlékl tričko.
Posadila se a položila mu ruce na hruď.
Jeho srdce bilo jak splašené.
Pomalu se probírala světlým porostem chloupků na prsou.
Zatajil se jí dech.
Jeho tělo, dokonale tvarované, reagovalo na každý její dotyk.
Zamířila níž.
Když narazila na překážku, nesouhlasně zamručela.
Jedním pohybem rozepnula poklopec džín a vsunula ruku dovnitř.
Zasténal a přitiskl si ji blíž.
Stáhla mu kalhoty a zbavila ho i posledního kousku oblečení.
Zamračil se.
„Teď toho máš na sobě víc zase ty.“
Znovu ji položil na měkký koberec.
Prsty jí přejel přes bradavky, které na jeho dotyk okamžitě reagovaly.
Zasténala.
Vzal jednu bradavku do úst a začal ji hladově sát.
Tváře jí hořely vzrušením.
Když už si myslela, že víc nevydrží, jemně se odtáhl.
Zaprotestovala a přitáhla si ho k sobě.
Rukama doputoval k lemu kalhotek.
Prudce vydechla.
Chraplavě se zasmál.
Stáhl jí kalhotky a zajel rukou na vnitřní část stehen.
Touha jí propalovala celé tělo.
Chtěla ho.
Potřebovala ho.
Milovala ho.
Položil se na ni celou svou vahou.
„Prosím,“ zašeptala.
Jemně jí roztáhl nohy a pronikl do ní.
Zasténala.
Zmocnil se jejích rtů a začal se v ní pomalu pohybovat.
Zajela mu rukou do vlasů.
„Jsi moje,“ zamumlal mezi polibky.
„Vždycky jsem byla.“
Přitiskla si ho blíž a laskala rukama jeho rozpálenou kůži.
Na čele se mu perlily kapičky potu.
Pronikl do ní hlouběji a s rozkoší naslouchal jejím slastným vzdechům.
Napjala se a zaryla mu nehty do ramen.
Vykřikla jeho jméno.
Jejich těla se spojila v jeden celek a vybuchla.
Jako už tolikrát předtím.
Spříznění duší?
Možná.
If you don't know if you should stay
If you don't say what's on your mind
Baby just breathe
there's nowhere else tonight we should be, we should be.
Oheň v krbu pomalu vyhasínal.
Vyčerpaně se uvelebil v jejím náručí.
Na břicho jí dopadla kapka krve.
Vylekaně ji setřela.
„Co to má znamenat?“
Při pohledu na jeho ramena zčervenala.
Zašklebil se.
„Jsi jako kočka. Nádherná… divoká… a škrábeš.“
Pohladil ji po tváři a vtiskl jí na rty něžný polibek.
Chvíli si beze slova hleděli do očí a spokojeně oddechovali.
Jemně se odtáhl.
„Už je čas?“ zeptala se.
Přikývl a posadil se.
Podal jí šaty a sám se začal oblékat.
Oheň v krbu právě dohořel.
Stanuli proti sobě.
„Chceš…“
Slova mu uvázla v hrdle.
Usmála se.
„Ne. Takhle je to v pořádku.“
Vytáhl hůlku.
Zavrtěla hlavou.
„Vezmi si mojí.“
Překvapeně na ni pohlédl.
„Víš to jistě?“
Přikývla.
Natáhl se pro hůlku.
Nervózně ji svíral mezi prsty.
Přistoupila k němu a objala ho.
„Připraven?“
Povzdechl si.
„Ale no tak.“
Prstem jí nadzvedl bradu a naposledy jí políbil.
Přitiskla se k němu víc a uchopila ho za ruku, ve které svíral hůlku.
Položila si ji na hruď.
„Nemáš na vybranou.“
Němě přikývl.
Zabořil si hlavu do jejích vlasů a vdechoval jejich vůni.
Chatou se rozléhala melodie další skladby.
Její oblíbené.
Zašeptal jí do vlasů dvě slova.
Vzal její nehybné tělo do náručí a položil ho na koberec.
„Spi sladce,“ zašeptal a pohladil její stále usměvavé rty.
Vypnul gramofon a vyndal z něj desku.
Místnost zahalilo temné ticho.
Spolu s hůlkou ji uložil na místo, kam patřily všechny vzpomínky.
Do kufru na dně skříně.
Oblékl se a otevřel dveře.
Naposledy pohlédl na její tělo a po tváři mu přeběhl křivý úsměv.
Zamkl a klíč uložil nazpět pod rohožku.
Chvíli postával na verandě, ale pak se zhluboka nadechl a odhodlaně vyrazil do tmy.
Pryč od všech vzpomínek.
Spříznění duší?
Možná.
You want to make a memory?
You want to steal a piece of time?
You can sing the melody to me
And I can write a couple lines
You want to make a memory
You want to make a memory
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ