Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Ze života Remuse Lupina od Blanch
[Komentáře - 2] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
No comment :) Docela nic moc, starší povídka.
„Ale no tak, ty čarodějko moje jedna uzlobená,“ Chad Lupin svíral paže kolem své mladé ženy. I když ho kdysi před několika lety dost šokovalo, že jeho vyvolená je z jiného světa a umí čarovat, přesto s ní byl dnes neskonale šťastný, jako s žádnou jinou.
Chadova manželka se mírně usmála, „půjdu dát Remuskovi pusu na dobrou noc, a pak se ti budu věnovat, dobře?“ uštědřila mu jedno líbnutí na rty. Pan Lupin souhlasil.
Světlovlasá žena zmizela za rohem, Remus měl pokoj kousek od verandy. Lupinovi byli na léto na chatě.
Byla to nádherná chata poblíž lesa a všude kolem voněl cesmín. Lupinovi sem jezdili každé léto, hlavně malému Remusovi se zde líbilo, protože si mohl hrát u pobřeží řeky s kamínky, mohl se tu honit a křičet a žádnému sousedovi to vadit nemuselo, protože nejbližší soused bydlel deset kilometrů daleko.
Mladá žena pootevřela dveře pokoje svého syna, bylo už pozdě a předpokládala, že bude v hlubokém spánku. Větším překvapením pro ni však bylo, když svého syna ve své posteli nenašla, ba ani ve svém pokoji. Ruce se ji roztřásly obavami.
„Chade,“ zapištěla hystericky, „Chade, pojď rychle sem, Remus..,“ zakryla si ústa, když z ní vyšel vzlykavý sten.
„Cože?“ její manžel přiběhl ihned, „co se děje?“ podíval se do pokoje, „Kde je Remus?“
„Je pryč,“ nechtěla to říct tak nahlas, bála se, že teprve od této chvíle to bude pravda.
Pan Lupin vzal ihned situaci do svých rukou: „Ty prohledej celý dům, já se půjdu podívat po okolí, jestli Remus nešel třeba k řece.“ Vilandra Lupinová neměla ani sílu cokoliv říct, jen přikývla hlavou.
Jak hledala tak hledala, její syn tu prostě nebyl. Prohledala kdejakou skříň, byla ve sklepě i na miniaturní půdě, dokonce ani na záchodě nebyl. Byl fuč! Propadl se do země.
Po zdi sjela k zemi, vložila si obličej do dlaní a propukla v hlasitý a štkavý pláč.
„Vilandro!“ z dálky zněl hlas jejího manžela, rychle se postavila na nohy a běžela za jeho hlasem, „Vilandro, tady! Rychle…“
Když žena doběhla k onu místu, málem se složila. Její manžel stál na pokraji černočerného lesa a náručí držel bezvládou zakrvácenou osůbku, jejího syna Remuse. Ihned přispěchala k nim: „Proboha, Chade, co se stalo,“ tváře měla umazané od slz a neodlíčeného make-upu, „řekni mi, co se stalo?!“ byla neskutečně hysterická, kdo by taky nebyl v její situaci. Její jediný syn byl celý od krve. Naklonila se k němu a hladila mu vlásky: „Remusi, Remusku, zlatíčko moje malé..co se ti stalo…broučku, otevři oči, prosím!“ křičela, „Remusi, no tak, otevři je..,“ po chvíli je chlapec opravdu otevřel, žena se trochu uklidnila, „tak je to dobře, můj malý medvídku,“ stále ho hladila po vlasech. Oba dva rodiče ho vedli zpátky do chaty, „co se ti stalo miláčku? Kdo ti to udělal?“
Malý Remus hlavu natočil směrem ke své matce, už už otvíral ústa, když v tom zase omdlel.
„Proboha,“ další proud slz se linul jako déšť, „Chade, musíme ho odvést do nemocnice!“
„To každopádně,“ i pan Lupin měl na krajíčku, měl stejný strach o syna jako jeho žena, jen to nedával tak znát a snažil se držet a uklidnit tak svou ženu, „to bude dobré, uvidíš, nejspíš se někde poranil o kamení nebo tak,“ sám nevěřil svému úsudku.
Pan Lupin uložil syna do vany, rozhodl se, že mu omyje a dezinfikuje rány, zatím ani nebylo poznat, jak je vlastně zraněn. Všude se jen linuly toky krve.
„Probůh, Vilandro, pojď rychle sem!“
Paní Lupinová přispěchala s hromadou obvazů a náplastí, ale to, co náhle uviděla, nečekal ani jeden z nich. Omdlela.

PLESK! Vilandra Lupinová se probrala, „Promiň zlato, musel jsem tu vodu na tebe vylít, nereagovala si!“
„Jak dlouho jsem…,“ pak náhle vstala a znovu se podívala na syna. Opět se silně rozbrečela, „to ne, jen tohle ne,“ říkala mezi vzlyky, „tohle se mu nemohlo stát.“
Pak Lupin ihned na své ženě poznal, že ví, o co jde. Něco jejich synovi ublížilo, něco, co mělo ostré zuby, protože otisky na jeho nohách svědčili o tom, že se pral s nějakým ostrozubým a silným zvířetem, „co se mu stalo, Vil?“ žena zvedla uslzené oči a podívala se přímo do těch manželových, „Já vím, že to víš, no tak, řekni mi to!“
„Musíme ho odvést do svatého Munga!“
„Kam?“ Chad nechápal
„Do kouzelnické nemocnice!“
„A proč zrovna tam? Normální nemocnice je blíž, zavezeme ho tam..dokáží mu tam pomoci rychleji..“
„Tam mu nepomůžou!“ vzlykala Vilandra
„Jak to myslíš, sakra?! Řekni mi to už, co s ním je? Proč musí do kouzelnické nemocnice?“
„Protože jen tam si aspoň trochu dokáží poradit se zraněními způsobenými kouzelnickými tvory!“
„Cože?“ pan Lupin to stále nechápal, začal být stejně hysterický jako jeho žena, popadl ji za ramena a zatřásl s ní, „Sakra, Vil, řekni mi už, co s ním je!!“ po jeho tváři se svezla první slza.
„Pokousal ho vlkodlak!“ klesla Vilandra k zemi.
„Vlkodlak? To jako..že..napůl člověk, napůl vlk?“
„Ano, správně..“
„No, aspoň už víme, co mu je,“ oddychl si Chad, „a naštěstí má jen pokousané nohy.“
„Ty to nechápeš. Náš Remus, náš malý chlapeček.. tímto dnem se z něj stal taky vlkodlak. Je to přenosné. Už nikdy nebude žít normální život!“
Chad Lupin netušil, že tahle slova ho ovlivní už na celý život.




Jednadvacetiletý muž si prohlížel hromadu novin, kterou si přitáhl na stůl.
„Proboha, Remusi, tohle chceš všechno přečíst?“ James nechal svého přítele na pár dní bydlet u nich v Godrickově dole, do doby, než si najde nějaký levnější podnájem. Nedávno přišel o rodiče a už se o něj neměl kdo starat. Musel se postavit na vlastní nohy. Zbyli mu jen přátelé.
„Jistě, musím si najít práci, abych nějaký ten podnájem zaplatil, ne?“ Denní věštec nic zajímavého nenabízel. Žádná práce, ani žádný levný podnájem.
„Říkal jsem Náměsíčníku, že ti klidně ten byt zaplatím!“ oháněl se James.
„Nechci žádné milodary, Jamesi. Musím se uživit sám.“
Do místnosti vstoupila Lily: „Po tom výnosu, co vydala Dolores Umbridgeová to nebude jednoduché,“ posadila se naproti svého přítele.
„Já vím,“ vzdychl Remus, „ani dodneška jsem si neudržel práci déle, než dva měsíce, vždycky na to přišli,“ sklonil smutně hlavu, „já se snad nikdy neuživím.“
„To bude dobré, uvidíš, do té doby můžeš zůstat tady. Však my už nějak vyjdeme, viď miláčku?“ pootočila se Lily na svého muže. Z vedlejší místnosti zazněl hlasitý pláč, „Omluvte mě pánové,“ usmála se a zašla za roh, „už běžím, Harry!“
„Stejně se máš skvěle, Jamesi, máš krásnou ženu, překrásného syna…,“ usmál se Remus
„..a Voldemorta za hrbem,“ dodal James. Ani jeden z nich netušil, že tato věta se tímto dnem stane osudovou.


Remus tomu nemohl uvěřit, stále si neuvědomoval, co se stalo. Pár dní po tom, co opustil dům svých přátel a našel si vlastní bydlení, mu Brumbál poslal spěšnou sovu. Remus vzal pergamen do rukou. Zkoprněl, lístek upustil na zem a s hlasitým pláčem se posadil ke stolu. Stálo v něm, že dne 31.9.1981 byli James a Lily Potterovi zavražděni. Jediný, kdo přežil byl jejich syn, Harry. Vložil hlavu do svých složených paží a plakal a plakal, nepřestal, dokud neusnul.


Ráno si koupil ranní výtisk Denního věštce, Sirius Black, nejvěrnější zastánce Vy-víte-koho, dopaden, Remus tomu nemohl uvěřit. Takže to on? On? Jejich dlouholetý přítel? Podvedl Lily a Jamese! Vyzradil jejich tajemství. Vždyť byl Strážcem! Jak to mohl udělat? Do Remuse vjela vlna nenávisti a zklamání najednou. Vždyť byl Sirius jako jeho bratr! Jak to mohl udělat. Jak se mohl přidat na stranu Lorda Voldemorta? Jak je mohl všechny tak krutě napálit?
Když Remus dočetl článek o třináctinásobné vraždě, kterou spáchal, nemohl tomu uvěřit. Takže Petr se stal hrdinou. Vlezdoprdelka, který nikdy nic nedokázal, vždyť to není možné. Bylo jasné, že se před Siriusem neubrání, neměl šanci. Sirius byl moc dobrý kouzelník, zato Petr byl slaboch. Harry, chudák malý Harry. Co se s ním teď stane? Svět ho nyní považuje za největšího hrdinu všech dob. Jednoleté děcko. Ani neví, co se stalo. Ale jako jediný přežil smrtelnou kletbu, kterou na něj Voldemort poslal, „Zasranej svět,“ mrsknul Remus s novinami.


„Vypadněte odtud, ihned! Vlkodlaku! Zlý vlkodlaku,“ Remus odcházel ponížen, jako vždy..už z kolikátého zaměstnání. Jeho nadřízený opět zjistil, že je vlkodlak. A jen jeho nepozorností. Kdyby sám hlupák nesahal na tu stříbrnou kliku. Ale jak to mohl vědět? Vždyť dnes už málokdo mývá stříbrné kliky, stojí to majland. Prostřídal už desítky zaměstnání. Bylo mu přes třicet a v žádném nevydržel déle než přes tři měsíce. Byla to hrůza, ale dlouho se nedalo skrývat, že je vlkodlak. Vždy se na to přišlo.
„Knihovník,hmm,“ v novinách byl nový inzerát, že by šel dělat knihovníka do kouzelnické veřejné knihovny? Vždyť znalostí má dost, mohl by se tam udržet déle, jako vždy to za zkoušku stálo.
„Copak to máte v té lahvičce, Remusi? Mohu se napít?“ Glenda byla moc milá dívka, ale trochu naivní. Před měsícem ji Remus poznal v knihovně, rozuměli si velice dobře, jen byla trochu předpojatá vůči upírům, což ho mírně deprimovalo. Co když má stejný názor na vlkodlaky? Nikdy se o tom nebavili. Teď nevěděl, co udělat. Glenda už už vztahovala ruku k lahvičce, když v tom ji Remus omylem srazil k zemi.
„Promiň,“ snažil se to rychle zakrýt, poněvadž inteligentnější kouzelník ihned rozezná, co to je za lektvar, který se právě rozlil po zemi.
„Remu..,“ a bylo to tady. Bylo mu jasné, že Glenda poznala vlkodlačí lektvar. Se zděšeným výrazem se na něj podívala, a pak poodstoupila dozadu.
„Počkej Glen,“ natáhl Remus ruku, „můžu ti to vysvětlit, není to tak, jak to vypadá..“
Glenda nic neříkala, nenápadně z pultu vytáhla nožík na dopisy a zakryla ho za pasem.
„Já..vážně to není tak, jak..,“ dívka napřáhla ruku a škrtla nožíkem přes Remusovo rameno. Začala mu téct krev.
„Vážně?“ její hlas zněl naštvaně a polekaně zároveň, „hnusíš se mi, ty odporný vlkodlaku,“ zakřičela nahlas.
„Pššt, mlč, prosím tě..při vší dobrotě..při našem přátelství..mlč..,“ snažil se ji ztišit Remus
.“Žádné naše přátelství už neexistuje, Remusi…,“ špitla, a pak se hlasitě rozkřičela, „pomoooooooc, pomoooooooc, je tu vlkodlak.. vlkodlaaaak…,“ všichni v knihovně se po nich otáčeli. Všichni zákazníci zmizeli z dohledu. Utekli pryč.
Po chvíli vběhlo do sálu několik lidí z ochranky, veškeří zaměstnanci… a také ředitel knihovny.
Glenda strhla z krku stříbrný řetízek a šla vpřed. Remus couval. Ostatní se k ní přidali. Desítky lidí v ruce něco držely. Buď nějaké ostré předměty nebo předměty ze stříbra.
„Vypadni odtud hnusný vlkodlaku,“ křičel dav, „umři! Zdechni!“
„Zabte hooo…“
„Néééééééé,“ tohle bylo poslední, co ze sebe vydal. Dál si nic nepamatoval.


Remus se probral na bíle povlečené posteli. Byl v pokoji sám. Nechápal, kde to je. Ale moc dobře si uvědomoval, že za několik dní bude úplněk a on musí zmizet.
Vstal z postele. Měl na sobě citrónově zelenou košili. Podíval se z okna. Svitlo mu. Je u svatého Munga. Ale co tu…? Podíval se na své ruce, byly pořezány a vzpomněl si, že ho někdo tupě udeřil do hlavy, načež omdlel.
Jeho život byl propadák, připadal si jako podřadný hmyz. Nemělo cenu žít, proč ho tam nenechali umřít? Proč? Vždyť nemá cenu žít v takových podmínkách, v podmínkách, kde ho nikdo nemá rád, kde ho každý nenávidí pro to, čím je. Byl ještě moc malý, aby si uvědomil, co provedl. Změnilo mu to celý život. Jediní, kteří ho měli rádi, byli jeho rodiče a jeho přátelé. Ale ti jsou teď všichni mrtví, už nemá nikoho. Vůbec nikoho. Nikdo ho nepodpoří.
Nemůže se na nikoho spolehnout. Nenajde si práci, neuživí se. Stejně časem pojde jako pes, co nemá páníčka. Už tak bylo dost bolestivé každý měsíc prožívat ty strašné přeměny. Proč ho lid nepřijme takového, jaký je? Vždyť je člověk. Co na tom, že se z něj jednou za měsíc stává krvežíznivá potvora? Stejně dosud ještě nikdy nikomu neublížil. Vždycky se pořádně zamyká, aby se nedostal mezi lidi. Ubližuje jen sobě. Tak proč ho všichni nenávidí? Vždyť, co na tom je, že je vlkodlak? Je to jen bezmocná oběť sama sebe. Nikdo neocení, že je to skvělý člověk, že devětadvacet dní v měsíci dokáže pomáhat, umí poradit, je milý a úžasný.. ne, každý ho vidí jako tohovlkodlaka. Nebezpečného a zlého.



Do pokoje vstoupila nějaká žena, nejspíš ošetřovatelka, „klid, pane Lupine. Tady jste už v bezpečí. Přinesla jsem Vám Váš lektvar. Zanedlouho bude úplněk, takže…“
„Vy, Vy to víte?“
„Ale jistě,“ přitakala žena středního věku, „přivezl Vás tu jeden starší muž. Ředitel bradavické školy.“
„Cože?“
„Ano, Albus Brumbál. Říkal, že na Vás v knihovně zaútočili. Sháněl Vás, prý po Vás něco potřeboval, ale nemohl Vás najít, tak za Vámi zašel do knihovny, ale Vy už jste tam ležel v bezvědomí a od krve. Nechali Vás tam chladnokrevně ležet. Cháska necitelná!“
„A Vy se mě nebojíte?“zkoušel Remus
„Ale jistě, že ne..já jsem ošetřovatelka, potkávám se s vlkodlaky denně. Kdybych se bála, nemohla bych dělat tuhle práci!“
„Ale jistě, jsem hlupák,“ usmál se mile Remus.
Žena už byla na odchodu, když v tom: „A, málem jsem zapomněla, tohle vám tu nechal Brumbál,“ vytáhla z kapsy obálku a položila ji na Lupinův stolek.
„Děkuji,“ ještě však netušil, že to, co si právě v té obálce přečte, změní jeho budoucnost. Vzal obálku do rukou a s otevřenou pusou hleděl na její obsah, „no Brumbále!!“ užasl, „ Jste opravdu úžasný chlap,“ skápla mu slzička na polštář. Mýlil se. Ne všichni jsou tak bezcitní. Kdyby byl každý jako Brumbál, svět by byl úplně jiný. Kdyby byl každý jako Albus Brumbál, na světě by neexistovaly války. Život mu naskytl další příležitost.. a za žádných okolností nechtěl zklamat jak Brumbála, tak i sebe.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.