Stál tam muž. Působil impozantně –postavou, zjevem i oblečením. Byl poměrně mladý a urostlý, jako atlet, dalo by se říct, že svým způsobem jaksi vznešený. Díval se přímo do jejích oken, větrem ošlehaná tvář s výraznou bradou ji okamžitě upoutala.

Jak tam tak bez hnutí stál, připomínal jí antickou sochu. Pozoroval ji a ona pozorovala jeho.

Byl dokonalý, jako šelma, číhající panter. Nádherný, fascinující! Na tom muži bylo něco zvláštního, těžko popsatelného, cítila jak to z něj vyzařuje. Přitahovalo ji to. Stále se jen díval, uhrančivým pohledem a pozoroval ji, jako by patřila jen jemu samotnému.

Dlouhé minuty ubíhaly. Slunce se snášelo níž a níž. Pak se odněkud ozvaly hlasy za kterými se otočila. V tentýž okamžik zmizel i poslední paprsek slunce. Ztratil se i neznámý muž.

Zbyla jen zahrada, živý plot a ten podivný pocit……

…I před usnutím na něj musela myslet. Na muže ze zahrady…nezajímalo ji odkud je, co tady dělá, zda něco někomu provedl či snad odněkud utekl. Chtěla by jej spatřit znovu…teď hned.

Věděla, že udělá naprosto vše, aby mohla tajemného muže pozvat k sobě do ložnice. Po několika hodinách zjistila, že jen tak snadno neusne. Nezodpovězené sžíralo a naplňovalo její mysl. Vstala z postele a přistoupila k otevřenému oknu. Vzduch byl nasáklý vlhkostí deště. Kulatý měsíc proplouval pozvolna nad její hlavou a stříbřitým svitem prosvětlil černou noc.

Kde může být on, teď v noci? Z úvah ji vytrhl výkřik. Nesl se nocí. Výkřik se ozval znovu a po chvíli přešel v bolestný jekot naplněný hrůzou a strachem.

Vyšla ven do zahrady. Zašelestění živého plotu a dusot neznámých kroků. Za svitu měsíce se mihnul temný stín. Kroky se rychle vzdalovaly. Po zdi stékaly pramínky krve a o kus dál se válela zahradníkova hlava……

Ráno vstávala s hřejivým pocitem, že ví o muži ze včerejšího večera více. A místo úleku se jí zračil na rtech lehounký úsměv. Hodiny se vlekly pomalu. S každou další se stupňovala touha a očekávání….. Neobjevil se. Ležela na rozestlané posteli a vedle ní se povalovala velká krabice zabalená do černého sametu. Nadzvedla zaprášené víko. V kruhu zde bylo naskládáno osmnáct lesklých řeznických nožů. Jeden po druhém je pozvedávala a s rozkoší prohlížela jejich dokonalá ostří, celá se přitom chvěla. Až hodiny odbíjející půlnoc ji vyrušily z rozjímání. Tu noc spala se svými noži. Teprve ve snu se dostavil on. Nenechal ji na pochybách, že se znovu setkají.

Ráno uslyšela sténání, naříkající hlasy mnoha lidí. Vykoukla z okna. Každý z mužů něco nesl, ženy bědovaly. Už rozeznávala, co muži třímali v rukách. Byly to části lidského těla. Roztrhaného na kusy. Ruce, nohy, trup i hlava byly zvlášť. Odtržené údy byly potřísněny lidskou krví a třásly se v rukách mužů.

Sledovala je bez většího zájmu….věděla, že budou další…..

Den utekl a nastal podvečer. Městečkem se rozlehly ponuré zvony…. Mohl tam stát už bůhví jak dlouho, než si ho všimla. Ještě než se odebrala ke dveřím zapálila oheň v krbu.

Teprve pak mu pokynula hlavou. „ Vítám vás, pane…..?“

„Fenris, říkejte mi prostě Fenris.“ Usmál se a odhalil bílé pevné zuby.

„Zvláštní jméno….stejně jako ty….“ Její oči byli plné obdivu.

„Povečeřím spolu?“

Ani při jídle z něho nespustila oči. S chutí okusili krvavý steak, ze kterého vytékala krvavá šťáva. „Jak víš, co je mým oblíbeným jídlem?“ zeptal se.

Jen se usmála. I on si ji prohlížel s obdivným zájmem. Oba pohledy byly obdobné….hladové….

Se zvířecím zavrčením se na ni vrhnul- srazil ji na kožešiny a s divokou vášní z ní začal rvát oděv. Zuby a jazykem jí přejížděl po tváři, rtech a obnaženém hrdle. Zasténala rozkoší. Její nehty drásaly jeho ramena, až po nich začaly stékat pramínky krve a ona je dychtivě sála. Bylo to jako vír, jako osudová, nevyhnutelná nutnost. Žádný z nich se tomu nebránil.

Strhávala a opájela navzdory rozumu a vůli. Vášeň. Byla chladná, přímá, stravující.

Vyčerpávala a hnala je dál…za hranice sebezáchovy.

Slunce úplně zapadlo.Fenris se se zařváním svezl z jejího těla a jeho postava se začala měnit….. Zůstala nehnutě ležet. Tělo vedle ní se metamorfovalo. Z konečků prstů na nohou i rukou rašily dlouhé drápy. Jako by převlékl kabát, pokrylo se hustou vlčí srstí.

„Doufám, že ti u mne chutnalo!“ křikla a prudce vyskočila. Vlkodlak stál na všech čtyřech a sledoval rychle se zavírající dveře. Domem zaznělo kruté zavytí. Jedním skokem dveře rozrazil a drápy zaskřípěly na dlažbě v kuchyni. Žena tam však nebyla. Bestie se sklonila k zemi a nasála pach do nozder. Další dveře neodolaly jejímu náporu.

Ona byla v polovině schodiště. Brala schody po dvou, po třech. Fenris nebyl zvyklý váhat.

S mohutným zavytím vyrazil za ní. Na nepatrný moment se zastavila a pak vběhla do své ložnice. Pevné, dubové dveře odrážely útoky bestie dlouho, ale nakonec s tříštěním povolily.

….Seděla na posteli a tvářila se odevzdaně.

Vlkodlak vítězně postupoval blíž a blíž.

„Nebudeš to mít tak lehké, jak si myslíš….“V jejích rukách se rozehrál úsměv ostří několika nožů. Žhnoucí oči ji udiveně pozorovaly. Vlkodlak vztekle zavrčel. Čekal slzy, křik, prosby…. Bleskurychle vystartoval kupředu. Dva nože ho minuly, třetí lehce rozřízl nabroušeným ostřím čelo netvora, což na chvíli zbrzdilo jeho útok. Svezla se z postele. Její kroky se rozezněly na dřevěném schodišti dolů do sklepení.

Z rány na vlkodlakově čele se řinula krev. Zvíře krátce zaváhalo. Dosud se nikdy nesetkal z žádným odporem. Pudy bestie však zvítězily. Táhle zavyl a pustil se za svou kořistí. Její parfém ho neomylně vedl dokonalou temnotou vlhkého sklepení. Z něj už určitě neměla kam utéci. Z poza dveří se nesl tichý ženský pláč. Pocit blížícího se vítězství mu dodal nových sil.

Neovladatelná touha po krvi ho prosmýkla přivřenými dveřmi. Uvnitř ho okamžitě oslepila záře sta svic. Zároveň zvířecím tělem projela bezmezná vlna bolestivé křeče.

Stříbro.

„Buď zde vítán Fenrisi,“ pronesla.

Břichem mu projela další vlna křečí. Zakňučel. Stříbro bylo všude ….. Za to, že Jidášovu zradu zaplatili stříbrem , musí tento kov na věky teď chránit nevinné před tvory temnot….ona to věděla…proto tato místnost.

Stála nedaleko něho, nahá, v ruce stříbrné ostří….za ní dřevěný kříž, zaútočila.

Bestie ztratila vědomí….. Ze mdlob ho vytrhla ostrá bolest. Pět dlouhých nožů ho nemilosrdně přibilo ke kříži. Dva prorážely zápěstí, dva nárty a pátý, aniž by poranil důležité tepny prorážel kůži na krku. Poraněná místa se změnila v lidské.

„Co jsi to se mnou udělala?“ zasípěl vyprahlými ústy.

„Jak ti chutnalo mé víno?“ zeptala se s výsměchem…. Vlčími útrobami projela křeč, ale proti bolesti ukřižování nebyla ničím. Porcovací stůl lemovalo patnáct nožů.

„Jsem si jista, že mi budeš chutnat, Fenrisi….i když jsem ještě nejedla vlčí maso.“

Sklepení se zaplnilo řevem, který však nikdo nemohl slyšet...