Somewhere in the world, somewhere in the dark
I can hear some voice that calls my name .

Volal ji z dáli. Hlas milované bytosti, která je navždy pryč. Nebo ne? Zdál se tak blízko.
"Vstávej."
Otevřela oči. Zamrkala a překvapeně se rozhlédla kolem sebe. Seděla v prázdné učebně. Všichni už odešli.
Musela tu usnout. Opět se jí zdála noční můra. Moc si toho nepamatovala. Před očima se jí zjevovala pouze studená, tmavá místnost, připomínající kobku. Zmocnil se ji tísnivý pocit, jako pokaždé, když se v myšlenkách vrátila ke svému snu. Proč je tak znepokojující?
"Pojď už, ostatní jsou dávno pryč," vytrhl ji ze zamyšlení.
Zvedla hlavu.
"Jsme tu dlouho?"zeptala se.
"Ne, jenom chvíli," odpověděl jí.
Pousmála se. Podal jí ruku. Byla studená. Rozklepala jí zima.
"To nic, zase to přejde," slyšela jeho uklidňující hlas.
"Radši půjdem," řekla po chvíli váhání. Za pár minut by měla začít další hodina."
"Ano, musím jít." Náhle jí přepadl smutek. Znělo to téměř jako loučení. Otočil se a odešel směrem ke dveřím. Následovala ho.
Chvíli vedle sebe mlčky kráčeli dlouhou chodbou. Pak se jejich cesty rozdělily.
Černovlasá dívka zamířila do sklepení, kde měli mít hodinu lektvarů. Cestou zahlédla několik svých spolužáků. Zamávala na ně. Oplatili jí pozdrav. O chvíli později všichni vcházeli do prázdné učebny a usazovali se do lavic.
Pátrala očima po své nejlepší kamarádce, ale nikde ji neviděla.
Zvláštní, pomyslela si. Nevzpomínala si, že by byla nemocná. Nakonec se posadila ke krajnímu stolu vedle okna a snažila se soustředit na instrukce.
Příliš se nedařilo.Zřejmě špatně přečetla návod. Z útrob jejího kotlíku se valil hustý dým. Všechno kolem zaplavoval. Bylo jí chladno-zřejmě průvan. Ale venku přece bylo teplo.
Na pravém boku ucítila ostrou bolest. Kolem jen samá tma. Do zad ji tlačil studený kámen. Téměř necítila nohy.
Nikde nikdo. Jak by také mohl být. Tohle byla noční můra, která se pokaždé vracela. Stále stejná. Ta samá místnost. Ty samé pocity. Smutek a vina. Její přátelé jsou mrtví. Chtěla pryč. Pevně zavřela oči…

Somewhere in the world, somewhere in the dark
I can hear some voice that calls my name

"Prober se."
Bolest i zima zmizely. Když znovu otevřela oči, seděla u stolku ve školní knihovně. Jak se sem dostala?
Krátce pohlédla před sebe. Opět tam stál. Byla ráda, že ho zas vidí. Sice nevěděla proč, ale měla pocit, jakoby se vrátil někdo dávno ztracený.
Připadalo jí, že takhle sedí už příliš dlouho, ale přesto se neodvážila chvíli ticha přerušit. Snad aby tohle všechno vydrželo napořád, nezmizelo, jako ten dým.
Pak se otočil.
"Ty už odcházíš?"
Nic neřekl, jen mlčky přikývl.
"Počkej ještě," zavolala za ním.
Příliš pozdě, byl pryč.
Zaslechla něčí hlas a nebyl to on. Vše se rozplývalo. Opět byla sama v temnotě. Klečela na podlaze kamenné cely.
Hlavu jí zaplavilo množství obrazů. Nebyly to sny. Byly to její vzpomínky. Vzpomínky na okamžiky, které by nejraději nadobro vymazala z paměti.
Na přátele, kteří již dávno nebyli mezi živými. Na lásku, jejíž přízračná tvář se jí noc co noc zjevovala ve snech. Na všechny,které kdysi zradila.
Chtěla svou chybu napravit, ale bylo pozdě. Chytili ji dřív, než stihla bývalé přátele varovat.
Od té doby se pokaždé probouzela tady. Nevěděla jak dlouho už tu je ani jak dlouho bude.
Přála si zapomenout a na chvíli se to i povedlo.Ve snu, kde se na chívli vrátila zpátky do doby, kdy ještě všechno bylo, jako dřív. Ale teď je opět vzhůru.
"Vida, konečně se probrala," zaslechla pohrdavý hlas, přicházející ode dveří.