Dnes byla téměř ledově klidná . Alespoň na pohled. Snad poprvé po dlouhé době se neprobouzela se strachem. Noční můry, které ji každou noc sužovaly, se pomalu vytrácely. Vystřídala je temná prázdnota. Již dlouho se jí nezdály žádné sny. Ani o něm ne.
Za poslední rok se hodně změnila. Z opuštěného domu, kde teď žila, téměř nevycházela. Úsměv i slzy se postupem času vytratily. Přestávala vzpomínat. Úkoly, které jí čas od času byly svěřeny, mlčky plnila. Většinou se odehrávaly v tichosti. Tak jako dneska. Vplížit se jako stín, získat, co je třeba a jako stín zase zmizet.
Již dlouho nepotkala známou tvář, kromě těch, kteří teď shlíželi na svět ze stránek novin a výstražných letáků na stěnách. Nemluvila s nimi více, než považovala za nutné.
Něco zaslechla. Nebylo pochyb, kroky. Okamžitě nahmatala hůlku a sevřela ji ve studených prstech. Zrychlila tempo.
V temnotách teď měsíc září
Slunce skrývá svoji tvář
Cáry mraků deštěm zdobí
A blátem cesty sama klopýtáš
Ozvěny kroků byly stále blíže. Jsou rychlejší. Dostihnou ji. Musí zmizet, nesmí se teď prozradit.
Připravila se. Už téměř cítila ten příšerný, všudypřítomný tlak. Pozdě. Postavy ji obklopily. Oslepilo ji rudé světlo. Nemohla se pohnout…
Opět otevřela oči. Kolem ní stály dvě postavy a mířily na ni.
"Ty?" zaslechla překvapené hlasy.
Někdo jí pomohl na nohy. Párkrát zamrkala. Poznávala ten hlas i obličej. To je přece jejich bývalý učitel. Sklopila zrak k zemi. Snažila se, aby výraz její tváře zůstal kamenný.,uvnitř však pocítila záchvěv strachu. Odhalili ji. Kouzlo, které ji poutalo, se vytratilo, přesto stála bez hnutí.
"Všichni už vás dlouho měli za mrtvou," promluvil ten druhý udiveně. "Zmizela jste neznámo kam, nikomu jste nedala vědět."
"Tvoji přátelé ti po několika měsících vystrojili smuteční obřad."
Přátelé. Už dlouho to slovo nezaslechla. Ráda by se o nich něco dozvěděla. Ne, musí odsud, než na všechno přijdou.
Za sebou zahlédla další stín. Něčí ruka ji prudce odmrštila. Svět se rozplýval před očima. Výkřiky. Nad ramenem jí proletěl paprsek a narazil do zdi. Obzor jí zaplnila zelená záře. Tupé nárazy. Nehybná těla na zemi.
Dvě ruce ji hrubě zvedly ze země.
"Co mělo tohle znamenat?!" pronesl pohrdavý hlas.
Dobře ho znala. Konečně se vzpamatovala.
"Překvapili mě." Snažila se, aby tón jejího hlasu byl klidný a vyrovnaný jako obvykle.
"Nečekala jsem, že tady někdo bude. Konec konců, to jste přece měli zajistit vy."
Probodl ji pohledem, ve kterém na zlomek vteřiny zahlédla vztek. Chvíli to vypadalo, že ji potká stejný osud jako bývalé přátele. Tušila, že by ho to velmi potěšilo. Ale pak se stáhl.
"Splnila jsi svůj úkol?"
Mlčky přikývla.
Přišla blíž a něco mu podala.
"Dobrá, to by už stačilo. Zmiz odsud."
Poslechla. Odstoupila od něj.
"Myslím, že moc dlouho tě potřeba nebude," dodal, než se rozplynula ve stínech.
Dveře starého domu sténavě zaskřípaly, postel v rohu zanaříkala pod její vahou. Složila hlavu do dlaní. Snažila se vypudit z mysli pohled, který se jí před chvílí naskytl. Věděla, že jednou to musí přijít. Byla připravená. Přesto ji přítomnost známé osoby rozhodila víc, než si chtěla připustit. Letmo pohlédla do zaprášeného zrcadla. Zírala na ni unavená, pobledlá tvář. Vypadala, jakoby nespala snad měsíc.
Ano, měla by na chvíli usnout. Zapomenout…
S výkřikem otevřela oči. Třásla se, na čele se perlily krůpěje studeného potu. Je to tu zas. Noční můra. Přízračná tvář osoby, kterou kdysi milovala. Opět se jí zjevovala ve snech. Prázdné oči. Nehybné tělo.
Zakryla si obličej dlaněmi. Ne, proč teď. Pomalu se zvedla z postele.
Nový den se v slzách rodí
Oblékáš svůj černý šat
Po dlouhé době si vybavovala svůj dřívější život. Ještě před rokem byla studentkou. Měla své kamarády a kamarádky. Myslí jí problesklo pár vzpomínek ze ztracených časů.
Tajné schůzky v Komnatě nejvyšší potřeby. Malicherné hádky s Mari. Ta je také pryč. Stejně jako on se připletla, kam neměla. Měla tenkrát strach. Bála se, že bude další.
Zase ptáš se, jak bůh soudí
Co je hřích a úděl náš
Jenom ticho provází tě
A odpověď v sobě ukrýváš
Možná i proto přijala tu nabídku, z pouhého strachu. Většina těch, na kterých jí záleželo, odešla navždy.
A teď i díky ní ostatní potká stejný osud. Proč to udělala? Vždyť tohle přece nechtěla.
Musí je varovat. Ale uvěří jí?
A co dál? Co bude dělat, přizná se? Ne, to nemůže. Zavřeli by ji. Nejspíš by nikdy nespatřila denní světlo. Nemá nevybranou. Už dál takhle žít nebude. S rozhodným gestem zavřela dveře starého domu a vyšla do liduprázdné temné ulice.
K ránu opět svíce zhasnou
Deštěm noci přicházíš
Nikým nespatřena se plížila tmou. Téměř neustále se nervózně rozhlížela. Zastavila se. Na okamžik zapochybovala. Má čas se vrátit. Kam se vrátit? Rozhodla se. Zhluboka se nadechla.
A vzápětí se v bolestech sesunula k zemi.
"Tušil jsem, že se o něco pokusíš." zaslechla známý hlas.
"Udělalas velkou chybu, holčičko," promluvil jiný.
"Zrada se trestá, jak jistě víš," ozval se ženský hlas s nádechem výsměchu.
Bolest trochu povolila. Pokusila se vstát, ale nohy ji odmítly poslouchat. Odpovědí a její reakci byl tlumený smích.
"Ale copak, máš snad nějaké problémy?!"
Hned nato ji neviditelná síla zvedla do vzduchu.
"Myslím, že je nejvyšší čas jít." promluvil znovu první.
"Už tě čekají."