Tichý večer, krásný tichý večer. Divoká příroda a... jen temná silueta postavy je vidět v povzdálí. Hukot přírody přeruší jen křik, věta, která se vznáší ve vzduchu: "Ginny, pojď už domů, je chladno". Ginny však stále stojí a hledí na oblohu, hledí na měsíc, na měsíc v úplňku, na měsíc co se ztrácí v černočerné tmě, stejně tak, jako se ona ztrácí ve vzpomínkách: "Už je to rok, jeden dlouhý rok, od té chvíle co jsi mi ty, tady řekl ta slova, ta slova která mě pálí stejně jako první den, první týden, první měsíc... od chvíle co jsi odešel, od chvíle co jsi mne opustil."
Pak se rázně otočí, a jako by chtěla dát vzpomínkám sbohem, odchází. Ještě jednou, naposledy se ohlédne, a pak už utíká ke kraji lesa. Tady už na ní nedočkavě čekají Hermiona a Ron.  "Konečně jsi tady" hubuje Ron "kde jsi tak dlouho byla?" Ginny si ho však nevšímá a jen se smutně podívá na Hermionu. Pak si utře poslední slzu a i se maličko usměje. Společně pak jdou a za tmy vcházejí do starého domu, který se oběvil mezi čísly 11 a 12. Dům, štáb, to je to jediné co jim po něm zůstalo.

Palouček v lese, na který až do této chvíle svítilo slunce, zahalil stín. Ginny, která seděla na pařezu na kraji paloučku, bylo teskno. I po dvou letech se její rána na srdci nezahojila. Byla menší, ale byla tam. A pořád bolela. Dva roky. Tak dlouho. Ale  takhle smutná už nechci být. Minulost byla smutná, ale budoucnost už taková nebude. Bude jiná, bez smutku za ním. Na něj... zbudou jen vzpomínky. Ginny vstala a vzala do ruky pergamen, který byl stočen do ruličky. Naposledy si četla slova, která pečlivě napsala:

Ty jehož v srdci od samého začátku nosím,
ty jsi odešel.
Nevím co se teď s tebou děje,
ale vím,
že i když ty
mě už nemáš rád,
já tě lásko
budu vždycky milovat.

Stočila  pergamen, převázala ho červenou stuhou, přiložila krvavě červenou růži a obojí položila na pařez. Pak řekla: "Ty pro kterého žiji, jsi mě opustil. Já tě miluji a nikdy nepřestanu. Ale už nebudu smutná. Vím, že někde žiješ a že jsi šťastný. I já budu šťastná, ale navždy tě budu milovat." S těmito slovy se otočila a odcházela. Když vcházela do lesa, slunce začalo opět svítit. Ale jen na jedno místo. Na pařez na kterém ležel pergamen s krvavě rudo růží.
Ginny vešla do dveří a jakmile se za ní zavřely, hned se k ní všichni seběhly. "Už je to tady, blíží se konec, a ten bude pro nás vítězný" řvali jeden přes druhého. Ale jak je to možné, vždyť tady není? Není tady ten co...se stejnou otázkou se otočila na Hermionu. Ta jí však neodpověděla, jen jí vzala za ruku a táhla do kuchyně-jídelny, kde už byl schromážděný celý štáb.

Ginny kráčí ulicí v centru Londýna. Šla pomalu a na rohu ulice vešla do hostince "U Děravého kotle" Ani nepozdravila a s práškem v ruce vstoupila do krbu: "King's Cross 33". A hned na to zmizela v zelených plamenech. O chvíli později už stála v krbu, který patřil jedné z mnoha garsonek v této ulici. I přesto že byla celá od popele byla velmi klidná a vyrovnaná. Dívce která stála ve dveřích řekla pouze dík a už byla pryč. Na chodbě paneláku ještě ukázala hůlkou na svůj hábit, a ten se hned lesknul jako by ho zrovna vyprala v čisté vodě. Vešla do haly a tam  najednou  ztratila  svůj  cíl,  už  nešla tak pevně  jako po celý dnešní den. Už neměla tak kamennou tvář a přesto, že jí všichni zdravili, všichni v ní viděli Ginny, nebyla to ona. Dřív byla veselá, společenská. V její společnosti nebylo nikdy ticho, ale teď... byla tichá, ale působila šťastně. Jen ona sama věděla pravdu. Dnes měla za úkol hlídat nádraží, tak hlídala. Sama. Teda, nebyla na nádraží sama, ale dnes po dlouhé době dostala práci ve které měla hlídku sama. Dnes na to Hermiona zapomněla. Moc dobře věděla, jak Ginny je a proto vždy profesorce připomněla, aby Ginny nebyla sama. Ale dnes zapomněla.  Tak se Ginny procházela sama. Vešla na peron a... ne, to není možné, ne to nemůže...myšlenky jí v hlavě proudily tak rychle, že už je nedokázala zadržet. "Harry..."