Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Lid versus Remus Lupin od Lejdynka
[Komentáře - 3] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:
Báseň na konci je moje. A dělám si na ni nároky. Děkuji :)

„ Můžete mi říci, od čeho proboha máte ty hrozné jizvy na ramenou?“

Překvapeně se otočil. Stála za ním, ruce v bok, a měřila si ho velmi podezřívavým pohledem.

„ Poškrábal jsem se když jsem zkoušel vytáhnout hůlku z keře,“ odpověděl nervózně a přál si, aby už odešla.

Nehýbala se. Rychle si oblékl trávově zelený plášť, aby dávná i čerstvá poranění skryl. Prsty se mu třásly, nemohl zapnout drobné knoflíčky.

„ Teď to praskne a zase mě vyhodí, jako obvykle,“ pomyslel si.

Remus Lupin pracoval u sv.Munga již půl roku a stále se mu dařilo s úspěchem skrývat svůj handicap. Na minulém místě vydržel sotva dva týdny, vnímavá telepatka pronikla jeho myslí dřív, než očekával. A následoval samozřejmě vyhazov, už ani nepočítal kolikátý. Připadal si jako prokletý, odsouzený k celoživotnímu utrpení. V osudu měl vepsáno přeměnit se každý měsíc v krvelačnou nestvůru, dychtící po lidské krvi. Během dvou krutých dnů, kdy svítila na obloze neúprosná luna, hledal útočiště v odhlučněném sklepení neobývaného polorozpadlého domu, kde z nedostatku jiných obětí kousal a drápal sám sebe. Ano, Remus Lupin byl vlkodlak.

Teď právě hleděl do pichlavých očí vrchní ošetřovatelky a snažil se zamaskovat vzrůstající neklid.

„ To se mi nějak nezdá, pane Lupine. Mám dojem, že něco skrýváte.“

Prohrábl si rukou vlasy ( srdcem mu projela bolestivá vzpomínka na Jamese Pottera, který byl tímto gestem pověstný ) a navenek nenuceně se zasmál.

„ Ale, nepovídejte,“ podivil se.

„ Že o tom nic nevím.“

„ Varuji vás, dejte si na mě pozor,“ ignorovala léčitelka Valerie jeho žoviální tón, otočila se na patě a zmizela jako pára nad hrncem, nejspíš pérovat nově se zaučující sestřičky.

Oddychl si a dopnul konečně poslední knoflík na svém stejnokroji. Pevným krokem vyšel z převlékárny a zamířil k rozpisu služeb, visícímu na korkové nástěnce spolu s nejrůznějšími dalšími oznámeními. Přimhouřil trochu oči a přečetl si, že dnes bude jeho povinností obcházet pacienty v 1. poschodí a dohlížet na to, aby jim nic nechybělo. Povzdychl si. Proč mu přidělují tu nejobtížnější práci vždycky před úplňkem? Jakoby něco tušili....ale ne, vždyť si dává opravdu dobrý pozor, aby se neprozradil. Dnešní střet s vrchní sestrou byla první chyba, které se za celý půlrok dopustil. Kdyby tak věděla, že stejné ošklivě vypadající rány má po celém těle – a některé ještě docela čerstvé -  vyrazila by s ním dveře do hodiny.

V prvním pokoji, kam nasměroval své kroky, stála tři lůžka. Na jednom z nich si četl Denního věštce brunátný pán, tlustou nohu omotanou ošklivě zapáchajícím obvazem. Tento nejčastější návštěvník Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy choval hipogryfy a neměl zrovna velkou trpělivost....

„ To je dobře, že vás vidím,“ zavolal na vysokého plavovlasého léčitele s hlubokýma tmavomodrýma očima a smutným úsměvem.

„ Už dvě hodiny mě ta potvora bolí a ne a ne přestat. Mohl byste se mi na to podívat?“

Remus přistoupil k posteli a začal postaršímu muži odstraňovat obvaz. Do nosu ho uhodil odpudivý zápach, musel se hodně ovládat, aby neodvrátil hlavu.

„ Víte, potřeboval bych se co nejrychleji vrátit ke svým miláčkům, chudákovi staré Lennie se po mně určitě moc stýská.“

„ Neříkal jste náhodou, že vám to udělala ona?“ zeptal se, zatímco mu kapal do rány antibakteriálně působící lektvar.

„ Ona to nemyslela nijak zle, já ji znám, kluběnce by neublížila...“

Povzdechl si. Tyhle řeči znal už nazpaměť a neskutečně ho otravovaly, musel se však profesionálně usmívat a nedávat své pohnutky ani v nejmenším najevo.

Čistý obvaz se na povrchu trochu zbarvil krví a hnisem, snad proto vždycky tolik páchnul....

Pan Eriksson se spokojeně zavrtěl a poklepal skloněnému Removi na rameno.

„ Jste dobrý, to se musí nechat.“

„ Děkuji,“ odpověděl mechanicky a pokračoval k dalšímu lůžku, i když se mu chovatel hipogryfů pokoušel ještě něco zaujatě vykládat.

Nedaleko ode dveří se mladá, sotva dvacetiletá dívka posadila na posteli a s nepřítomným výrazem si dala nohu za krk. Hleděla ven z okna a ani si nevšimla přicházejícího léčitele.

„ Slečno Lovespoonová, tohle jsem vám naposled zakázal dělat, pokud si dobře vzpomínám,“ obořil se na ni.

 Někdy byla přísnost opravdu zapotřebí.

„ Já se vážně omlouvám,“ zamrkala na něj dlouhými tmavými řasami a vykulila světlehnědé oči v odzbrojujícím gestu.

Tentokrát se však nachytat nenechal.

„ Pokud budete pořád takhle vyvádět, nikdy se neuzdravíte. Kolikrát vám to mám opakovat? Koukejte si zase lehnout, ať vás mohu vyšetřit.“

Poslušně vrátila své tělo do normální polohy a on jemně ohmatával ránu v dolní části jejího břicha. Podle jeho očekávání se napjala, ale nevykřikla.

„ Zlepšuje se to,“ poznamenal.

„ Rozhodně to však není zásluha té vaší....jakže tomu říkáte?“

„ Jóga. Mudlovská praktika na uvolňování mysli a napětí ve svalech.“

To by občas docela potřeboval, třeba zrovna dneska. Cítil se unaveněji, než kdy jindy.

„ Ach ano, jóga. Takže toho budete muset nechat, zaprvé to neprospívá vašim kloubům a zadruhé by se postižené místo příliš namáhalo.“

„ Ale jestli mi nedovolíte cvičit....“

„ Vyberte si: Zdraví nebo peníze?“

Momentálně se mu nedostávalo ani jednoho, i když, na to si za ta dlouhá léta už zvyknul.

Dívka zmlkla a zdálo se, že o něčem usilovně přemýšlí. Postoupil k poslední posteli v místnosti, která stála trochu stranou od ostatních. Starou babičku přivezli ten den ráno, s ošklivou tržnou ranou na rameni a několika dalšími pohmožděninami.

„ Dobrý den, mě asi ještě....“ začal, ale prudce se zarazil.

Cítil známé vibrace, které vysílala, a které tak dobře znal. Paní, ležící bez hnutí pod červenobíle pruhovanou pokrývkou, byla rovněž vlkodlak. Nevěděl, co říci, nebo jestli raději mlčet. Jistě i ona vycítila jeho pravou podstatu, protože otevřela překvapivě jasné oči a přejížděla ho pohledem od hlavy k patě. Nezmohl se na jediný pohyb nebo slovo.

„ To tady budete celou dobu jenom stát jako solný sloup a zírat na mě?“ otázala se ho příjemným měkkým hlasem.

„ Jistěže ne,“ vzpamatoval se a prohlížel její zranění.

Hloubka i velikost ukazovala na vlkodlačí tesáky....ubohá paní trpěla každý měsíc stejně jako on, ale přesto se na něj široce usmívala. Vymyl ránu speciálním roztokem, aby zabránil infekci ( a který mimochodem používal i on ), ostatní drobné oděrky a ranky potřel proslavenou směsí tří kouzelnických bylin, jimž vévodila mandragora. Po celou dobu jí nezmizel úsměv z tváře a její živé oči sledovaly každé jeho hnutí. Když dokončil svou práci, trochu zaváhal, ale ona to vyřešila za něj. Opatrně se otočila na druhý bok a usnula. Chvilku nad ní postál a pak pokračoval v obchůzce ostatních pokojů.

 

 

 

Sklesl do křesla, na smrt unavený, a zavřel oči. Práce ho nesmírně vyčerpávala, ale byl vděčný, že má alespoň nějakou. Mnul si bolavý krk a pokoušel se odšroubovat ze rtů strnulý úsměv. Po pár minutách námahy se mu to konečně podařilo, ale ztuhlé krční svaly se stále neuvolňovaly. Cítil se, jako kdyby ho přejel Záchranný autobus, stejně jako před každým úplňkem. Po paměti rozepnul knoflíky svého pláště a odhodil ten kus látky stranou. Věděl, že ho bude muset spořádaně pověsit do skříně, ale v této chvíli opravdu neměl sílu se zvednout. Vtom se otevřely dveře a do převlékárny vstoupil jeho kolega Ernie.

„ Semetrika mě poslala, že prý ti zase není dobře,“ pohlédl na něj starostlivě.

„ Jak na to ta stará babizna zase přišla?“ vzkypěl v duchu Remus, ale na kouzelníka s vlasy, spletenými do tlustého copu, se mírně usmál.

„ Nic mi není, jsem v pořádku,,“ odpověděl.

„ To ti tak budu věřit. Díváš se ty někdy vůbec do zrcadla? Vypadáš strašně, co je s tebou?“

„ Jenom taková malá nevolnost, brzy to přejde.“

„ Reme, jak často chodíš spát? Jako bys neviděl postel dva měsíce, podívej se na ty kruhy pod očima,“ přistrčil mu Ernie kapesní zrcátko.

Mladý muž pozorně studoval svou strhanou tvář a musel uznat, že opravdu vypadá podstatně hůř, než jindy.

„ Prosím tě, běž domů a neukazuj se tady aspoň tři dny, rozumíš? Tímhle tempem brzy zkolabuješ.“

Remus se v duchu ušklíbl, vzhledem k tomu, že za dva dny měl přijít úplněk, nic jiného mu ani nezbývalo. Pomalu se zvednul. Ernie ho pozoroval se soucitem v očích.

„ Nechceš ten krk trochu namasírovat?“ navrhl když viděl, jak ztuhle se jeho přítel pohybuje.

„ To bys byl hodný,“ posadil se zpátky do křesla a shrnul si plavé vlasy dopředu.

Kolega ho obešel, odhrnul mu košili a jemnými prsty se začal dotýkat bolavého místa. Bylo příjemné jen tak sedět a nechat odplouvat celodenní napětí. Zavřel oči a zakázal si na cokoli myslet.

„ Hele, Reme?“ protrhl najednou ticho Ernie.

„ No?“

„ Od čeho máš tu strašnou jizvu?“

V duchu zaklel a pokoušel se rychle přijít na nějakou věrohodnou výmluvu.

„ Slyšíš? Proč mi neodpovídáš?“

„ Někdy před rokem mě přepadli a pořezali,“ vymýšlel si a doufal, že mu na to zavalitý léčitel skočí.

Ten pochybovačně zavrtěl hlavou, dobře si všiml, jak mladý muž ztuhl, ale pokračoval v masáži. Remus si zase jednou oddychl.

„ Poslyš, tak mě napadá..nebýváš ty náhodou nemocný nějak často? Co si vzpomínám, tak každý měsíc....“

„ Hm, tak jsem to zakřikl,“ pomyslel si, ale nahlas prohodil:

„ Asi jsem moc zchoulostivělý.

„ A jak to jde s Teresou?“ pokoušel se odvést rozhovor jiným směrem.

Začali se bavit o Ernieho vztahu s malou blondýnkou z Gringottovy banky a nebezpečí bylo zažehnáno, aspoň pro tento večer.

 

 

 

Zamknul za sebou dveře od bytu a klíče hodil do skleněné misky na malém stolku v předsíni. Bydlel v londýnské čtvrti St.Leonard’s-on-the-Sea v ulici Alma Villas, proto se musel naučit používat i jiné nástroje, než jen hůlku..

 Pak si vzpomněl, že vlastně nemá doma nic k jídlu a se zamručením se opět zvedl. Vytáhl peněženku a prohrábl její obsah. Kromě několika galeonů našel tři libry a pár pencí. Tak za to si může dovolit nanejvýš dva sendviče. Vzdychl. Jako léčitel zrovna moc nevydělával a do výplaty zbýval ještě týden....

Zašel raději do blízkého zelinářství, koupil dva květáky a pár okurek. To mu snad na těch pár dní, kdy bude potřebovat jídlo, stačí. Po nepříliš vydatné večeři se odebral na lůžko a usnul neklidným spánkem beze snů.

 

 

 

Podíval se na hodinky a pak na oblohu. Byl nejvyšší čas. S povzdechem zastrčil hůlku do kapsy sepraných plátěných kalhot, přetáhl přes ně světlezelenou košili a pečlivě zavřel byt.

Procházel starým neudržovaným parkem nedaleko od svého cíle a s potěšením vdechoval chladný podvečerní vzduch. Rozhlížel se po rozložitých stromech, které mu snad jako jediné nevyčítaly, že je poloviční zrůda. Jeho myšlenky se toulaly bůhvíkde, proto si nevšiml skupinky výrostků, kteří kráčeli proti němu. Zaznamenal jejich přítomnost až teprve tehdy, když do něj jeden z nich strčil tak, že ho málem porazil.

„ Dávejte prosím příště větší pozor,“ poznamenal zdvořile a chtěl pokračovat v cestě, to už ho ale všech pět obstoupilo.

„ Cos to řekl?“ zaburácel jeden z nich, vytáhlý, s mastnými vlasy a tvarohovitým uhrovitým obličejem ( pozn. autorky: celý Snape v dobách svého mládí..:)).

„ Abyste příště dával větší pozor,“ odpověděl klidně, ale okamžitě dostal ránu přímo pod levé oko.

„ No dovolte?“ ohradil se, ale další úder do žaludku ho přesvědčil, že tady slova nic nezmůžou.

 

 

 

Ležel na zemi a potichu sténal. Krvácel z rozbitého rtu i rány na levém spánku, naražená žebra nepříjemně bolela. Několikrát se pokusil zvednout, ale pokaždé znovu skončil na studené hlíně.

Nezadržitelně se stmívalo a on se potřeboval co nejrychleji dostat do opuštěného domu.

„ Jste v pořádku?“ sklonila se nad ním asi třicetiletá tmavovláska.

„ Mohla byste mi prosím pomoci vstát?“ zašeptal sotva slyšitelně.

Uchopila ho pod rameny a s námahou vytáhla na nohy.

„ Potřebujete doktora,“ řekla starostlivě, když se pokusil otřít zakrvácené čelo.

„ Můžu vás tam zavést, jestli chcete....“

„ To nepřipadá v úvahu,“ přerušil ji.

„ Podívejte se na ta zranění, musíte vyhledat lékařskou pomoc, já bych vás tam přenesla....“ napřáhla hůlku, poté, co se ujistila, že je nesleduje žádný mudla.

„ Paní,“ zarazil ji opět, nevěda, jak jinak jí nesmyslný nápad vymluvit.

„ Něco vám teď povím. Jsem vlkodlak. Nemůžu s vámi jít, protože zanedlouho vyjde úplněk.“

S hrůzou na něj pohlédla a roztřásla se.

„ Vy...vy odporný netvore,“ zakoktala se.

„ Měli by vás všechny postřílet.“

Pak se obrátila a utekla.

Hleděl za ní, spíš než s nenávistí se zoufalstvím. Takhle to dopadlo vždycky. Modré oči se zalily slzami, které se smísily s krví. Chtěl vytáhnout hůlku, aby si rány zacelil, ale v kapse kalhot nahmatal jen několik zpřelámaných kousků.

„ Tak to jsem v pěkné kaši,“ byla jeho první myšlenka.

Druhá pak patřila úvahám o tom, jak dlouho bude muset nejíst, aby si ušetřil na novou....

 

 

 

Mladý muž s šedivými nitkami ve vlnitých vlasech se vlekl jako sedmdesátiletý stařec a čas nemilosrdně ubíhal. Konečně se před ním objevila napůl zbořená budova a on s úlevou vklouznul dovnitř. Dneska bohužel neprodyšně uzavřít dveře nemohl, ani zapečetit celý dům. Doufal, že si některý mudla zrovna tyto dva dny nevybere k tomu, aby objekt zkoumal.

Seběhl rychle po kamenných schodech do studeného sklepení a i tam za sebou pečlivě zavřel. Protihlukové těsnění na stěnách fungovalo vždy spolehlivě, neobával se, že by někoho rušil rámus, který ve zvířecí kůži nadělá.

Zbývalo jen několik okamžiků....

Jedním rázem ze sebe strhnul oblečení a vystavil tak na odiv stopy po nesčetných poraněních....

Klesl na kolena a první paprsek měsíce, proniknuvší dovnitř špinavým malým okénkem, o

zářil jeho strhanou tvář....

Bolestivá proměna začínala. Cítil, jak se mu zkracují kosti, a v křečích se zhroutil na chladnou zem....

 

 

 

Jako obvykle poskakoval malý Dominik Wettick ulicí Mariahill, kudy vedla cesta k jeho domovu. Kráčel svižně. Pak se zvědavě zastavil před domem s popisným číslem 66 a zíral na vymlácená temná okna. Maminka mu sice vždycky naznačovala, ať se takovýmto místům vyhýbá obloukem, ale....co paní Wetticková nevidí, to srdce nebolí. Nadhodil si na rameni sportovní tašku se čtyřmi míči, které obětavě nosil na hodiny famfrpálu, a posunul si koště do přijatelnější polohy. Rozhlédl se, zda ho nikdo nesleduje, a bázlivě pootevřel skřípající dveře. Proklouzl dovnitř a obezřetně přejel pohledem chmurné prostory. Zašlá hala vypadala nevlídně. Všude visely šedé pavučiny, na podlaze a polorozbitém nábytku ležel nános prachu. Kýchl a utřel si nos.

Vydal se do prvního patra prozkoumat další místnosti. Nahoře objevil celkem zachovalou ložnici s manželskou postelí, nad kterou se vznášel kdysi smetanově bílý, teď už spíše hnědošedý baldachýn. Otevřel zásuvku nočního stolku a našel tam stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru srdíčka. Pověsil si ho bezmyšlenkovitě na krk a pokračoval v prohlídce....

 

Vlkodlak se převalil a zuřivě zavyl. Jeho tělem zmítal jediný pud, který v této podobě znal – roztrhat každého, kdo mu přijde do cesty. Nikdo se ale dobrovolně nepřišel vrhnout do nelítostných spárů a tak se vztekle zahryzl do vlastní nohy. Pohled na krev jeho primitivní mozek uspokojoval, ani nevnímal bolest, kterou si tím způsobuje....

 

Vyšplhal po chatrném žebříku až na půdu, zavalenou hromadami harampádí. Rozbité deštníky ( mudlovská ochrana proti dešti.. ), židle se třemi nohami, pomačkané kusy šatstva ani detektory černé magie jeho pozornost neupoutaly. Kdyby se trochu zaposlouchal, uslyšel by pronikavé pištění lotroskopů. Ale Dominik Wettick byl bohužel hluchoněmý.

Sešel zase dolů do zaprášené haly a zklamaně potřásl hlavou. Pak spatřil ještě jedny schody, vedoucí strmě kamsi dolů. Zastavil se nad nimi a shlížel do černočerné tmy....

 

Vlkodlak zpozorněl. Natáhl úzkou hlavu a začenichal. Odněkud se šířil lákavý pach člověčiny. Přestal si drásat hřbet a v očekávání se přikrčil do nejtmavšího kouta. Nažloutlé oči svítily touhou po krvi....

Na každém schodu zaváhal. Jednou se málem otočil a utekl. Zvědavost ho však poháněla dál a dál. Stanul přede dveřmi, za kterými číhala popelavá smrt. Vzal za kliku a pud sebezáchovy se naposled pokusil odradit ho od nerozvážného činu. Bez úspěchu....

 

Vyskočil rychlostí blesku a vrhl se vstříc malému vyděšenému chlapci. Ten nestihl ani zareagovat a již ucítil ostré drápy na svých zádech. Kdyby mohl křičet, určitě by se rozječel na celé kolo. Takhle kolem sebe jen bezmocně šermoval rukama a nevědomky tak vlkodlakovi zabraňoval, aby mu prokousl krční tepnu.

Zvíře se stále znovu a znovu vrhalo na svou nešťastnou oběť, ale ta se kupodivu bránila tak dobře, že se mu zatím nepodařilo zahryznout své ostré tesáky do měkkého teplého těla. Pracovalo tedy alespoň drápy, a s velkým úspěchem. Chlapcovo oblečení bylo již na cáry, krvácel z mnoha škrábanců, a pomalu ztrácel vědomí. Zpod rozervaného trička vyklouzl stříbrný řetízek a dotkl se vlkodlakovy chlupaté tváře. Zavyl, až se celé sklepení otřáslo, a uskočil z dosahu pálícího předmětu. To byla Dominikova záchrana. Z posledních sil se vyplazil ze dveří a přirazil je za sebou. Jak se dostal ven opravdu netušil, zůstal však ležet krvácející uprostřed tmavé ulice....

 

 

 

 

Remus se zrovna chystal zajít si jako každé ráno na kávu, ale ve dveřích ho málem porazil rozrušený Ernie.

„ Už jsi to četl?“ zamával mu před obličejem složenými novinami.

„ A co to máš na tváři?“ zarazil se najednou.

„ Ale nic,“ odbyl ho a dychtivě sáhl po Denním věštci.

Rozložil ho....a málem se sesunul k zemi.

 

DRAVÁ ŠELMA ÚTOČÍ!!

 

 ( zněl palcový titulek, pod kterým se pohybovala černobílá fotografie zraněného chlapce )

 

Tratoliště krve zůstalo v noci na včerejšek po incidentu v domě č.66 v ulici Mariahill. Desetiletého hluchoněmého Dominika Wetticka přepadl ve sklepení oné budovy, kam zmíněný neopatrně vlezl,  rozzuřený vlkodlak. Napadený hoch skončil v Nemocnici sv. Munga pro Kouzelnické Choroby a Úrazy. Po útočném kříženci pátrá jednotka školených kouzelníků.

Naší zpravodajce Ritě Holoubkové se podařila krátká rozmluva s ministrem kouzel Korneliem Popletalem.

 

R.H.: Pane ministře, co říkáte na polovražedný útok, který se včera v Londýně odehrál?

K.P.: Myslím, že to je naprostá katastrofa. Doufám, že se o tomto incidentu dozví ředitel

         Školy čar a kouzel v Bradavicích, který se na poslední schůzi Starostolce vyjádřil

        zásadně proti odstraňování podobných individuí.

R.H.: Naprosto s vámi souhlasím. Je chlapcův stav kritický?

K.P.: Leží s vážnými poraněními horní i dolní části těla u sv. Munga, stále zůstává v

        bezvědomí.

R.H.: A jaká jste učinili opatření, aby se tato nezáviděníhodná situace již neopakovala?

K.P.: Prozatím byly rozestaven hlídky okolo inkriminované stavby, pachatel po sobě na

        místě

        zanechal usvědčující stopy, pro které se možná vrátí, i když v to nedoufáme.

       Pokud pochopitelně nečte Denního věštce a není sebevrah, ha ha ha....

R.H.: Bezesporu vtipné. Ale zdá se mi trochu málo jen nechat tu barabiznu hlídat.

K.P.: Pochopitelně zvýšíme před příštím úplňkem městskou ostrahu, každého

         registrovaného vlkodlaka odchytíme a zlikvidujeme.

       

Removi vyklouzl list z ruky, nechal ho bez povšimnutí spadnout na zem. Zíral před sebe a hlava mu hrozila prasknout.

„ Co se stalo?“ poklepal mu na rameno znepokojeně Ernie.

„ Já jsem....zrovna ten den....šel jsem kolem....kdybych to jen tušil....“ vypravil ze sebe, ale moc věrohodně to neznělo.

 

 

 

Sklesle vypadající mladý muž zabořil po odchodu přítele hlavu do dlaní.

„ Co jsem to proboha udělal?“ zašeptal bezvýrazně.

„ Vždyť já ho málem zabil. Stal se ze mě poloviční vrah, jen kvůli mé nepozornosti....panebože, jak je možné, že si na to vůbec nepamatuji? Kristepane....“

Zpod víček se mu hrnuly slzy, nedokázal je zastavit a ani nechtěl. Nikdy ještě nenapadl ve své vlkodlačí podobě člověka, když nepočítal Jamese, kdysi dávno v Chroptící chýši. Ale to nebylo jeho vinou, narozdíl od....Nepřipouštěl si, že malý Dominik vlastně neměl v rozpadlé barabizně vůbec co dělat....

Klesnul na zem a otřásal se pláčem. A jestli ten chlapec leží u sv. Munga....co když se s ním na svých obchůzkách setká? Nedokázal by pohlédnout do těch dětsky nevinných očí....

Pak si teprve uvědomil, že už se nikdy nesmí přiblížit k domu v ulici Mariahill a poklesl na mysli ještě víc. Kde teď bude trávit své přeměny? Zabije ho první člověk, který mu zkříží cestu a pozná, kdo ve skutečnosti je....vzpomněl si na starou paní Angeliku Wiechertovou a hořce ji politoval. Dozajista tu milou stařenku stihne stejný osud, jako jeho.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„ Reme? Všechno v pořádku?“

„ Ale samozřejmě,“ odpověděl pohotově a rychle si otřel oči.

Připjal si na klopu odznak léčitele a vydal se zjistit, co mu na ten den vrchní sestra uložila.

„ Příprava Umrtvovacího lektvaru? To beru,“ oddychl si.

Aspoň se nemusel setkat s ostatními....

 

 

 

Strávil velmi nudné dopoledne vyráběním tinktury, která měla zmírnit bolest. On se po čase stal proti tomuto druhu lektvarů tak imunní, že na něj už nezabíraly. Musel jen čekat, až se to zahojí samo.

S povzdechem, který v poslední době splýval z jeho úst častěji, než by mu bylo milé, vysypal do skoro hotového nápoje nakrájený hadí kořen a otřel si zpocené čelo. Zalila ho podivná horkost a začala se mu točit hlava. Na chvíli usednul a mnul si spánky. Nepomáhalo to, bolest se nezmenšovala, naopak, spíš jakoby se stupňovala. Když opět vstal, zatmělo se mu před očima a narazil do pracovní desky. Cítil, že každým okamžikem omdlí.

„ Co se to děje....“ stihnul vydechnout, než se zhroutil do zbytků zeleného břečťanu a mandragory....

 

 

 

„ Podívejte se na ty jeho rány....“

„ Co myslíte, že je mohlo způsobit? Snad nějaké velké zvíře....“

„ A nebyl to náhodou....“

„ Marino, nesýčkuj!“

„ Ale když ony jsou tak hluboké....“

Slyšel hlasy mnoha lidí, hovořící o něm, jako kdyby tam snad ani nebyl.

„ Kolikátého je?“ vypravil ze sebe to, co mu vytanulo na mysli jako první.

„ Reme, konečně ses probral! To jsme rádi!“ objala ho radostně vysoká hnědovláska s čokoládovýma očima.

„ Za týden bude úplněk,“ pokračovala vesele.

„ Cože?“ vyjevil se Remus a hned se za svou reakci v duchu pokáral.

„ Proč tě to tak vyděsilo? Bojíš se vlkodlaků?“ utahovala si z něj, ale on se trochu zamračil.

„ Že tady máme hromadu obyčejných nemocných kouzelníků a čarodějek, na to bych si už zvyknul. Ale že se složí dokonce i léčitel....“ zahalasil někdo a to už se k lůžku prodral Ernie.

„ Kamaráde, tys nám dal. Celé tři týdny jsi ležel v bezvědomí.“

„ Ale co teď budu dělat? Za tak krátkou dobu nemám absolutní šanci sehnat cokoli, kde bych se mohl nerušeně přeměnit,“ prolétlo mu hlavou.

„ A tady jsme ti něco přinesli, jako takový malý dáreček za to, že ses nám začal uzdravovat,“ přerušil tok jeho myšlenek jeden zrzavý, na ježka ostříhaný doktor, vytáhl zpod pláště podlouhlý balíček a položil ho před Rema.

„ Ale to jste nemuseli, děkuju,“ usmál se a strhl zářivý obal.

Vykulilo se z něj černé sametové pouzdro s vyraženým R.J.Lupin na dolním okraji. Překvapeně ho otevřel a zalapal po dechu. Ležela v něm lesklá hůlka.

„ 14 palců, ebenové dřevo a žíně z jednorožce,“ informovala ho Marina.

„ Vy jste se asi zbláznili,“ rozhlédl se po zářících tvářích a oči mu zvlhly.

„ Vážně hrozně moc děkuju, ani nevím, jestli to mohu vůbec přijmout....“

„ Jen nepovídej, strašně jsme se o tebe báli,“ skočil mu do řeči další léčitel, Agnus McCartney.

„ Povídali, že to bylo nervové zhroucení, ale hrát si tady tři týdny na mrtvolu, to opravdu není pěkné.“

Remus se zase po dlouhé době upřímně rozesmál.

 

 

 

Už zbývaly pouhé dva dny a dostavila se první předúplňková nevolnost. Promnul si dlouhými prsty spánky a zasténal, jak mu bolest pronikla celým tělem. Někteří spolupracovníci na něj před časem začali vrhat podivné pohledy, proto nerad pobýval v jejich společnosti. Seděl jako obvykle v přípravně lektvarů a přemýšlel. Přitom si nepřítomně pohrával s kovovým čtyřlístkem, který kdysi dávno dostal od své dívky, dlouhovlasé modrooké blondýnky....opustila ho, jakmile poprvé spatřila ošklivé jizvy na jeho zádech....

Někdo zaklepal. Podivil se, nikdo většinou do malé komory nechodil, když vysloveně nemusel, a klepat, to už zde vůbec nebylo obvyklé.

„ To mě nemůžou nechat na pokoji?“ zvedl oči ke stropu a vstal. Nestihl ale ke dveřím ani dojít, když se najednou rozlétly a objevil se v nich jeho přítel, Ernie Lannson. Remus se nadechl, aby se zeptal, co má jeho nenadálý příchod znamenat, ale ten ho nepustil ke slovu.

„ Ani se nehni, ty zrůdo,“ zasípěl.

„ Co-cože?“

„ Nehraj si na nevinného! Moc dobře vím, jak to s tebou doopravdy je! To tys málem zavraždil toho malého chlapce!“ zamával mu před obličejem poničenou košilí s utrhanými knoflíky a chybějícím rukávem.

„ Ty odporný netvore, a já ti věřil! Celou tu dobu jsi působil dojmem slušného člověka, ale ve skutečnosti....“

„ Počkej, Ernie!“ zastavil nenávistnou záplavu slov Remus se zoufalým výrazem v očích.

„ Jaks přišel na to, že zrovna já bych měl být vlkodlak?“

Kouzelník se zachechtal a vytáhl něco z kapsy. Přiblížil se až k ochromenému mladému muži a bleskurychle mu něco strčil před oči. Stříbrné srdíčko se na jemném řetízku kývalo sem a tam, s železnou pravidelností.

Remus ucouvl, zoufalství v očích mu nahradil strach.

„ Chceš ještě další důkaz?“ dotkl se Ernie chladným kovem jeho ruky dřív, než ten stačil ucuknout.

Zasykl a na kůži mu naskočila bolestivá skvrna.

„ Nebýt toho přívěsku, kterého jsme vedle Dominika Wetticka našli, prolil bys krev malého dítěte! Jediné, co si zasloužíš, je SMRT!“ vykřikl poslední slovo s pohrdáním v hlase.

„ Ostatní se mnou souhlasí....“

Teprve teď si Remus všimnul, že se chodba zaplnila léčiteli a sestřičkami, z nichž většinu znal. Třímali v ruce stříbrné předměty – dýky, jehlice, ale i vidličky a nože. Narozdíl od něho byli připraveni. Uštvaně se rozhlédl, ale ani v jediných očích nespatřil záblesk soucitu nebo lítosti.

Zacouval až k oknu a nenápadně pohlédl dolů. Na zdi protějšího domu se skvěl nápis, vyvedený v rudé barvě.

 

SMRT VLKODLAKŮM!!!

 

Začala nová bartolomějská noc, tentokrát osudná těm, kteří sledovali úplněk s hrůzou v očích a neklidem v mysli, těm, kteří zvedali hlavy k nebi, vyjíce pohřební píseň svému lidství....

Dlažba vypadala tvrdě, ale nic jiného mu vstříc rozzuřenému davu nezbývalo. Viděl Agnuse McCartneyho s výhružně napřaženou vidličkou, Marinu Loone, která měla  za pasem dýku. Hleděla na něj očima plnýma slz....ale ty nepatřily jemu....

Rozrazil okno, přehoupl se přes dřevěný rám a vyskočil z druhého patra. Dopadl tvrdě na mokrou zem, ostře ho píchlo v levém kotníku....

 

 

 

Temnou ulicí se šoural hezký mladý muž, táhl za sebou poraněnou nohu. Jednou rukou se opíral o cihlovou zeď, ve druhé svíral malý čtyřlístek. Klesl na špinavou zem a ztěžka oddychoval. Síly mu ubíral nejen přibývající měsíc, ale i nedobrovolný útěk....pak si vzpomněl, že má v kapse hůlku a obezřetně ji vytáhl. Zafixoval si zranění pevným obinadlem, ale na přemístění neměl dostatek energie.

Cestou míjel mrtvoly nejen mnoha mladých lidí, ale dokonce i starců nad hrobem a malých dětí, kterým neznámí vrahové vyřezali na čelo V. Někteří ve skutečnosti ani vlkodlaky nebyli, pomstychtivý dav na to však nedbal.

Po zádech mu přeběhl mráz, když jeho zrak sjel na zohavené oběti krvavého masakru. Mladá, původně hezká žena s rovnými vlasy, sahajícími jí až do pasu, měla obličej rozbrázděný rýhami od dýky. Tmavovlasý muž ( tentokrát se dav trefil, opravdu z něho vyzařovala aura, která obklopovala rovněž Rema ) ležel mrtev se zlámanými končetinami před svým obchodem s oblečením.

Nikdo se neodvážil vystrčit z bezpečí svého domova ani nos, bloudil ulicemi sám a sám. V dáli se objevila světla plynových luceren na Alma Villas.

Odpoledne, strávené v ledovém sklepě vyrabovaného domu, ještě podlomilo jeho beztak chatrné zdraví. Třásl se zimou, i když foukal pouze mírný větřík. Konečně se dostal až ke dveřím svého domu a na prahu našel další mrtvou ženu. Měla silně prošedivělou ofinu, slepé oči hleděly do nebe a na rtech hrál posmutnělý úsměv. Angelika Wiechertová....

 

 

 

Seděl v pohodlném křesle s tmavě fialovým potahem a podřimoval. Na stole vedle něj se ve světle skoro zaobleného měsíce třpytila lahvička. Tekutina v ní tiše šuměla, lákala svou příjemnou vůní zralých jahod, která měla zakrýt smrtící jed. Hnědá hliněná miska čekala připravená vedle, stejně jako sklenice čisté vody.

Hlava mu klesla ještě níže. Na vrátka jeho vědomí zaklepal nesmělý sen....

 

 

 

Stál u jezera na pozemku Školy čar a kouzel v Bradavicích a truchlivě hleděl do jeho vod. Hladinu mírně čeřil pofukující vánek, cuchal mu dlouhé plavé vlasy a pohrával si s jeho pláštěm. Vlnky smáčely zpěněnými hřebínky písčitý břeh. Pohlédl na svůj obraz v zrcadle vodní hladiny. Uviděl jedenáctiletého chlapce se smutkem v očích a čelem, poznamenaným drobnými vráskami starosti.

Vklouzl do jeho duše, našel tam bolest, utrpení a zoufalství, a také vroucné přání všechno skončit, svěřit své prokleté tělo kolébavému azuru tajemného jezera. Ponořil tam ruku, jakoby snad chtěl okusit teplotu vody, která mu zanedlouho sevře útroby v nemilosrdném objetí. Otřásl se chladem. Ale už neváhal. Ponořoval se pomalu....kotníky, lýtka, kolena....voda zaplavila úzký pas....

Když vtom zahlédl přicházet vysokou štíhlou postavu. Černovlasý chlapec s upřímnýma

šedýma očima došel až k němu a natáhl ruku. Beze slova ho vyzýval, aby neukončoval svůj život....ale on stál bez pohnutí a jen se na něj díval.

Sirius Black ho jemně uchopil za zápěstí a dovedl zpátky na břeh. Setřel prstem slanou kapku, stékající mu po tváři, a usmál se. Tvář se mu najednou podivuhodně rozzářila. Po chvilce Remus jeho úsměv opětoval. Stáli, beze slova na sebe hleděli, oči se leskly ve svitu slunečních paprsků. Cítili své vzájemné přátelství….zášť, nenávist a všechno zlé se rozplynulo. Nezůstalo ani stopy po zmateném nepřátelství, které je obklopovalo posledních několik dní.

Připomněl si hněvivá kamarádova slova, kterými ho zahrnul poté, co zjistil, že mlčenlivý tichý chlapec je vlkodlak. Stvůra....notorický lhář....oklamals mě i Jamese....zabít....bodala ho v srdci jako nejostřejší nůž.

Jako by si rovněž vzpomněl, položil mu Sirius v omluvném gestu ruku na chvějící se ramena.

„ Všechno pomine....“ zněl jeho tichý hlas v Remově mysli....

 

Obraz jeho nejlepšího přítele Siria Blacka zmizel....a zjevil se nový.

V ohavné špinavé cele, plné pavučin, s jedinou dřevěnou pryčnou, klečel asi třicetiletý muž. Zcuchané vlasy mu sahaly do pasu, rozpraskaná ústa cosi šeptala, snad modlitbu či kletbu....zmučenýma rukama se opíral o kamennou podlahu, záda shrbená v nekonečném utrpení....otočil hlavu a ze rtů mu splynulo:

„ Všechno pomine....“

 

Tmavovlasý muž s krátce přistřiženým vousem nesmírně pomalu propadával mramorovým portálem....v obličeji se mu mísil strach se vztekem, odevzdaným smířením a lítostí nad nenadálým odchodem....štíhlou rukou zavadil o splývavý tmavě zelený závěs, z kterého vycházel podivný šepot....naposled sklouznul pohledem na Rema a jeho podmanivé oči říkaly:

„ Všechno pomine....“

 

 

 

S trhnutím se posadil rovně a snažil se utřídit si myšlenky. Sen byl tak živý...nechápal sice poslední část, ale....

....viděl Siria stále před sebou....jeho úzkou aristokratickou tvář, mračně šedé oči s dlouhými tmavými řasami, měkce krojená ústa, zkřivená v přátelském úšklebku....teď si bezmyšlenkovitým pohybem odhodil z čela neposedný pramen vlasů, tmavých jako nejčernější noc....

Remus vstal, zvedl lahvičku se smrtícím jedem a rozhodným pohybem ji roztříštil o zem. Tekutina se vpila se zasyčením do zašlého prošlapaného koberce.

Přistoupil k oknu, rozrazil ho dokořán a nechal si příjemně chladit rozpálené tváře. Malá sovička mířila k jedinému svítícímu bodu v širokém okolí, na noze přivázaný dopis z Bradavic, který měl jednomu nešťastnému mladému muži změnit život....

 

....hodina bílého ticha....

....paprsek stokrát prokletý....

....tím jež pozvedá svou hlavu....

....a oči vyjí šedé a smutné....

....nevýslovná bolest....

....tisíckrát smazaná....

....a znovu vkreslená....

....do srdce vlkodlaka....

....jiskra zmizelého lidství....

....těžce dýchá....

....ten jež nevidí....

....necítí....

....nemiluje....

....nesmí milovat....

....ani být milován....

....nežije....

 

 





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.