Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 773 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

[Komentáře - 1] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Za okny fouká mrazivý vítr. Místnost s holými stěnami je téměř celá zahalena do stínu. V poryvu větru se mihotá bledý plamen svíčky. Jako vyhasínající život odsouzence je krvavý vosk postupně stravován, až slabé světýlko zhasne docela.

Zaposlouchám se. Jejich kroky se rozléhají chodbou. Už jsou tady. Chystají se odvézt mě zpátky. Hlupáci. Jen ať si přijdou. Musí vědět, že už je pozdě. Splnil jsem svůj úkol a oni mi v tom nezabránili. Neubráním se letmému úsměvu při vzpomínce na jejich obličeje, když ze mě pomocí séra pravdy dostávali informace.

Jak se tvářili, když jsem na ně hleděl prázdným pohledem a bezbarvým hlasem jim sděloval, že se vrátil. Ty zděšené výrazy, ty nevěřícné pohledy. S něčím takovým nepočítali. Dal jsem jim lekci. Všem. Zrádcům i zbabělcům.

Kroky se přibližují. A s nimi do mého prozatímního vězení plíží také smrtelný chlad, ze kterého mrazí až v kostech. Znám ten pocit, už jsem to zažil. Musí s nimi minimálně jeden být. Chtějí se pojistit, abych jim už neunikl. Dveře se se skřípěním otvírají...

Vítr voní májem, dav hučí, že jsem vrah.

Postupně vcházejí do místnosti. Všichni se drží v uctivé vzdálenosti od stvoření v černé kápi. Vím proč. Také oni cítí tu nicotu, která do sebe dokáže naráz vtáhnout veškeré šťastné myšlenky.

Toužím zmizet z dosahu těch hnijících pařátů. Hruď mi svírá něco tíživý pocit děsu, silnější, než kdy předtím. Ovane mě odporný puch, na tváři cítím jeho chroptivý dech. Blíží se ke mě s lačností vlkodlaka.

Pod kápí na okamžik zahlédnu dvě prázdné jamky očí. Nehodlá mě odvézt do vězení. Touží po jediném. Ukojit svůj hlad.

Musím odsud, ale tělo mě odmítá poslouchat. Jakoby srostlo v jedno s kamennou podlahou.

Já už nemám zájem si lhát, že nemám strach.

Téměř nemůžu dýchat. Škubnu sebou v okamžiku, kdy mě slizké ruce pokryté strupy uchopí okolo krku. Stávám se jeho loutkou. Všechno kolem se zdá být jako příšerná noční můra. Temná cela. Samota. Hlad. Strach. Všechny pocity, které mnou zmítaly za tu dobu ve vězení. Zaplavují mě znovu a znovu.

Slyším jejich křik, drásá mě jako tisíce nožů.

Bože můj, Bože můj aspoň jednou při mě stůj.
Duše má špinavá trpí, tak jí opatruj.

V hlavě se mi vynořují vzpomínky na dobu, když mě otec ovládal. Znovu se probouzejí ty okamžiky, kdy jsem jeho kletbě odolala zas byl sám sebou. A pak mizí do neznáma. Zůstává jen prázdnota. Ty prchavé okamžiky radosti poté, co se mi povedlo splnit mé poslání, se neustále vzdalují, ztrácejí se v propasti beznaděje.

Ale jemu to nestačí. Chce všechno. Našel oběť a nepustí ji. Studený závan odhodí kápi. Zavřu oči, abych se na to nemusel dívat. Cítím blízkost té zející černé díry - jeho úst.

Stisk okolo krku je ještě pevnější, druhá rozkládající se ruka mě tlačí hlavu do záklonu. Bolest téměř nevnímám. Mizí společně se vzpomínkami.


Mám se kát? Mistr kat naučí mě nedejchat.

Myslí propluje vzpomínka na matku. Na poslední okamžiky, kdy jsem ji zahlédl. Byla tma, téměř stejná jako teď. Já tiše seděl ve studené, kamenné cele, když mě vyrušil zvuk rachotících klíčů.

Nečekal jsem nikoho, a ji už teprve ne. Připomínala mi spíš ducha než živého člověka.

Stala se mojí vstupenkou ke svobodě. Opravdu mě měla ráda. Tak moc, že byla kvůli mě ochotna strávit zbytek svého života na tak bezútěšném místě, jakým je Azkaban.

Měl sem sen, že na jeden den
mi otevřeli celu a já mazal ven.

 

Její obraz se postupně ztrácí v mlze tak, jako všechno ostatní. Poslední vzpomínka. Téměř necítím tělo.

Obklopuje mě mlha a temnota.Všechno čím jsem byl, je vysáváno nenasytnými ústy. Pryč. Je...





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.