Příšeří

Listopad byl obzvlášť mizerný. Na ulicích se povalovala mlha a mrtvá těla. Pouliční lampy vám mohly pomoct v orientaci, jen když jste do nich narazili. Ze slunce se stala matná skvrna a noc přecházela každé ráno v malátné šero. V městě panovalo napjaté ticho. Občas ho protrhl výkřik nebo sirény a mlhu rozpohybovala blikající světla policejního auta. Nevím, co se stalo. Neptejte se. Nevím o nic víc než ostatní. Kdo nemusí, nevychází.

Na mé okno začaly ťukat kapky deště. Připadám si celá zmoklá, jen se na ně podívám. Pitomý listopad. Ten mě nakonec dostane. Někdy, když seberu kuráž a vypnu televizi a stereo a rozhostí se ticho jako z hororu, cítím, jak celý dům, všichni do jednoho špicují uši a jak sebou škubnou, když něco divně zazní. Nebo to ticho zkoušejí přehlušit tak jako já. Teď si nikdo nemůže být jistý ani za zavřenými dveřmi a cesta na nákup je fakticky otázkou přežití. Listí neúprosně šustí pod nohama, až se v tom zvuku ztratíte a nejste si jistí, jestli jsou to jen vaše kroky. Thriller jako Brno. „Copak se to nedá zastavit?“ ptají se všichni. Televize už není tak zábavná, co v ní začali vysílat aktuální, nepřetržité zpravodajství o těch našich brutálních vraždách. Věčně ubíhající páska slov a jmen dole pod filmy a seriály.

„Copak se to nedá nějak zastavit?“ říkám si pokaždé, když se vzbudím. Za oknem je pošmourno a šero a postel a ruce a tvář a oblečení mám celé zachvístané krví.