Spousta lidí, když jim je dvaadvacet, chodí na diskotéky.
Někteří lidé, kterým je dvaadvacet, se po nocích trápí s prací do školy.
A jsou lidé, kteří, ačkoliv jim je dvaadvacet, se zabývají něčím úplně jiným.
Remus Lupin se probudil. Rozhodl se vstát, zaklel, protože se opřel o rozdrásané předloktí, došel k oknu a pohlédl na kostelní věž. Hodiny ukazovaly za deset dvě a jasné sluneční světlo dávalo tušit, že nejde o druhou ranní.
Opláchl si obličej studenou vodou (jiná tu ostatně netekla) a zamžoural na sebe do popraskaného zrcadla nad umyvadlem. Holit se dneska nebude.
A úklid (a že by byl potřeba) nechá taky na zítra.
Život ve velkoměstě má svoje nesporné výhody. Je tu už třetí měsíc a sousedi si stále nestěžují. Voldemort, pokud ví, po něm doposavad neslídí, a Mlátičková alej, místní kouzelnická ulice, je hned za rohem, takže džíny zůstanou zmuchlané v koutě, kam je odhodil minulý týden.
Vyndal ze skříňky hábit – ne, ten ne, ten potřebuje zašít – tenhle je v pořádku – natáhl si jej a jal se v nepořádku svého malého obydlí hledat kouzelnou hůlku a peněženku. Na přípravu oběda věru neměl náladu.
Zkontroloval, zda má dostatek peněz, a zadíval se na fotografii pod plastovým okýnkem. Byla čtyři roky stará – tehdy končili školu. Nerozluční kamarádi. Poslední dobou mu nějak přestali důvěřovat. Remus věděl proč, ale mrzelo ho, že podezírají právě jeho. Snad to souvisí s tím jeho... postižením.
Otevřel západku na dveřích, pečlivě vybranou, aby se dala otevřít jen šikovnými prsty a ne například vlčí tlapou. Kromě téhle věcičky si tu nenamontoval ani žárovku. Sešel po chrastícím plechovém schodišti a na ulici se dal vpravo.
V hostinci U pokřínu bylo živo. Posadil se k malému stolu u zdi a čekal.
„Dobré poledne."
„Dobré. Co mi můžete dát k obědu?"
„Mám tam boršč. Maminka ho vždycky dělala při slavnostních příležitostech." Matka Naděždy Petersonové byla Ruska. „A kuře s bramborama."
„Paní hostinská, víte přece, že nemám peníze."
„Dneska na účet podniku, pane Lupine. A to jste měl přijít předevčírem."
„Proč? Co se stalo?"
„Vy nic nevíte? Že vy jste byl zase nemocný! No jo, vypadáte mizerně. Vy teda musíte mít chatrné zdraví, to vám povím."
„No dobře, ale co se stalo?"
„Vy-víte-kdo, pane Lupine, on je pryč! Dočista pryč!"
„To – to snad ani není možný!" Remus měl pocit, jako by se poprvé v životě nadechl. Lepší zprávu nikdy neslyšel. „Kdo ho zlikvidoval? A jak se jim to povedlo?" vyzvídal dychtivě.
„To je záhada. Byl to úplně malý kluk. Mimino. Jmenuje se – moment... Harry Potter. A když –"
„Jak se Voldemort dostal k Harrymu Potterovi? A co malej Harry, co je s ním?"
„Pokud vím, je v pořádku. Aspoň v novinách psali, že byl předán do péče svým příbuzným."
„Proč? Co jeho rodiče?" zeptal se Remus zbytečně příkře, protože se děsil odpovědi.
„Jsou mrtví."
„Dejte mi pintu Ogdenské starorežné." Ten hlas nebyl jeho. Nezněl jako jeho.
„Prosím?"
„Pintu Ogdenské starorežné. A noviny. Úterní, včerejší a dnešní."
Úterní noviny přinesly obrovský titulek
PÁN ZLA PORAŽEN
Nejhorší černokněžník, který kdy sužoval tento svět, ztratil veškerou moc. Jak přesně k tomu došlo, je však záhadou. Podle všeho se události sběhly takto:
Včera večer přepadl Vy-víte-kdo manžele Potterovy v jejich domě. Lily Potterovou a Jamese Pottera zabil smrtící kletbou. Poté se pokusil stejnou kletbu použít na jejich ročního syna Harryho. V tu chvíli však padla kosa na kámen. Nikdo neví, jak se batoleti podařilo odrazit kletbu zpět proti Vy-víte-komu. Muselo však dojít k uvolnění velmi silné magie, neboť dům rodiny Potterových se zřítil. Podle informací, které má Denní věštec k disposici, vyvázl malý Harry ze všeho pouze s lehčím zraněním.
„Nemám čas. Teď se musíme postarat o toho prcka," bylo vše, co odpověděl na dotazy Denního věštce ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích Albus Brumbál, který ve svém boji proti mocnostem zla úzce spolupracoval s Jamesem Potterem.
Podrobnější informace zveřejníme zítra. A teď jdeme oslavovat.
„Tak tady to máte, pane Lupine," postavila před něho hostinská korbel. „A ten boršč jsem vám přinesla taky, musíte přece něco sníst."
„Díky." Remus si pořádně zavdal z korbele a sáhl po středečním Věštci. Titulek mu vyrazil dech.
SIRIUS BLACK DOPADEN
Takže Sirius. Myslel si to kolik měsíců... jenže teď si uvědomil, že tomu nikdy nedokázal opravdu uvěřit. Nikdy až dosud. Znovu si lokl a začetl se do článku.
Pravděpodobně nejvýznamnější konfident Vy-víte-koho, sprostý zločinec Sirius Black, byl včera v odpoledních hodinách zatčen v mudlovské části Londýna. Elitní jednotka bystrozorů však nedokázala zabránit masakru.
Hrdinou dne se stal mladý kouzelník Peter Pettigrew, který se vydal pátrat po svém bývalém příteli na vlastní pěst. V jedné z londýnských slepých ulic ho skutečně dostihl. Ve chvíli, kdy vytáhl hůlku, aby Siria Blacka odzbrojil, však Black způsobil detonaci několika domů. V troskách zahynulo dvanáct mudlů i mladý hrdina.
V tu chvíli na místo naštěstí dorazili bystrozorové a Siria Blacka odvezli do vazby. Podle slov jednoho z pracovníků ministerstva však jeho výslech není možný, protože Black se neustále jen hystericky směje.
Peter Pettigrew byl navržen na Merlinův řád prvního stupně, a podle názoru pana Bartemia Skrka, vedoucího Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů, „není pochyb, že vyznamenání dostane".
Na druhé stránce našel Remus malý článek nadepsaný
POHŘEB POSLEDNÍCH OBĚTÍ PÁNA ZLA
Manželé Lily a James Potterovi, které v pondělí zavraždil Vy-víte-kdo, byli včera za účasti několika pracovníků bradavické školy uloženi k poslednímu odpočinku poblíž svého bydliště v Godricově dole.
K osudu jejich ročního syna Harryho, který Vy-víte-koho záhadně porazil, řekl Albus Brumbál, významný bojovník proti Vy-víte-komu, toto: „V noci jsme ho předali do péče příbuzným jeho matky. Bude o něho postaráno. Ano, je v pořádku."
Remus byl rád, že mu vlasy padají do obličeje. Peter... Sirius zabil Petera... to snad ne...
„Pane Lupine, vždyť vy vůbec nejíte."
„Nemám hlad."
„Nepovídejte. Přišel jste přece na oběd."
„Přešla mě chuť."
„Nechcete se mi svěřit?" Zapátrala v paměti po jeho křestním jméně. „Reme?"
„No dobře." Vytáhl peněženku a ukázal paní Petersonové fotku. V pozadí rostla mladá vrba a před ní, v bezpečné vzdálenosti, stáli čtyři kluci.
„Tohle jste vy?" ukázala paní Petersonová na usmívajícího se mladíka s rukama v kapsách.
„Jo. Ale podívejte se na ty ostatní. Tohle je Peter." Peter byl malé postavy, trochu při těle a jako jediný z čtveřice měl upravené, dokonce ulíznuté vlasy. „Peter Pettigrew. A tenhle," brýlatý rozcuchaný hubeňour, „to je James Potter. No a tohleto..." Remus ukázal na dlouhovlasého rozesmátého kluka, který se s Jamesem Potterem držel kolem ramen, „to je Sirius Black."
„Proboha."
„Přesně tak, paní hostinská." Výslovnost mu začínala dělat problémy. „Ještě si přečtu ty poslední noviny a pak mi dejte flašku na cestu."
Aktuální, čtvrteční Denní věštec přinesl na první straně článek
DOŽIVOTÍ PRO BLACKA
Vedoucí Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů Bartemius Skrk rozhodl v rekordně krátké lhůtě o tom, že špeh, zrádce a vrah Sirius Black bude doživotně uvězněn v Azkabanu. Přinášíme exklusivní rozhovor.
DV: Pane ministře, není takový postup protizákonný?
Skrk: Přestaňte se zastávat vrahounů, pane redaktore.
DV: Nemám v úmyslu zastávat se zločinců. Mohl jste však v jediném dni dobře zvážit všechna fakta?
Skrk: Ano, jistě. To je mým denním chlebem.
DV: Jste zřejmě muž na svém místě, pane Skrku. Můžete tedy našim čtenářům přiblížit, jakých zločinů se přesně Black dopustil?
Skrk: Přibližně po dobu jednoho roku Vy-víte-koho podrobně informoval o dění okolo Alba Brumbála a jeho spolupracovníků a o jejich úmyslech, čímž jistě přispěl k smrti mnohem více nevinných lidí nežli těch třinácti, které zavraždil osobně. A ani to není všecko.
DV: Můžete nám tedy povědět, co ještě spáchal?
Skrk: Je to čin tak strašný, že kdybyste to otiskli, noviny by se vám vzňaly.
DV: Kde je Sirius Black teď, pane ministře?
Skrk: Právě ho převážejí do Azkabanu.
Většina veřejnosti rozhodnutí pana Skrka podporuje, někteří s ním však nesouhlasí. „Domnívám se, že řádné soudní řízení by bylo lepší," uvedla Minerva McGonagallová, zástupkyně ředitele v bradavické škole. Oproti tomu pan Lucius Malfoy, kterého Vy-víte-kdo po několik let ovládal kletbou Imperius, je přesvědčen, že trest je příliš mírný. „Měli ho potrestat mozkomorským polibkem, nebo alespoň popravit," řekl Dennímu věštci.
Dílem vinou alkoholu, dílem pro slzy už Remus poslední věty sotva přečetl. Kopnul do sebe poslední lok, vysypal na barpult všechny své peníze – hromádku měďáků a jediný zlatý galeon -, popadl láhev Ogdenské starorežné a vydal se zpátky domů. Seděl a chlastal tak dlouho, dokud mu kořalka nevypadla z ruky.
Věžní hodiny ukazovaly tři čtvrtě na jednu, když se Remus probral. Hlava mu třeštila a žaludek mu plaval, ale to nebylo nic proti bolesti, kterou cítil u srdce. Drásat si pařáty vlastní kůži může být vlastně docela příjemné. A neměl ani vindru, aby si koupil nějaké tekuté anestetikum.
Byl čtvrtý. To jest poslední.