Utíkala chodbou jak nejrychleji mohla, Běžela tak rychle, že málem zakopla o schod. Moc se těšila domů. Až bude pozorovat máminy experimenty a naslouchat tátovým příběhům. Ještě byl v práci, tak se vydala nahoru, do podkroví.
Nahoře byl velký nepořádek. Větší, než obvykle. To bylo divné, dveře do malého pokojíku, kam se máma schovávala každý den před shonem všedního života, byly otevřené dokořán. Ucítila štiplavý zápach. Z pokoje vycházel dým a dveře byly silně očouzené, jakoby tu hořelo. "Mami?" zavolala potichu a šla blíž.
Uslyšela zakašlání a zvuk otevíraného okna.
"Mami, to jsi ty?"
" Vydrž, hned to bude" zaslechla za zdí její hlas.
Vešla dovnitř. Na podlaze leželo pár rozbitých lahviček a ohořelých svitků. Žena u okna se otočila směrem k ní.
"Omlouvám se za tu nepříjemnost, holčičko, dneska se mi trochu nedařilo."
Pousmála se. To byla celá ona.
"Už asi vím , kde jsem udělala chybu, ale hned to napravíme. Raději se drž zpátky, kdyby ten neřád udělal to, co posledně."
O několik kroků ustoupila. a vyčkávala...
Barevný ohňostroj, tak to zpočátku vypadalo. A pak velké horko a pocit, jakoby ji něco nesmírně těžkého tlačilo k zemi. Praskot, kus dřeva udeřil do zad.
Padala. Všude plno kouře. Snažila se nadechnout. Kašlala a dusila se. Zahlédla mámu. Měla popálenou ruku a potrhané šaty. Ležela na zemi, oči upřené na ni. Obrysy pokoje se rozplývaly...
Otevřela oči. Vzduch byl téměř čistý, ale pokoj vypadal, jako když to tu stavěli. jen nepořádek byl větší. Na zemi toho bylo spoustu. Sevřel se jí žaludek.
"Mami?!" zašeptala do ticha.
Žádná odpověď. Ještě se neprobrala. Ale přesto se pořád dívala na ni.
Někdo přichází. Ticho prořízne několik vyděšených hlasů. Někdo ji jemně zvedl a odnášel pryč. Snažila se ohlédnout, ale nešlo to.
Snažili se jí vysvětlit, co se stalo. Moc je nevnímala, ty okamžiky jí najednou připadaly tak neskutečné. Mlčela. Třásla se. Pevně zavřela oči...
Nemohla usnout. Byla jí zima, Byla sama. Měla strach. Prázdný pokoj, plný stínů, v ní nyní vyvolával úzkost. Věděla, že hodně věcí se změní.
Párkrát zavřela oči a doufala, že všechno byl jenom sen. Teď se probudí, a opět uslyší ten veselý hlas, jak jí tiše uklidňuje. Ale když je znovu otevřela, pokaždé ji přivítalo jen mlčenlivé prázdno.
Ta nehoda nebyla sen. Něco se hodně pokazilo. Je pryč.
Byla sama. Táta už spí. Chtěla jít za ním. Jistě musí být také smutný. Měl ji moc rád. Vykoukla z okna. Máma jí říkávala, že procházky uklidňují. Vstala a potichu, aby nikoho nevzbudila, vyšla do zahrady. Ovanul ji studený vítr.
Otočila se směrem k lesu. Všude bylo ticho. Zachvěla se. Mezi stromy zahlédla temný stín. Chvíli strnule stála na místě. Stín se trochu přiblížil, znělo to jako klapot kopyt.
Ucouvla. V temnotě zahlédla dvě prázdné, bílé oči. Něco, možná zvědavost, možná to, co spatřila v tom slepém pohledu, ji přimělo neutíkat. Stín se vynořoval z lesa.
Nikdy v životě toho tvora neviděla. Na první pohled se některým mohl zdát děsivý, přesto v ní nevyvolával strach, spíše údiv.
Vybavily se jí některé tátovy historky o podivných stvořeních. Bytosti, o kterých spoustu lidí nemá ani ponětí a většina ani nevěří, že existují. Mohl snad tohle být jeden z nich?
Vzpomínala si. Už o něm něco slyšela, když byla menší. Teta jí říkala, že nosí strašnou smůlu, ale ona tomu příliš nevěřila.
Když se tenkrát vrátila domů, ptala se na to táty. Ten jí vysvětloval, že je to jen další pověra. Spousta lidí si to myslí, protože...
Ve tváři se jí mihl stín. Svíravý pocit v žaludku. Dvě křišťálové kapky se zachvěly na řasách.
Odlepily se a vytvářely dvě ledové cestičky. Klepala se zimou. Natáhla ruku. Tvor váhal. Kéž by měla něco dobrého. Něco, čím získá důvěru. Ale možná to nebude potřebovat. Byl již téměř u ní.
Černý, vyhublý kůň roztáhl kožnatá křídla a přešlapoval na místě. Chtěl tím snad něco naznačit? Vzhlédla k potemnělé obloze, poseté drobnými stříbřitými tečkami. Tváře jí ovanul mírný vánek. Máma říkala, že procházky ukliňují. Přiblížila se a lehce se dotkla tmavé hřívy.
"Co říkáš, proletíme se?"