Hodil kabát na věšák, přičemž se stojan převrátil a vzbudil tak ukřičenou starou Blackovou. Domem projel příšerný jekot, na který si už zvykl. S mírnými obtížemi obraz zasunul na místo a zatáhl těžkým černým závěsem. Tento obraz a závěs bylo jediné, co v bývalém sídle Blacků po rázném úklidu jeho matky, zbylo. Poslední památka na čistokrevnou rodinu, jež se vyžívala v černé magii a všemožném jiném zlu. Když se kouzelník nadechl, vždy tu ucítil u pachuť po zlých kouzlech.

Teď dům patřil jemu. Vlastně ani neví, proč tu je? Možná ho tu drží vzpomínky, možná si chce vše urovnat v hlavě, se vším se smířit, možná chce mít chvíli klid od světa. Být sám. A to mu nechtěli dopřát. Neustále ho nahánělo ministerstvo, Denní věštec, členové Fénixova řádu-tedy aspoň ti, kteří zbyli-, obyčejní kouzelnci s gratulacemi, občas i někdo nepohodlný v pofobě padlých Smrtijedů,...Už ho to nebavilo. Vlastně ani nevěděl, jestli má cenu žít..

Zatřásl hlavou jako by chtěl zahnat zlé myšlenky. Ani se nenamáhal jít do prázdné studené kuchyně a rovnou vyšel do svého pokoje v prvním patře. Usadil se do křesla, mávnutím hůlky rozdělal oheň a podíval se z okna. Začalo se smrákat. Už tady budou. Dnes, podle staréhodávného kouzelnického zákona,potřetí a naposled. Vlastně se divil, že se jim podařilo vrátit se,sice jen na dobu omezenou,ale byli tu. Opřel se pohodlně o opěradlo a po chvíli mu ruka sklouzla volně podél opěrky.

"Zestárl.Ten měsíc se na něm podepsal skoro jako pět let."Zkoumavě si ho prohlížela. A měla pravdu. Bledý obličej, smutné strhané rysy, věčně uhnaný výraz plný strachu z toho, co se ještě bude dít. Rezavé vlasy splihlé vyšisované sluncem, první vrásky. Tënkrát , když seděl v křesle a oni ho pozorovali, bylo mu 19let.A ti dva to moc dobře věděli, jim bylo také tolik.

"My taky,Hermiono."Ujistil ji trochu netaktně její soused na vedlejší židli. Pak se zvedl a do svého přítele chtěl drbnout. Ale rozmyslel si to a znovu si sedl.

"Raději ho nech,ještě nás prokleje." Upozornila Harryho dívka. Vlastně mu to ani říkat nemusela, už dávno seděl. Jen se na ni podíval trochu divným pohledem.

Všech 8 let se mu v hlavě ve snu prolévalo. To dobré i zlé..Nástup do Bradavic, Aragog, Klofan, Dráp, Sirius, zkamenělá Hermiona, famfrpál, mrtví Cedrik, let Fordem Anglia, první ples,velký mozek přilepený na jeho těle, útěk Prašivky, viteály, krutá věštba, poslední bitva,těla, hluk a smrt, adrenalin a strach, vítězství. Nakonec vyhráli, přesně jak si to editel vysnil. I když s bolestnými ztrátami.

Pohl rukou a probudil se. Už tu na něj čekali.

"Harry, Hermiono."Oslovil je a usmál se. Oba pokývli hlavou.

"Mám pro vás něco."Zašramotil v kabeli a vytáhl řád. Vlastně tatáž ocenění.

:Mrlinův řád první třídy. Pro vás pro oba."Usmál se a pověsil je na právě vykouzlené hřebíky. Hermionin obličej se ještě víc rozzářil a po tváři ji skanula slza.

"Hermi, nebreč, zasloužíme si to."Snažil se ji ukonejšit Ron.

"Už my oba moc chybíte. A dnes je to naposledy."

Harry potřásl hlavou a povzbudivě se na kamaráda usmál. zamával mu na rozloučenou a zmizel. Ona se ho snažila následovat.

"Počkej!"Vyhrkl zrzek."Já tě mám rád...."Oznámil smutně a koukal se, jak mu naposledy mizí před očima.

"Brzy se zase setkáme." Šeptl si pro sebe a podíval se na vyznamenání na stěně.

Udělěno Hermioně Grangerové a Harrymu Potterovi za pomoc při poražení Pána Zla. Merlinův řád první třídy. Uděleno In memorian.