Dýmem chutná tma pod kaštany -
Zas další dívky obětují jehňátko a med,
A bohyně nad hvězdami a lunou pohlíží na ně.
Velice úzko je mladým kněžkám.
Slyšíš jen řeku – stříbrná stuha na jejich zádech.
Dívčí smích a volání se rozléhalo přes nádvoří až do hradu. Kobryn zvedl hlavu od práce a smutně se pousmál.
Boje v pohraničí byly sice zatím drobnými šarvátkami, je však třeba jednat ihned, než se válka rozhoří plnou silou.
Jeho holčičky jsou už tak velké, přesto jsou to ještě děti. Jeho děti. Už brzy je bude muset opustit. Nenáviděl čas, který ubíhal a bral mu jejich dětství, tu sladkou nevinnost. Vstal a přešel k oknu. Na louce v podhradí pobíhala skupinka děvčat. S hrdostí si všimnul, že ty jeho nad ostatní vynikají, vysoké a jako proutky štíhlé a pružné. Čtrnáctiletá Kaisa se teď zastavila a pomalu se otočila, jako by vycítila, že ji otec pozoruje, vzhlédla k němu, chvíli si hleděli do tváře, ona mu pak zamávala a doběhla sestry . Když se vracela ke hře, ležel už na její tváři stín. Poznala to. Ještě jim nic neřekl, ale Kaisa vždycky pozná, když se něco děje. Nepamatoval se, že by v jejich rodu někdy byla prorokyně, jeho holčičky však tenhle dar měly, tedy Kaisa a Libuše. Teita byla jiná, křehká a plachá, jakoby pocházela ze světa víl.
Miloval je. Zoufalou, oddanou, všeobětující láskou otce, ale teď je musel opustit, pro jejich bezpečí a pro blaho země. Byl vladař a na svou zemi musel myslet především, a také na Budeč.
Budeč je jeho sídlem, odjakživa a zároveň mocenským centrem. Na tomto hradě vyrostl a tam v alejích je škola… ve které strávil celé roky výukou čar a kouzel. Nyní se tam měly učit jeho dcery. Jenže Markomané strkají svůj drzý germánský nos do jeho Boioheimie čím dál tím častěji. Bardut je už starý a jeho syn Marabud ctižádostivý. Vychovali ho v Římě mezi vojáky, má jejich touhu po moci a expanzi. Kobryn věděl, že Budeč, jako sídelní město, bude první, na které zaútočí. Musí chránit tajemství školy. Znovu se podíval do nákresu, který studoval. Hrad na skále nad řekou Vltavou. Tam přestěhuje své sídlo, aby odvrátil případný útok Germánů od školy a dětí.
Dcerky. Za jak dlouho je uvidí? Uvidí je vůbec ještě? Jejich osud a výchovu vložil do rukou ctihodné Etain, představené Druidské školy vysoké magie. Znal ji od dětství, byli přátelé a věděl, že ona se o holčičky dobře postará. Byla to nejlepší čarodějka, jakou kdy tato škola vychovala, samozřejmě po paní Moldawě, zakladatelce školy.
Seděli spolu na kožešinách a v tichu poslouchali praskání ohně. Kobryn upíral oči do poháru s medovinou, který mu Etain podala. Cítil tíhu na duši.
„Být vládcem je někdy neúnosné břemeno.“ Promluvila náhle čarodějka. „Tvou povinností je především chránit tuto zem a její lid. Chránit tajemství nejstarší školy čarodějů. Jsi náš kníže a teprve pak otec. Je to daň, kterou musíš zaplatit, za privilegium, kterého se ti dostalo.“
Přestal pozorovat odlesky plamenů v poháru a zvedl k ní pohled. „Etain,“ vydechl, „Mám o ně strach. Libuše je ještě malá a Teita tak křehká, jako ptáče vypadlé z hnízda.“
Čarodějka se smutně usmála. „Mají Kaisu, je na svůj věk velmi rozumná a nahrazuje jim matku od té doby, co Eiblin…“ Odmlčela se, jak se dotkla citlivého místa v jeho srdci. „ Co Eiblin tak náhle zemřela.“ Dokončila tiše větu s očima upřenýma do jeho tváře.
Kníže si unaveně přejel dlaní po tváři. Kaisa, jeho pýcha, jeho radost, tančící plamen. Tolik podobná své matce Eiblin, s tou divokou rudohnědou hřívou, věčně rozevlátou a lesklou jak šlehající oheň ...
Byl kníže, nikdy nedával před lidmi znát slabost, ale u Etain to bylo jiné, mohl jí odhalit své obavy, znala ho už dávno, dříve, než se stal po Čechovi vladařem. Byla kmotrou jeho nejstarší dcerce a přítelkyní jeho ženy. Prožívala s ním jeho lidské radosti i ztráty, jeho vzestup i převzetí moci a odpovědnosti. „Děvčata budou v Budči v bezpečí, Kobryne, o ně se bát nemusíš.“ Položila bílou štíhlou ruku na jeho paži, ale hned ji rychle stáhla, když cítila, jak se zachvěl. Mezi nimi už dlouho bylo něco, co se ani jeden neodvážil pojmenovat.
Eiblinin obraz byl v jejich vzpomínkách stále ostrý a jasný. Ač byla již několik let mrtvá, stále tam byla, jako stín, a ani jeden z nich ji nedokázal vyrvat z mysli a ze srdce. Etain sklopila hlavu. Její osud byl jiný. Věděla to už dávno, ačkoliv ji už jako dívku ve snách pronásledovaly černočerné Kobrynovy oči.
Neplakaly. Ani jedna z jeho dcer. Byl na ně tak pyšný. Chápaly, že to tak musí být, že musí chránit Boiohemii, zemi, ve které je vládcem. Díval se na ně, jako by si chtěl jejich obraz vypálit do sítnice. Čtrnáctiletá Kaisa už byla dospělá žena, v jejích temných očích se ukrývala tajemství, pro která budou jednou muži umírat. Byla krásná, jako její matka, s bělostnou jemnou pletí a měkce krojenými rty. Pocítil osten žárlivosti, když pomyslel na to, že mu ji jednou jiný muž odvede. Držela za ruku nejmladší Libuši. Desetileté dítě, ve kterém ale již nezbylo dětského téměř nic. Libušiny průzračné oči byly vědoucí. Nahlížela příliš často za opony času, a tak se v ní usídlil tichý smutek. Její vlasy byly tak plavé, že vypadaly skoro bílé, spadaly jí po zádech rovné, lesklé a uhlazené, jako byla ona sama.
Teita stála trochu stranou, jako vždycky. Působila tak křehce, že se téměř bál sevřít ji v náruči, aby jí neublížil. Natáhl k ní ruku a ona ji uchopila drobnými prstíky. Na svých dvanáct let nevypadala. Byla to jeho víla. Malá víla z lesů, kam každou chvíli utíkala, s věčně zasněnýma tmavýma očima a neposlušnými černými vlasy. Někdy jí vídával před sochou Cernuna, jak tančí k jeho poctě. Zdála se mu nepolapitelná. Přitáhl si všechny tři dcerky a objal je. „Dávej na sestry pozor,“ otočil se ke Kaise, „a poslouchejte paní Etain, jsem si jist, že z vás budou velké čarodějky, jako byla vaše matka.“ Mlčky přikývla.
Etain vedla dívky alejí. Lípy šuměly ve větru a podzimní slunce slabě hřálo. Prosvítalo skrz husté větvoví a tančilo ve vlasech mladých kněžen. Po otcově odjezdu byly zamlklé a smutné. Teď v kruhu ostatních dětí budou jen prostými učednicemi, jejich knížecí původ neznamená nic. Ostatně, nebudou mezi novými uchazeči jediné, kdo pochází z tak vznešené rodiny. Cailleach ze Závisti, odkud ji po smrti rodičů přivezl bratr, pochází také z vladařského rodu malého národa podrobeného Římany. Etain z ní měla trochu těžkou hlavu. Cailleach nenávidí svého bratra, který byl velkým přítelem a příznivcem Kobrynovým. S povzdechem přejela pohledem po jeho dcerách. Jako zkušená a moudrá žena věděla, že jejich přítomnost nebude Cailleach po chuti, viděla zlo, které dříme v duši té dívky. Nevinila ji. Věděla, že to zlo v ní rostlo s bolestí a strachem. Pocit, že ji vlastní rodina zradila, když ji nechali jako rukojmí římským přemožitelům, byl živnou půdou pro nenávist. Etain věděla, jak Římané jednají s „barbarskými rukojmími,“ nejsou víc, než otrokyně. Přesto, nebo právě proto, měla v sobě Cailleach sílu, a její temperament a lačnost po moci naháněly strach. Byla stejně stará jako Kaisa a Etain tušila, že ty dvě budou přirozené soupeřky.
Druidská škola vysoké magie v Budči byla ze stromů a kamení. Její pozemky byly rozsáhlé a dotýkaly se bran do jiných světů. Na první pohled březový háj, kamenná obětiště, prastará jeskynní svatyně, několik srubů a hluboký les. Obehnána magickými hradbami, přes které noha nekouzelníka neprošla, nenápadná ve své přirozenosti.
Učedníci posedávali pod stromy a poslouchali výklad moudrých druidů, oblečených v bílých řízách. Stupeň pokročilosti učedníků bylo možno poznat podle barvy jejich oděvu, zelené nebo modré hábity měli na hrudi sepnuté broží ve tvaru větvičky, podle složených zkoušek – bronzové, stříbrné či zlaté. Druidské mistryně se v černých hábech tiše míhaly jako temné stíny mezi posvátnými břízami. Teitě zářily oči. Dívala se na stromy a rostliny, které míjely, některé z nich nikdy neviděla. Byla si jista, že zde bude šťastná.
Libuše se držela pevně Kaisiny ruky a na její bledé tváři nebylo znát nic, žádné hnutí mysli. Kráčela vzpřímeně pevným krokem a jen Kaisa věděla, že se její ruka chvěje.
Seděli na kamenných lavicích v kruhu před velkým srubem. Tři chlapci a pět dívek různého věku od osmi do patnácti let. Všechny děti byly pečlivě připravovány na studium v této elitní škole svými rodiči a vychovateli. Všechny už musely umět číst a psát a pocházely z kouzelnických rodů. To byla jediná podmínka přijetí do Budče. Věk nehrál roli, jen nadání a inteligence. V této škole si každý mohl najít obor, ve kterém vynikal. Každý žák krom všeobecných znalostí, mohl získat úzkou specializaci v některém z mnoha čarodějnických oborů. Jak jim právě vysvětlovala paní Etain. Výuka druidů měla mnoho stupňů a trvala i desítky let, ale ne každý chtěl dosáhnout nejvyššího zasvěcení a ne každý to dokázal.
Studium mohl učedník ukončit dobrovolně kdykoliv po prvním roce, pokud složil alespoň první zkoušku, po které obdržel bronzovou větvičku. Teprve pak mohl školu, pokud chtěl, opustit. Měl pak hodnost ovatese – vypravěče pohádek, mýtů a eposů. Potulný bard nižšího stupně… „zaříkávač.“
„Ale já doufám, že vy máte vyšší cíle,“ zakončila svou přednášku představená školy. Děti nesměle pokyvovali hlavami a navzájem se nenápadně prohlíželi.
Kaisiny oči se střetly téměř okamžitě se zeleným pohledem snědé brunetky. Pohledy do sebe narazily jako meče. Ani jedna z nich nechtěla uhnout první. Kaisa ucítila mrazení v zátylku, věděla, co ten pocit znamená… nebezpečí. Etain jejich souboj zpozorovala a ledová ruka jí sevřela srdce. Nemýlila se.
Cailleach si celý proslov prohlížela temnookou rudovlásku, která držela ochranitelsky za ruce dvě mladší sestry. Aniž by dokázala určit příčinu, zasáhla její nitro prudká nenávist, chladná jak zimní vichřice. Byly přibližně stejně staré… nejstarší z této skupinky a Cailleach věděla, že s touhle vysokou štíhlou zrzkou budou svádět boj o dominantní postavení.
Libuše zvedla oči k bledé sestřině tváři. Viděla a cítila ten boj mezi oběma staršími dívkami. Vstala a postavila se mezi ně. „Kaiso, pojď!“ zatahala ji za rukáv.
Tři sestry odcházely ke srubu, který jim byl určen… Cailleach je sledovala nenávistným pohledem….Vida… Kaisa… Kobrynova dcera. Ať je tisíckrát proklet celý jeho rod.