Vrznou dveře, do temné místnosti vejde vysoká tmavá postava.

"Vítej doma," ozve se ze stínů.

Postava chvilku postojí ve světle dopadajícím z chodby, pak za sebou s klapnutím zavře a vydá se k protější stěně. Jde jistě, i když nemůže vidět ani na krok. Během cesty se vysvlékne do prádla a po paměti se posadí na pelest postele.

"Ahoj, miláčku," pozdraví dívku na posteli. Oči si zvykly na tmu, takže ji vidí a letmo ji políbí na rty. Ona ho obejme a oba ulehnou pod peřinu.

Chvíli leží tiše a vychutnávají si blízkost toho druhého. Klidné ticho protne až její hlas: " Víš, co bych si přála ze všeho nejvíc?"

"Nevím."

"Chtěla bych ještě jednou zažít den ve škole. Chtěla bych se umět smát blbostem, pošťuchovat učitele a spolužáky, nenávidět tě a hádat se s tebou, vymýšlet pomsty. Bát se, že přijdu o body, když něco nebudu umět, cítit ten pocit, že dělám něco užitečného, když čtu knihu. Přít se s ostatními o důležitosti NKÚ…" Po tváří jí steče slza.

Muž se otočí čelem k ní a jemně ji obejme.

"Spi," řekne.

"Proč? Nepřišel jsi, abych spala." Po tváři steče další slza.

Nic neodpoví a počká, až opravdu usne. Pak se oddá spánku také.

Ráno ze sebe jemně sundá její ruce a vymotá se z postele. Posbírá oblečení a odejde z tmavé cely. Ve dveřích se na chvilku otočí a ve světle pochodních se zalesknou jeho blonďaté vlasy.

Odejde ke každodenním povinnostem ke svému Pánu, který ovládl celý svět.