Bylo pozdní odpoledne a Severusi Snapeovi se před očima začala plnit jeho nejstrašnější noční můra. Ten zatracený Potter se to chystal udělat a on se přitom tak snažil, aby k tomu nedošlo. Uvědomil si, že byla chyba ukázat mu všechny ty vzpomínky, ale jak mohl pro Merlina vědět, že to ten kluk pochopí úplně jinak?

Severus se mračil a doufal, že toho brýlatého kluka zastraší. Ve skutečnosti se o to pokoušel už od rána. Dal jasně najevo, že se nehodlá vracet do Bradavic, ale Potter ho vůbec neposlouchal, pořád něco žvatlal o zásluhách a statečnosti. Dokonce ho ani nevyděsil jeho nejhrozivější pohled, který si vždy vyhrazoval zvlášť pro něj. Asi začal měknout. Pomyslel si, že za to určitě mohly ty proklaté vzpomínky,  a v duchu peprně zaklel.

Teď mířil na to nejposlednější místo na světě, kde by chtěl být.

„Harry, rád tě zase vidím,“ usmál se Brumbál a v pomněnkových očích mu zajiskřilo. „A nejsi sám. Zdravím tě, Severusi“ nadšeně vítal i druhého muže. „Dlouho jsme se neviděli, že?“ spiklenecky mrkl.

Severus jeho radost neopětoval. „Nedělejte si žádné iluze, Albusi. Jsme s panem Potterem právě na odchodu,“ poznamenal suše a mračil se na všechny, kteří se odvážili na něj pohlédnout.

„Ehm, profesore Snape,“ ozval se Harry, který si nevšímal Snapeových pokusů se odsud dostat. „Vaše místo je zde,“ ukázal na volné místo na stěně, která jinak byla poseta desítkami obrazů bývalých ředitelů a ředitelek.

Snape zúžil černé oči a zhluboka se nadechl: „Pottere, řekl jsem vám, že tam za žádnou cenu nechci. Kolikrát vám to mám opakovat, abyste to pochopil? Nebo vám sláva a podobizna na kartách od čokoládových žabek úplně zatemnily mozek?“

Než však stačil Harry cokoli říct, ozval se profesor Brumbál: „Ale Severusi, přece nebudeš dělat drahoty. Podívej se, jak je to tu pěkné, a máš to hned kousek od okna s výhledem na jezero.“

Snapeovi bylo jasné, že se na něj Potter s bývalým ředitelem museli domluvit. Svraštil černé obočí a šlehl vražedným pohledem po Brumbálovi, ten se však usmál: „Nechceš citrónový bonbón, Severusi? Zvedne ti náladu.“

Snape ho ignoroval a obrátil se na chlapce. „Pottere, jestli mě sem dáte, tak přísahám, že na vás sešlu odpornou kletbu,“ řekl výhružným tónem, a aby ukázal, že to myslí vážně, vytáhl hůlku a namířil ji přímo na mladíka.

Harry si povzdechl: „Profesore, o tom jsme už mluvili. Vy si tohle místo zasloužíte…“

„Jediné, co si zasloužím, je odpočinek, pane Pottere,“ vpadl mu naštvaně do řeči Snape. „Celý život jsem plnil něčí příkazy,“ významně se podíval na rám profesora Brumbála, „a doufal jsem, že po smrti budu mít klid. Proč si asi myslíte, že jsem se vzdal funkce ředitele ještě před smrtí? Nejsem jako vy, arogantní a nafoukaný, toužící po slávě a věčném uznání a už vůbec ne po svém portrétu ve starém zaprášeném rámu a k tomu ještě ve škole plné štěbetajících zabedněnců.“

„Ale ten rám ti sluší,“ pronesl jakoby nic Albus.

„Profesore, já vím, že máte jisté výhrady, ale věřím, že si tu časem zvyknete a bude se vám tu líbit.“

Snape si odfrkl, čímž dal jasně najevo, že si na nic nehodlá zvykat, ale Harry si toho nevšímal a kouzlem připevnil obraz na zeď.

„No vidíš, Severusi, ani to nebolelo,“ pronesl ležérně Brumbál a nabízel svému novému sousedovi jak jinak než citrónovou zmrzlinu.

Severus Snape si v tuto chvíli myslel, že ho už nic horšího nemůže potkat. Avšak za osm let zjistí, že se šeredně mýlil. To až za ním přijde slavný Harry Potter oslavovat narození druhého syna.