Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 773 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Poslední přání od ChoChangova
[Komentáře - 0] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

"Jak jsi to jen mohl udělat!" vyhrknu. "On s tím přece nemusel mít vůbec nic společného!" Zadívám se na něj vyčítavě. To nemůže být pravda.

Mlčí. Pak se nadechne a otočí se ke mně. "Neměl jsem na vybranou," odpoví mi stroze. "Důkazy proti němu byly jednoznačné."

Jeho slova jsou jako nůž drásající srdce. Chytnu ho za rameno. "Prosím! Vždyť je to tvůj syn! Nemůžeš ho nechat mezi těmi stvůrami!"

Otočí se a řekne bezbarvým hlasem: "Ne, on není můj syn." Do očí mi vhrknou slzy. Nemůžu dýchat, už se neudržím na nohou...

Otevřu oči, cítím se strašně zesláblá. Posadím se. "Musíte odpočívat, paní," ozve se mi u ucha pištivý hlásek, naše domácí skřítka Winky. Někdo zaklepe na dveře.

"Dále," řeknu unaveně. Do pokoje vejde můj manžel. Tváří se nad míru ustaraně. Zavládne ticho.

"Jak ti je?" zeptá se po chvíli. Je vidět, že má starosti. Nemůže mi pomoct, i kdyby chtěl sebevíc. Umírám. Ale ještě můžu něco udělat. Můžu pomoct synovi. Mám nápad, jak ho odtamdud dostat. Nezaslouží si strávit zbytek života ve vězení, ať si jeho otec myslí cokoliv.

"Barty, prosím. Je to moje poslední přání. Udělej to, alespoň kvůli mně."

 

 

Azkaban. Čím blíže jsme, tím větší na mě padá tíseň. Tady strávím ten krátký zbytek svého života. Mezi vrahy a zločinci. Nebude dlouhý. Od manžela jsem slyšela, že většina vězňů brzy zešílí.

Mozkomorové z nich vysají všechny šťastné vzpomínky a zůstanou jim jen nejhorší zážitky. Cítila jsem tu jejich mrazivou sílu, tenkrát, když ho odváděli.

Vcházíme hlavní bránou dovnitř. Zapotácím se. Cítím ten chlad, jsou tu. Procházíme kolem cel jiných vězňů. Ve většině z nich panuje ticho. Jejich obyvatelé dávno přestali mluvit, vypadají spíše jako stíny toho, čím byli dříve. Jejich pohledy jsou téměř zbavené lidskosti. Z některé cely se občas ozvou výkřiky, při kterých mě mrazí v kostech. Chci odsud pryč. Nemůžu tu být ani chvíli. Už se chci vytrhnout manželovi a opustit tohle hrozné místo, když si opět uvědomím, proč tu vlastně jsem. Chtěla jsem pomoct synovi.

Manžel se na mě tázavě podívá. Váhá. Vím, že by se nejradši otočil a odjel zpátky domů. Je tu jen kvůli mně. Nemůžu couvnout, odsoudila bych vlastní dítě k doživotnímu utrpení. Nadechnu se a jdu dál.

Kolem nás vzduchem neslyšně propluje jeden mozkomor. Zamrazí mně.V mysli se mi náhle vynoří vzpomínka na ten osudný okamžik, kdy byl vyřčen rozsudek nad čtyřmi osobami. Tři byli vrazi. Ale ten čtvrtý byl jiný. Můj syn. Musel být jen v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Proč jen se tam připletl?

Proč jsem něco neudělala? Proč jsem ho nechala na pospas těmhle zrůdám? Jak moc ho poznamenaly? Co když už je také jen tichým přízrakem?

Konečně se zastavíme před jednou z cel. "Jsme tady." oznámí suše můj muž. Odemkne dveře.

Musím ho vidět, ale zároveň se bojím. Pomalu vejdu. V koutě chladné, temné místnosti sedí schoulená postava. Když zaslechne rachocení zámku, zvedne hlavu.

Tváří se překvapeně.

"Matko" řekne potichu. "Co tu..." Nenechám ho větu dokončit. Není moc času. Nemůžeme vzbudit podezření. Šeptem mu vysvětluji, k čemu jsem otce přemluvila.

Z kapsy hábitu vytáhne dvě lahvičky. Jedna je větší, ta je pro mě. Nevím, jak dlouho budu naživu. Požádám Bartyho, aby si vytrhl vlas, sama udělám totéž.

Vezmu do ruky lahvičku a napiji se. Chutná to divně, mám pocit, že se mi zvedne žaludek. Za chvíli mi připadá, jakoby se mi svíjely všechny vnitřnosti v těle. Musím se posadit. Nevolnost odezní. Když pohlédnu na Bartyho, již se nedívám do pohublé synovy tváře, ale do své vlastní.

Oklameme strážné. Nepoznají, že ta osoba, která s manželem opouští celu nejsem já. Loučím se s nimi. Je to naposledy, co vidím svou rodinu. Bude volný. Snad se časem i dokáže, že došlo k omylu.

Již podruhé se ozve rachot klíče v zámku a dveře mé cely se neúprosně zavírají. Ještě chvíli slyším ozvěny jejich kroků.

A pak zůstanu sama. Jedinými společníky jsou mi chlad a beznaděj.

Hodiny plynou ...

 

Člověk tu rychle ztrácí pojem o čase. Tím jediným, co mi připomíná svět tam venku, je nepříjemný svíravý pocit v žaludku-první známky toho, že lektvar přestává působit.

Každou hodinu vypiju dávku. Jeho chuť už se mi nezdá odporná, vlastně ji dávno necítím. Vyčerpaně klesnu na kamennou podlahu své cely...

Zdá se mi o soudním přelíčení, kde vyřkli nad Bartym ortel. Vidím ho stát nad dvěma bezvládnými těly. Vidím, jak s dalšími pozoruje muže, jehož tvář je zkřivena bolestí.

Jeho oči jsou tak tvrdé a nepříčetné. A z úst tryská šílený smích. Do kůže se mi zabodávají tisíce neviditelných nožů. "Nee!"

Otevřu oči. Hrůzný výjev zmizí, zůstává jen tma, která mě obklopuje. Chvíli mi trvá, než si pořádně uvědomím, kde jsem. Ležím na zemi ve své cele. Jak dlouho tu už vlastně jsem? Dny? Měsíce? Roky?

Připadá mi to jako věčnost. Posadím se a přesunu se do kouta místnosti. Jsem čím dál slabší. Konec přijde brzy. Vím to. Cítím mrazivou dýku ve svém nitru. Blíží se. Zahlédnu cíp jejich vlajících plášťů. Říká se, že poznají, když někdo umře. Shlukují se kolem mě.

V hlavě se mi ozývají temné hlasy. Nedokážu rozeznat, komu patří. Opakují pořád to samé. Nedošlo k žádnému omylu. Byl tu právem, stejně jako ti ostatní.

"To není pravda!"

Je to zločinec.

"To ne!"

Podílel se na mučení tvých přátel, nese vinu za to, co se jim stalo.

"Ne, to není možné! Jděte ode mně pryč!"

Neodcházejí, již ani neutichají. Nemůžu dýchat. Hodina téměř uplynula. Musím se znovu napít lektvaru. Ještě jednou. Naposledy.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.