V úskalí,
mezi dvěma břehy
křivka ladná, vznáší se tu
ve vtělení něhy
mezi lekníny květů.
Jako opar bílý,
opar nad hladinou
jak tenké hedvábí, vílí,
jako motýlí křídla,
co na řece neutonou
V hlubinách
jak v závoji stříbrném
a stín utápí v tmách
to, co je zakázanné
labuť do boku postřelit
Bělostný to šat,
co ona obléká
stříbrnou korunku zdobí perly
jak chce může na krásu dbát
když v hlubiny klesá krása její
a hladina v červánky se mění,
rudě zbarvená
Křehčí a bělostnější než jarní květ
jak leknín na hladině, bez hnutí
s troufalým přáním si přivonět
k bělostným křídel perutí
Černá labuť mezi stříbrnými
letící vysoko nad hladinou řeky
s korunkou, mezi zpěvy žalostnými
s ladnými dlouhými krky
a všechny mrtvé
Tichou hladinou
pírka vznáší se, prší
s láskou jedinou
jenž samota je v duši