Ginny seděla nervózně u toho samého stolu, v té samé kavárně, kde před čtyřmi dny začal její problém. Nemohla si pomoct a znovu se podívala na hodinky, podle jejího odhadu snad posté.
Kde je ta otravná blonďatá fretka? pomyslela si netrpělivě.
Už dávno měla být jinde! A navíc chtěla konečně sundat ten prsten ze svého prstu.
Dotyčný prsten byl momentálně zakryt před všetečnými pohledy obinadlem omotaným kolem posledních tří prstů její levé ruky. Už byla extrémně znavena lidmi, kteří se jí ptali, kdo ji konečně požádal o ruku, a rozhodla se ho radši schovat. Bylo to lepší, ačkoliv teď měli známí pro změnu ve zvyku sdělovat jí jména svých rodinných léčitelů.
Již zmíněná “blonďatá fretka” vstoupila do kavárny celé tři minuty po domluveném čase. Jeho neurčitá odpověď ji znervóznila, pouze jí přikázal, aby se s ním setkala v kavárně. Předpokládala, že na prsten bylo uvaleno nějaké kouzlo. Možná, že to udělal on sám, nebo jiný člen rodiny. Ve chvíli, kdy přišel, samou netrpělivostí téměř podupávala nohou. Máma ji poprosila, aby sehnala pár věcí a přinesla je kolem jedné hodiny domů, a při posledním pohledu její hodinky oznamovaly, že zbývá 13 sekund do 12:43.
Jakmile Ginny vzhlédla od svých hodinek po stoprvé, Draco Malfoy se elegantně posadil do křesla naproti ní. Přestože ho pár let neviděla, nevypadalo to, že by se od doby, co chodili do Bradavic, nějak výrazně změnil.
Vypadá dobře, ozvala se menší, ale zrádná část jejího mozku.
Rychle tu myšlenku zasunula do velmi temné, vzdálené oblasti své mysli a přivítala ho:
„Dobré odpoledne, Malfoyi.”
„Weasleyová,” odpověděl jí chladně na pozdrav.
„Věřím, že máš něco, co mi patří.”
Ginny odčarovala obvaz ze své ruky, aby odkryla prsten, zářící stejně tak nevinně, jako když se nechala zlákat a nasadila si ho. Zvedla ruku, aby si ho mohl prohlédnout. Na chvíli se na něj zadíval, a potom ji uchopil jednou rukou za zápěstí, druhou vzal prsten, a zatáhl.
„Au-auu-au! Zraňuješ mě!” vykřikla Ginny, když ucítila, jak jí křuplo v kloubu.
Protože jí nechtěl pustit, tvrdě ho pod stolem nakopla. To zabralo. Pustil její prst a chytil se za pravou nohu.
„K čertu, Weasleyová! Za co to bylo?” dožadoval se odpovědi a přitom si stále držel koleno.
„Zraňoval jsi mě,” odpověděla prostě a masírovala si prst.
„Očividně nejde dolů,” poznamenal si spíš pro sebe než jí.
„Myslíš si, že jsem to nezkoušela?”
Ignoroval ji.
„Nedá se zvětšit?”
„Myslíš si snad, že mě to nenapadlo? Říkám ti, že jsem vyzkoušela všechno, na co jsem přišla! Nemáš nějaký druh kouzla, kterým ho dostaneme dolů? Proč to vůbec dělá?”
Ginnin hlas přetékal rozčilením. Potřebovala se dostat do Doupěte.
„Proč sis ho vlastně vůbec zkoušela?” odpověděl jí otázkou.
Ginny cítila červeň stoupající do tváří. Když odpovídala, zírala na stůl před sebe.
„Eh, jen jsem chtěla… vidět, jak by to vypadalo.”
„Vidět, jak by to vypadalo? Nemohla ses na něj dívat bez navléknutí?” zeptal se Malfoy s popleteným výrazem na své ostré, fretčí tváři.
Ginny by se možná rozesmála, nebýt v tak trapné situaci. Nestávalo se často, že by byl Malfoy zmatený.
„No, ano,” přiznala Ginny, „ale to není to samé. Je to – je to holčičí záležitost.”
Malfoy zakroutil hlavou a rukou si prohrábl vlasy a rozcuchal si je tak víc než byly předtím. Jeho šedé oči byly nečitelné.
„Neznám žádné jiné kouzlo jak ho sundat, které bys sama nezkoušela. Ale potřebuju ho zpátky a ty tu věc nemůžeš mít na prstě navždy, takže vidím jediný způsob, jak ho dostat dolů.”
„Och,” poznamenala zvědavě Ginny, „a jaký?”
„Musíme ti uříznout prst.”
Ginny si nebyla jistá, jestli se má smát, nebo utéct. Jeho “řešení” bylo proneseno tím samým vážným tónem, jaký použil na začátku a jeho výraz rozhodně nevypadal, jako že vtipkuje.
Vtipkuje vůbec Malfoy? ptala se v duchu.
Nevěděla jak odpovědět, a tak se rozhodla zeptat:
„Prosím?”
„Musíme ti uříznout prst, Wasleyová. To není tak těžké. Když bude pryč, můžu sundat prsten a u Svatého Munga ti ho nechají zase srůst. Dokonce se předem ujistím, že jsi v bezvědomí.”
Způsob, jakým to pronesl, jí naznačil, že je to z jeho strany projev laskavosti.
Ginny chvíli bojovala s výrazem naprostého zděšení na své tváři. Místo toho, aby úprkem opustila budovu, což bylo přesně to, po čem zoufale toužila, posadila se na svou levou ruku s prstenem. Když byla opět schopna promluvit, informovala muže sedícího naproti ní:
„Ty jsi blázen.”
„Dospěj,” řekl sarkasticky.
„Dospěj?” vykřikla pobouřeně.
„Ty chceš uříznout můj prst kvůli pitomému prstenu a mně budeš říkat, abych dospěla?!”
„Ten “pitomý prsten” stojí víc než celý dům vaší rodiny, Weasleyová,” konstatoval znuděně.
Ginny cítila, jak jí začínají hořet tváře.
„Och, to je velice dospělé; dělat si legraci z mé rodiny, protože jsme chudí. Vidím, že jsi se vůbec nezměnil, ačkoliv jsem to mohla vlastně čekat.”
„Ovládej se, Weasleyová. Prostě musíme ten prsten dostat dolů. Pak budu moct pokračovat ve svém životě, který do včerejška díkybohu nezahrnoval tebe, a ty půjdeš dál svou cestou a budeš si moct myslet, že jsem přesně takový, jaký jsem byl ve škole.”
„Dobře, ale nebudeme řezat můj prst!”
„Fajn,“ odsekl.
„Ten prsten patřil kdysi mé matce. Musí znát nějaký způsob, jak ho sundat.”
Zvedl se a pomalu se vydal k východu, když si najednou uvědomil, že ho Ginny nenásleduje.
„Nemám na to celý den, Weasleová. Narozdíl od tebe mám svůj život.”
Ginny rychle vstala a málem tak převrátila křeslo.
„Já mám taky svůj život, Malfoyi,” zavrčela.
„Opovaž se mi rozkazovat.”
Normálně byla klidná a chladnokrevná, ale něco na něm jí přivádělo k šílenství. Chtělo se jí křičet na něj nerozumné věci a hodit vázu se sedmikráskami, která stála na stole, na jeho až příliš blonďatou hlavu. Posbírala tašky a rozum, a stejně jako on zamířila ke dveřím.
„Náhodou na to také nemám celý den. Musím někde být – “ pohlédla na hodinky, „- právě teď.”
„Nikam nepůjdeš, dokud nedostaneme ten prsten z tvého prstu,” informoval ji ledově.
„Je nesmírně cenný a já tě nehodlám pustit z dohledu.”
„Když jsi na něj tak opatrný, jak je tedy možné, že jsi ho ztratil?” zeptala se Ginny s triumfálním výrazem ve tváři.
Zamračil se na ni.
„Sklapni, Weasleyová.”
„Och, tvá kousavost je zpátky, Malfoyi,” poznamenala otráveně.
„Dobrý způsob, jak oslnit dívku svou inteligencí.”
Posměšně ho poplácala po rameni. Když neodpovídal, informovala ho:
„Fajn. Musím se stavit za mámou.”
Sevřela rukama pevněji své tašky a chystala se zmizet, ale najednou zjistila, že nemůže. Čísi ruka zachytila tu její.
„Teď hned půjdeme na mé panství, abychom to napravili.”
Malfoy s ní zacloumal a snažil se ji otočit.
Ustoupila a nenechala ho dokončit potřebný obrat.
„Ne! Jdu domů. Nech mě na pokoji!”
Když to neudělal, povzdechla si.
„Fajn. Vezmu tě sebou.”
Pár sekund se přetahovali, každý se snažil toho druhého v marné snaze postrčit svým směrem. Pak jedna z Ginniných tašek sklouzla z jejího ramene a dopadla Malfoyovi na nohu. Prudce vyjekl a pustit její ruku.
„Co v tom sakra máš, Weasleyová? Cihly?” zavrčel.
„Ne,” odpověděla s úšklebkem a sebrala tašku, „kameny.”
Zatvářil se stejně jako ona, když ji informoval, že chce uříznout její prst: nebyl si jistý, jestli se má smát, nebo by bylo příhodnější dobře naplánovat únikovou trasu. Ginny využila jeho chvilkové váhání ve svůj prospěch, vzala ho za ruku a přinutila ho otočit se. Pak společně s hlasitým “prásk” zmizeli z kavárny.
* * * * * *
Paní Weasleyová míchala polévku, která vesele bublala v hrnci na sporáku a v duchu přemítala, kdy se její jediná dcera vrátí z nákupu. Chvíli na to se za ní ozvalo “prásk”, jak se někdo přemístil.
„Ginny, drahoušku,” spustila, aniž by se otočila, „sehnala jsi všechno, co jsem ti napsala?”
„Ano, mami.”
Paní Weasleová se otočila od sporáku a oprašovala si mouku z rukou. Poněkud ji zaskočil mladík stojící vedle Ginny. Byl neobyčejně dobře oblečený a s mírným zaujetím se rozhlížel po kuchyni.
„Ginny, neříkala jsi, že si přivedeš společnost,” pokárala svou dceru dobrosrdečně.
„Promiň, mami, bylo to trochu… nečekané.”
„To nevadí,” usmála se paní Weasleyová povzbudivě.
„Však my už zařídíme, aby se cítil jako doma. Pojď a vezmi si trochu polévky,
drahoušku,” obrátila se na mladíka.
Doprovodila ho, možná trochu násilně, ke stolu a posadila ho.
„Vypadáš hrozně podvyživeně.”
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 772 registrovaných.
Diskuse je na našich stránkách
Potter Web CZ