Blesk a lesk. Zlatá prasátka se prohánějí po stěnách. Mince leštěná neustálým dotykem se protáčí mezi dívčími prsty. Jednou, podruhé, potřetí. Mince se leskne a studí.
*
Tenkrát jí plakal do vlasů. Měla je po ramena. Jak jí je stříhala maminka. A on ji pevně svíral v náručí. Šeptal jí, že všechno bude dobré. Šeptal, že ji má rád, že ji bude mít vždycky rád. Šeptal, že zůstali sami, ale mají jeden druhého. Nevěděla, že jsou to klišé. Pořád se ptala, kdy se maminka vrátí. A on jí říkal, že ji má rád, že ji má strašně, strašně rád. Že i maminka ji milovala. Maminka, která se už nikdy nevrátí.
A všude byly květiny, které voněly těžce jako přízračný soumrak. Květiny všech barev a vůní. A tou vůní prolínala vůně tiskařské černi. Černočerně rámovaný list papíru ležel na otcově psacím stole. Rozmazané písmo. Ta slova... milovaná... matka... manželka... vzpomínáme... vzpomínáme...
*
Ložnice dívek pátého ročníku. Často v ní sedává sama. Úplně stejně jako v této chvíli. Venku je ještě pořád světlo, ale ona už se převlékla do pyžama a čeká na soumrak. Mohla by sejít do společenské místnosti, jenže tím by se toho příliš nezměnilo. Byla by pořád sama, jen by kolem ní bylo víc lidí.
Zlatá mince v dlani. Baldachýn nad postelí má zářivě modrou barvu. Správná kombinace je modrá a stříbrná. Ale jí se zdá, že modrá a zlatá se k sobě hodí stejně dobře. Modrá – barva nekonečna.
*
Soustředěně tlačila na pastelku. Vyplazovala špičku jazyka a pečlivě obtahovala načrtnutý obrys. Naklonila hlavu ke straně a s drobným odstupem si prohlédla stav svého díla. Prohrábla hromádku pastelek vedle své levé ruky, ale nemohla najít červenou. Podezřívavě se rozhlédla po pokoji a potom ho začala prohledávat. Skončila na všech čtyřech zpola zakleslá za skříní. Ale pastelku našla – měla ji zastrčenou ve vlasech, v uzlu, který si ráno uvázala, aby jí konečky vlasů nespadávaly do obličeje.
Kreslila celé odpoledne a výsledkem byla slušná hromádka papírů. Na každém z nich byl náčrtek podivuhodného zvířete. Celá stáda muchlorohých chropotalů.
Pečlivě si každého z nich prohlédla a pak vybrala toho nejkrásnějšího. Široký úsměv na tváři a ruku s výkresem tajuplně ukrytou za zády, vyběhla po schodech k matčině pracovně.
Už sahala po klice, když si konečně uvědomila, co je špatně.
*
Drží minci mezi palcem a ukazováčkem, těsně před očima. Zlato jí zastudí na špičce nosu. Nasaje vůni toho kovového kotoučku, který je cítit podivnou strohostí. Prohlíží si minci jako by ji viděla poprvé. Číslo na jejím okraji se zaleskne. Dívka se otřese.
*
„Luno, nezlob a hraj si chvíli sama...“
„Ale mami.“
„Maminka má práci.“
„Vyprávěj mi něco. Vyprávěj mi o chropotalech...“
„Ale Luno, vždyť jsi to slyšela už mockrát.“
„Mami, opravdu jste je tenkrát viděli? Ty a táta. Když jste se seznámili...“
*
Třes končí stejně náhle jako začal. Prsty ztrácí sílu a pouští minci. Lehce se chvěje, když letí vzduchem. Dopadá na zem a pokojem se rozléhá ozvěna zlatého cinkotu.
*
Fialové. Dveře jsou fialové a Luna strne v půli pohybu.
*
Možná, možná má nekonečno jinou barvu, napadá ji, když ozvěna dozní. Přitáhne kolena k bradě a schoulí se do sebe.
*
„Luno, dovnitř můžeš vždycky, ale jen když jsou dveře zelené.“
„Mámí...“
„Tohle myslím vážně, úplně stejný systém, který jsme si vysvětlovaly u mudlovských semaforů. Zelená – můžeš jít. Červená – stůj. Jasné?“
„A co když budu něco potřebovat?“
„Luno netrucuj. Když budeš něco potřebovat a dveře budou červené, jdi za tatínkem do tiskárny. Ten je tam pořád... Důležité zprávy o věcech, o kterých by podle jeho názoru měla veřejnost vědět. A nedá a nedá a nedá si s tím pokoj...“
„Tatínek říká, že si nemáte co vyčítat...“
„Ale směje se při tom, ty můj malý truhlíčku.“
*
Mince leží vedle hromady starých Jinotajů, které má Luna vyrovnané vedle postele. Vrchní výtisk má jeden roh ohnutý. Dívka se nakloní a roh pečlivě vyrovná. Dívá se na přední stránku. HARRY POTTER KONEČNĚ PROMLUVIL. Luna pohladí rozpačitě se tvářícího chlapce po tváři. Usměje se.
*
„Luno piš,“ nakázal jí a hladil ji po vlasech. Měla je dlouhé, nedovolila mu je ostříhat od té doby, co...
„Budu tati,“ celá se mu schoulila do náruče. Trochu se bála toho velkého vlaku, který ji měl odvézt do neznáma. Do Bradavic.
Do poslední chvíle stála u okna a mávala. Jeho oči se leskly. A ona strávila část cesty s hlavou přitisknutou ke sklu a s tiše tekoucími slzami.
*
Natáhne se pro minci, ta však leží mimo její dosah a jí se nechce měnit polohu. Sáhne pro hůlku a zamíří.
„Accio,“ řekne a znovu svírá minci v dlani.
*
Kliku tiskla s obavou. Věděla, že je něco špatně. Dveře lehounce vrzly. Místnost ponořená do odlesků fialového světla. Kolem ní se přehnala koule fialového ohně. S leknutím uskočila, zakopla a upadla na záda. Ohnivá koule nabourala do stěny, začala se sypat omítka.
Lunina matka stála uprostřed své laboratoře s hůlkou v ruce. Luna zamžourala, tvář měla jako spálenou a pohyb očních víček bolel.
„Accio!“ křičela Lunina matka a mířila na míhající se kouzlo. Podle stavu okolí bylo jasné, že tahle situace trvá už delší dobu. „Accio!“
Čarodějka ve středu místnosti klidně hleděla vstříc kouzlu, které se na ni řítilo. Kdyby byla Luna starší, poznala by v náhlém záblesku hroutící se štítové kouzlo. Na matčině obličeji se v okamžiku mihlo zděšení. Fialové světlo zapraskalo a zhaslo. Luna zavřela oči. Zadunění. Tělo dopadlo na zem.
*
Hrany mince nejsou ještě tak opotřebované jak by mohly být a zařezávají se jí do dlaně. Přinutí se nesvírat minci tak pevně.
*
„Vidíš ty divné koně?“ zeptala se ohromeně jednoho z děvčat, se kterými právě vystoupila z vlaku.
„Jaké koně?“ zamhouřila dívka vedle ní oči a podezřívavě se dívala směrem k řadám kočárů, které se chystaly odvézt Bradavické studenty z nádraží do školy.
„Žádní koně tam nejsou,“ podívala se s úšklebkem na Lunu, „A vůbec, my máme jít támhle.“ Ukázala směrem k chumlu, který kolem sebe shromažďoval mohutný Bradavický hajný.
Luna se stáhla do sebe. Ještě jednou se ohlédla. Ti koně tam pořád byli. Velcí, přízrační, ztracení na pozadí temnoty. Jeden z nich k ní obrátil hlavu a přes dálku, která je dělila, se jí podíval do očí.
*
Mince se najednou zaleskne mnohem víc. Dívka, držící ji mezi špičkami prstů, sykne bolestí. Čísla na okraji mince se mění. Mince žhne. Znovu padá na zem z konečků popálených prstů. Cinknutí a ozvěna. Luna si minci okouzleně prohlíží. Na tváři se jí rozlévá úsměv. Bylo to jako mít přátele. Čísla se přeskupí a zůstanou. Luna si přetáhne hábit přes pyžamo, chytí do ruky hůlku a jde. Bez přemýšlení. Bylo to jako mít přátele.