Za obzorem vysvitly první sluneční paprsky, ale nad Bradavickým hradem se dosud rozprostírala tma. Uvnitř bylo ticho - téměř všichni ještě spali.

V menší místnosti, nacházející se ve výklenku severní věže hned naproti učebně jasnovidectví, se právě probouzela hubená žena. Několikrát zamrkala, posadila se rozespale si promnula oči.

Lehce se zamračila. Dnes v noci neměla právě klidný spánek, celou dobu byla pronásledována znepokojivými sny.

To určitě není jen tak, pomyslela si. Natáhla se pro silné kulaté brýle, ležící na nočním stolku, a nasadila si je. Její oči vyhlížely za tlustými skly neobvykle zvětšeně.

Vytáhla z poličky jakousi knihu a horlivě v ní listovala. Byla přesvědčená, že najde odpovědi na to, co se jí sny snažily sdělit. A ještě jistější si byla tím, že to nebude příjemné zjištění.

Zachvěla se zimou, v téhle komnatě stejně jako v přetopené učebně to bylo neobvyklé. Ještě víc ji to znervóznilo.

Po chvíli, značně znepokojená odložila knihu s názvem "Orákulum snů" zpátky na své místo. Nenašla nic, co by přesně vysvětlilo její zmatené noční můry. Vůbec ji to neuklidnilo, ba naopak.

Venku za oknem se již rozednilo a v dolejších chodbách se ozýval hovor, dole už se zřejmě scházeli k snídani.

Sybila Trelawneová málokdy opouštěla prostory své věžní komnaty, tvrdila, že se jí venku zamlžuje "vnitřní oko." Dnes se však rozhodla udělat výjimku. Chvíli těkala pohledem po stěnách místnosti. Nemohla si pomoct, ale cítila se jakoby ji někdo nebo něco pozorovalo. Přeběhl jí mráz po zádech.

Potřebovala by něco na zklidnění Zašátrala pod postelí, nahmatala láhev svého oblíbeného sherry. Chvíli se dotýkala studeného skla a pak ji vytáhla na světlo denní.

Mnoho tekutiny už v ní nezbývalo, sotva čtvrtina. Až skončí vyučování, bude si muset zajít do Prasinek.

Když vstala, znovu ji rozklepala zima. Rychle popadla několik vlněných šál a zachumlala se do nich jakoby se právě chystala do mrazivé tundry. Pohlédla z okna, zdálo se, že něco visí ve vzduchu, i hovor žáku dole jakoby utichl.

Šouravým krokem opustila ložnici. V kadidlem provoněné učebně se mírně uvolnila a chmurné myšlenky ustoupily.

Rozhodla se, že na snídani už nepůjde, stejně by to nemělo cenu. Místo toho začala listovat v knize "Předzvěsti smrti" a v její tváři se znovu objevil stín. Za chvíli již přicházeli první žáci...

"Vítám vás na hodině jasnovidectví" promluvila zastřeným hlasem. Někteří při jejích slovech strnuli, ale ti, kteří už znali tyhle její výstupy to přinejmenším nechávalo klidnými.

"Ach, nebyli byste tak bezstarostní, kdybyste věděli co vím já" otočila se k Seamusovi a Deanovi, kteří se hlasitě bavili. "Já totiž viděla vaši budoucnost a můžete mi věřit, není dobrá."

"To víme všichni . Když se vrátil Voldemort, rozhodně nás nečeká nic dobrého" ozvalo se zezadu.

Polovina třídy, stejně jako profesorka, sebou vyděšeně škubla. Chtěla mu něco říct, ústa zůstala dokořán. Myslí jí projel záchvat hrůzy. Zdálo se jí, že za sebou zaslechla chroptivé nádechy a ucítila upřený pohled neviditelných očí.

Prudce se otočila, ale kromě jejích studentů tam nikdo nebyl. Mlčeli. Trochu se uklidnila. Začala z police sundávat a rozdávat je mezi žáky.

" Nyní se pokusíte nahlédnout do budoucnosti" promluvila opět svým zastřeným hlasem.

Obcházela kolem stolů a občas pronesla nějakou poznámku. "Jak se tu člověk má soustředit," zaslechla z rohu místnosti.

"Zdá se drahoušku, že vaše vnitřní oko je silně zamlženo," přispěchala s odpovědí. "Dovol, abych se podívala.

Upřeně hleděla do mlžných hlubin a něco si pro sebe mumlala. Zdálo se, že v místnosti je nějak chladno. Roztřásla se jí kolena. Před očima se jí náhle začaly zjevovat příšerné věci. Bez jediného slova utekla z místnosti.

Žáci zůstali zkoprnělí, nechápali, co to mělo znamenat. Ale také jim se do hlavy vkrádaly tísnivé pocity. Nakonec jeden po druhém opustili učebnu. Sybila po celý zbytek dne nevyšla z místnosti. Musela myslet na to, co se před chvílí stalo.

Znovu před sebou viděla, jak se ji Dolores Umbridgeová pokoušela vyhodit z Bradavic. Klouby jí zbělely při pomyšlení na tu ženštinu. Zaslechla, jak ostatní mluví o jejím předmětu jako o velmi pochybné disciplíně. Vzpomínala, jak poprvé žádala o zaměstnání, ale vysmáli se jí. Nazvali ji starou podvodnicí. Proč zrovna teď musela myslet na takové věci? Bylo jí neustále chladněji. Zřejmě to má na svědomí průvan, pomyslela si.

Přišourala se k oknu, ale bylo zavřené. Zůstala stát, měla dojem, že venku zahlédla postavu. To není možné, uklidnila se po chvíli. Jsem prostě přetažená a špatně jsem se vyspala, ujišťovala sama sebe.

Jedním lokem vypila zbytek sherry, ale kýžená úleva nepřicházela. Potřebuje nové. Venku se již setmělo. Kolem krku si omotala další šálu aby rozehnala všudypřítomnou zimu a opustila věž.

Kráčela temnou chodbou, cestou se neustále nervózně ohlížela. Je už pozdě, do Prasinek nemůže.

Komnata nejvyšší potřeby, napadlo ji. Vždyť si tam přece nedávno schovala několik svých drahocenných lahví. Zahnula a zamířila ke gobelínu na kterém se Barnabáš Blouznivý snažil naučit trolly balet.

Zrychlila, zaslechla za sebou chroptivé zvuky, ale žádné cizí kroky se neozývaly. Již se neohlížela, pouze se snažila odtud co nejrychleji zmizet.

Konečně před sebou zahlédla chodbu na jejíž stěně trolli v baletních sukénkách tloukli maličkého nešťastníka. Ještě chvíli a bude mít po ruce tmavou tekutinu, napije se, usne a bude jí líp. Stačí jen třikrát projít chodbou.

Prošla poprvé. Nemohla zaplašit neblahé tušení. Prošla podruhé. Vybavovaly se jí včerejší noční můry. Ledové ruce zamotala do nesčetných šál. prošla potřetí.

Vzhlédla. Obraz se nezměnil. Musí chvíli počkat. Ve tmě kousek od ní zahlédla pohyb. Zaradovala by se, kdyby mohla. Opatrně se přiblížila

Vzápětí liduprázdnou chodbu ozářilo stříbřité světlo, Po několika vteřinách pohaslo a temnotu proťal výkřik...