Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 773 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Kobrynovy dcery od Astoreth
[Komentáře - 2] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

NENÁVIST


Katové mých snů v jedné řadě na každý den stínají barevné představy dětské fantazie
Bez prstů… toužím se dotknout pravdy. Před zrcadlem stojí můj stín – nečesaný, bez tváře… stojí , čeká na popravu.
Železný jazyk půlnoci vypráví po dvanácté, touhy,
Jak těžko se jich zbavit.
Teď právě temní králové pijí zoufalství.
Já jsem koryntské světlo
Had v květině
Byla noc a v srdci draka vyhasnul oheň.

Smáli se, zase se smáli. Cítila, jak ji ty výsměšné a pohrdavé pohledy propalují. Připadala si jako nahá, přesto, že ji bělostná tunika halila v lehounkých záhybech od ramene až ke kotníkům. Paní domu jí gestem naznačila, aby se posadila k nohám jejího lehátka.
Když k ní kráčela, kradmo se jí dotýkali čísi ruce. Chvěla se ponížením, vzteky, nenávistí.
Klesla na kolena před lehátkem dámy, která ji vlastnila a sklopila pohled k zemi, aby nikdo neviděl ty nenávistné záblesky. Marcia Agrippina, manželka senátora, ji ráda předvádí svým přátelům. Jako poslušného pejska. Hle! Barbarská princezna klečící u jejího lůžka. A všichni se dívají…a smějí se….znovu a znovu se jí cizí ruce dotýkají, kradmo i zjevně. Dech opilých mužů, když se mezi nimi proplétá s novou konvicí, vína jí čpavě ovanul tvář….a není úniku. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem.
Když ji otec vydal římskému vojevůdci jako rukojmí, jako záruku míru na znamení své porážky a podrobení se přemožiteli, bylo jí pouhých sedm let. Ten den skončilo její dětství.
Stala se otrokyní v domě římského senátora. Přestala vnímat čas, ten už neznamenal nic. Bylo jí třináct…asi… nebyla si jista.
Její práce byla obsluhovat hosty a předvádět se jako exotické stvoření. Paní jí nakázala nosit vlasy tak, jak je nosívaly dívky doma v její rodné zemi. Rozpuštěné s vpletenými ozdobami a květinami. Tunika byla tak tenká, teninká…téměř průsvitná. Cítila ty pohledy, které pronikaly látkou a dotýkaly se její pleti.
Bylo už po půlnoci, někteří hosté odešli, jiní se opilí váleli po mramorové dlažbě…. I paní vypila příliš mnoho vína.
„Dej nám ji, Marcio, dej nám tu svou barbarku, ať ukáže, co umí. Slyšel jsem, že jsou divoké a nedají se zkrotit jinak než bičem…“ smál se jakýsi mladík, který sotva stál na nohou. Oči, podlité krví se mu lačně leskly, když si přeměřoval dívku schoulenou v nohách lůžka. Roztřásla se. Marcia Agrippina zvrátila hlavu nazad a hrdelně se zasmála.
„Gaie Octaviane, oslovila laškovným hlasem mladíka, zatímco provokativně odhalila dívce ňadra, "snad si nechceš hrát na krotitele dravé zvěře…“ Neodpověděl, v jeho pohledu už nebylo nic lidského. Marciu to pobavilo ještě víc. Uchopila dívku v týle za vlasy a hodila ji k Oktaviánovým nohám. „Tak si ji vem.“
Látka zapraskala. Najednou nebylo nic. Jako šílená se snažila vyprostit ze sevření, všechno ostatní přestalo existovat, nic nebylo důležité, jenom utéct, vyváznout….uniknout těm rukám. Neuvěřitelná tíha ji přitiskla ke studenému mramoru, nemohla dýchat. Bránila se, chtěla se bránit, ale svíral ji pevně. Bezmocně se rozkřičela, zalykala se slzami a on se smál. Tu bolest téměř nevnímala, jen ponížení a bezmoc….. křičela a křičela…..


Cailleach se probudila s křikem. Posadila se a prudce oddychovala. Srdce jí bilo jak splašené. Prsty zaryla do kožešiny, která ji zakrývala jen zpola. Slzy na její tváři byly skutečné. Ten sen… vracel se jí v nepravidelných intervalech od té noci.
Vzlykla. Byla v tom zuřivost. Nenáviděla sama sebe za to, co se jí stalo. Nenáviděla svoji rodinu, která ji tomu vystavila. Nenáviděla je víc než Oktaviána, který pak zpocený usnul na jejím zmučeném těle. A nenáviděla Kobryna, knížete, po jehož boku její otec prohrál tu bitvu a na jehož doporučení nabídl kmenový náčelník své nejmladší dítě jako rukojmí vítěznému vojevůdci…
A teď vídá každý den knížecí dcerky, spokojené a šťastné.
Jejich dětství neskončilo pod bičem rozmařilé Římanky. Ony ho prožily pod ochranitelskými křídly milujících rodičů.
Vztekle udeřila pěstí do navrstvených kožešin a pak si prohrábla zacuchané vlasy.
Kaisa….při pomyšlení na ni vztekle zasyčela. Ta rozmazlená tatínkova holčička, neustále nad věcí, neustále ve všem nejlepší. Usmívá se, pořád se usmívá, laskavě a mile. Všichni ji zbožňují. Nezaslouží si to…dcera tamtoho….. netrpěla, nikdy nepocítila tu šílenou bezmoc, nepolykala slzy ponížení, necítila šlehnutí bičem….Cailleach vstala z lože a rozrazila dveře srubu. Musela ven, nadýchat se chladného vzduchu jarní noci.
Nebe bylo poseto hvězdami, přes dorůstající měsíc právě procházel mrak. Nevnímala, kam jde…prostě šla poháněna vnitřním neklidem. Její tělo zareagovalo na chladný vzduch, ale ona zimu nevnímala. Míhala se mezi stromy posvátného háje jako noční přízrak.

Teita seděla na zemi zachumlaná do teplého pláště. Bylo už skoro k ránu a ona si přivstala. Byliny, které potřebovala se musely sbírat mezi půlnocí a východem slunce, jinak ztrácely svou magickou moc. Ve svitu hvězd a měsíce viděla jen siluety stromů. Zkřehlými prsty se snažila vykřesat plamínek, kterým by zažehla malou louči.
Stříbrný srp na odsekávání stonků měla položený vedle sebe na zemi. Díky křesadlu nezaslechla kroky, které se zastavily opodál. Kdosi ji sledoval mezi stromy. Cosi číhalo, jako vzteklá šelma.
Útok byl rychlý a nenadálý. Teita cítila prudký náraz a pak ji to přikovalo k zemi.
Leknutím se schoulila do sebe. Nebyla schopna křičet. Nikdy ji žádné zvíře nenapadlo, ona si se zvířaty rozumí…. Ale tohle nebyla čtyřnohá šelma. Cítila, jak ji kdosi surově popadl za vlasy v týle a zvedl je. Jakási ruka uchopila její stříbrný srp. Teita pevně zavřela oči. Smrt? Ne, necítila blízkost smrti, jen sžíravé nenávisti. Srp zasvištěl vzduchem a na zem dopadly těžké prameny jejích černých vlasů. Pak sevření povolilo. Lehké kroky se rychle vzdalovaly do tmy.
Teita stále ležela v šoku schoulená na zemi. Její hlava byla náhle lehká. Pomalu prohrábla třesoucí se rukou vlasy a zasténala. Místo těžkých, hustých pramenů držela v dlani střapatý chomáček. Rozplakala se. Ne kvůli ztracené hřívě vlasů…plakala pro tu nenávist, která ulpěla na ní i na tomto místě jako lepkavá smola.

Kaisa se vzbudila s prvním ranním paprskem slunce. Protáhla se a stočila pohled na spící sestry….Vlastně, sestru. Znepokojeně se posadila. Libuše tiše oddychovala na svém lůžku, ale Teitino bylo prázdné. Vstala a přešla k němu. Vsunula ruku pod kožešinu. Byla chladná. Teita nebyla na svém lůžku už delší dobu. Kaisa přes sebe hodila plášť a otevřela dveře. Schoulená silueta na schodech patřila mladší sestře. Ale něco bylo jiné. Sešla k ní. Teita vzhlédla k její tváři a v očích měla stopy slz. Kaisa si ji znepokojeně prohlížela a pak jí to uhodilo do očí. Teitiny vlasy.Vpředu jí spadaly do tváře v rozcuchaných pramenech, ale vzadu byly kraťounké a rotřepené, jako ptačí hnízdo. Zalapala po dechu. „Teito…“ vydechla sestřino jméno a znělo to jako sten. Objala ji a malá si opřela hlavu o její rameno. Tichounce vzlykala. Kaisa ji chvíli hladila a konejšila, než byla schopna promluvit. „Kdo,… kdo ti tohle udělal?“
„Nenávist“ zašeptala Teita. „Byla to nenávist.“
Kaisiny oči se upřely na protější srub. V jeho otevřených dveří stála Cailleach a dívala se na ně pohledem chladným jako severní vítr. Když se jejich oči setkaly, ušklíbla se a sešla ze schodů. Hřebenem přitom pročesávala hedvábný závoj kaštanových pramenů.
Kaisa jemně odřezávala ostrým nožem zbytky sestřiných vlasů. Teita mlčela.
Její oči se v drobounkém obličeji jakoby zvětšily a byly očima laně. Kratinké vlásky jí trčely do všech stran, vypadala jako skříteček. Zasněný, smutný skřítek.
Jak mohl někdo ublížit tak křehké bytosti? Nechápala Kaisa. Tušila, kdo je příčnou sestřiných slz, ale nemohla to dokázat. Cailleach. Proč nás tak nenávidí? Co jsme jí udělaly?
Ta proradná čarodějnice si vybrala tu nejbezbrannější z nich…tu nejzranitelnější.
Kaisa si byla jista, že tohle jí projít nesmí. Musejí si promluvit. Jen ony dvě. Jestli má Cailleach něco proti ní, ať vynechá její sestřičky.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.