Vánoce 1963

Pět dětí se k sobě tisklo u zábradlí a tiše bojovalo o nejvýhodnější pozici k odposlechu rozhovoru dospělých, který se odehrával za zavřenými dveřmi jídelny. S přehledem vyhrála nejstarší Bellatrix a nejhbitější Sirius, na drobnou Narcissu zbylo nestrategické místo u stěny, a tak bez ustání dloubala do Reguluse, aby jí tlumočil, co slyší.

Dveře se rozrazily tak nečekaně, že se ani nestihli zatvářit provinile, natož předstírat, že neposlouchají. Strýček Alfard se však usmál a zastavil se u schodů. „Ty tu s námi nezůstaneš?“ zeptala se Narcissa.

„Ach, obávám se, že přítomnost drahé Walburgy je víc, než můžu v takto sváteční den unést,“ mrkl na Siriuse. „Prasečí hlava pro mě bude bezpečnější místo. Nicméně…,“ dodal a rukou sáhl do kapsy kabátu, ze které vyletělo něco, co připomínalo hejno tmavých motýlů. Chytl je do dlaně a ukázalo se, že se jedná o pět dřevěných netopýrků s háčkem brutálně zaseknutým do hřbetu a zuřivě mávajících křídly. „To si pověste na stromeček. Mohlo by vám to, ehm, zpestřit večer,“ usmál se šibalsky a přemístil se.

„Ale dárky nám tu nechal, že ano?“ ujistila se Narcissa.

Vánoce 1969

„Myslím, že Andromeda je zamilovaná, mami,“ pronesla Narcissa vážně, když věšela na stromeček velkou zelenou baňku a vedle ní vzpouzejícího se netopýra.

„Proč si to myslíš?“ pousmála se Druella.

„Protože dneska celý den jenom sedí na posteli a vydává zvuky jako ´vrrrum, mrrr,´ nebo ´kchch´ a občas u toho vzdychne.“

„A podle toho se to pozná?“

„Ano. Když se v Bradavicích narodili malí hipogryfové, tak předtím-,“

„Ehm, tu zelenou kouli pověs výš, Cissy.“

„Možná by si ho mohla na Vánoce přivést jako Bella Rodolfuse.“

Vánoce 1972

Ze zasyčení, které se ozvalo při kontaktu Walburžiny hůlky se starým gobelínem, Narcissu zamrazilo v zádech. Všimla si, že matka sebou nepatrně trhla. Narcissa se v sobě snažila najít instinkt, který by jí velel jít matku obejmout. Ale ten zřejmě nedokázal přejít přes hradbu výčitek, které k ní cítila. Kdyby tak něco udělala, kdyby něco aspoň řekla… Ale ten večer, kdy Andromeda odešla, stejně jako teď jen stála a mlčela. Bellatrix vytáhla hůlku a otec křičel. A Narcissa věděla, že kvůli jeho slovům se příliš hrdá Andromeda nebude chtít vrátit – až zjistí, že udělala chybu, že nemůže popřít svůj čistokrevný původ, že s mudlovským šmejdem nenajde štěstí, že volání krve je silnější…

„Netrap se tím, Cygnusi,“ podával mu ruku Orion. „Ne všechny děti se povedou.“ Narcissa viděla otcův strnulý úsměv a dokázala odhadnout, co si myslí: starší syn v Nebelvíru a Orion si dovoluje kázat o nepovedených dětech.

„Musíš teď napravit škodu, kterou tvá sestra způsobila naší rodinné pověsti,“ obrátila se na Narcissu teta Walburga. „Nejlépe, když se co nejdříve porozhlédneš po vhodném chlapci ze své koleje.“

Narcissa zůstala v místnosti poslední. Ještě jednou se podívala na doutnající skvrnu mezi jejím a Bellatrixiným jménem. A znova ucítila mrazení v zádech.

U večeře jí pohled neustále bloudil k prázdné židli u stolu.

≈

Ted Tonks jedním pohybem hůlky přeladil staré rádio, ze kterého se právě ozval hlas Celestýny Warbeckové, a pak znovu objal Andromedu kolem pasu.

„Víš… já si uvědomuju, že tohle není úplně ta největší romantika, myslím tím jednopokojový byt na Obrtlé, navíc když jeho majitelce chybí oko pokaždé na jiné straně-,“

Andromeda se rozesmála.

„A taky třeba tenhle stromeček, který jsme ukradli-,“

„Což bylo přímo zoufale romantické, vzhledem k tomu, že jsme ho v noci kradli v Zapovězeném lese…“

„… ale i tak jsem si říkal, že… kdyby ti třeba stačil prstýnek po mámě…“

Ticho.

„A to je dokonce zoufale, zoufale romantické.“ Andromeda se na moment odmlčela. „Ale ono už ti vlastně stejně nic jiného nezbývá.“

Vánoce 1979

„Andromedo, nečekáš na přání od rodiny, viď, že ne?“ pronesl Ted směrem ke své ženě, která odvazovala dopis z nohy staré sovy. „Znám tenhle tvůj pohled.“

„Popravdě spíš dávám pozor, aby z nějaké obálky nevylezlo Ďáblovo osidlo. Musíme se mít ustavičně na pozoru.“

„A to máš od koho?“

Neodpovídala.

„Andromedo?“

„Táta umřel.“

Vánoce 1981

„Chcete je vidět, paní Longbottomová?“ zeptal se jemně léčitel z uzavřeného oddělení nemocnice Svatého Munga. „Musím vás upozornit, že fyzická zranění už jsou sice vyléčena, ale i tak… kletba Cruciatus-,“

„Zaveďte mě k nim.“

Až do chvíle, kdy ošetřovatel rozhrnul květované závěsy na konci pokoje, se domnívala, že je silná.

Její syn spal, zpod přikrývky mu koukala jen šedivá hlava a z koutku úst mu vytékala slina. Alice seděla na posteli, kývala bledýma nohama a pokoušela se rozdělat Maxovu maxižvýkačku.

„Promiňte, já… už budu muset jít. Víte, vánoční přípravy a můj vnuk… mám hodně práce,“ lhala.

„Jistě, paní Longbottomová.“

Pospíchala nemocniční chodbou pryč. Pochopila, že teprve musí začít být silná.

≈

„Krvezrádce… opustil vlastní rodinu… ta hnusná špína…“

„Nechce moje paní už přijít k večeři?“

„A můj chlapeček, můj milovaný chlapeček…“

„Krátura pro paní připravil její oblíbené jídlo.“

„Ať ten bastard shnije v Azkabanu…“

„Paní, prosím vás…“

Walburga si kostnatýma rukama se zažloutlými nehty začala rvát špinavé vlasy. „Všichni mě opustili… i ta hanba rodiny…“

Krátura si zakryl oči.

≈

„Molly, pustíš mě prosím za tebou?“ zaklepal na dveře koupelny Artur. Molly se vysmrkala do ručníku a odemkla.

„Já nemůžu,“ zavzlykala a Artur ji objal. „Nemůžu tam jít… ta… ta dvě prázdná místa u stolu… je to moc. A když pomyslím na rodiče… představ si, že by to byli Fred a George! Jsou Gideonovi a Fabiánovi tak podobní…“

„Ale no tak, Molly, takové věci neříkej. I díky Gideonovi a Fabiánovi už se ničeho takového nemusíme bát. Na to bys měla myslet. A jestli nechceš zůstávat doma, Pošuk Moody nás zval na večeři Fénixova řádu.“

„Jenže Fénixův řád už na ně zapomněl!“ zazněla najednou Molly vztekle. „Mají Lily a Jamese Potterovy… tedy já přece nechci říct, že… chudáček jejich chlapeček a… ale moji bratři…“

„Já vím, Mollinko Šmudlinko, já vím, rozumím ti. Ale pojď dolů, prosím. Kvůli dětem.“

Vánoce 1985

Z jídelny slyšela cinkání nádobí, jak skřítci upravovali poslední drobnosti sváteční večeře.

„Táta říká, že už máš jít,“ nakoukl do místnosti Draco.

Narcissa nadzdvihla jednu z větví stromu, ztěžklou stříbrnými ozdobami, z nichž jedna stála víc než celá vánoční dekorace průměrné kouzelnické rodiny, a pověsila na ni tři dřevěné netopýrky.

≈

Kdyby snad sám nevěděl, tak že je Štědrý večer, by poznal už podle dechu strážných v Azkabanu. Víno, někdy něco ostřejšího. Strážní byli v Azkabanu vedle mozkomorů umístěni jako „lidský, administrativní faktor,“ ale Rodolfus pochyboval, že by se v některých případech dalo hovořit o lidskosti. Zvláště ne u těch, kteří si dobrovolně vybírali službu na Štědrý den.

„Než to opravím, zavři ji vedle,“ uslyšel hlas jednoho z nich. „A dávej si pozor, je divoká.“

Druhý strážný v odpověď něco nesrozumitelně zamumlal a oba se hlasitě rozesmáli.

Na chvíli ucítil příjemné teplo, to když se k jeho cele přiblížil Patronus strážného.

V zámku zarachotily klíče a mříže se odsunuly. „Nesu ti vánoční dárek. Koukej si ho užít, pro tebe je to naposled,“ zachechtal se strážný přiopile a mříže zase zabouchl.

Po čtyři roky ji slýchával křičet, klít i nadávat, ale ani jedenkrát za tu dobu svou ženu nespatřil. Měla zcuchané a špinavé vlasy, propadlé tváře a ruce v poutech jen kost a kůži, ale nezměněný pohled jejích očí nedovoloval, aby působila křehce.

Posadila se vedle něj, z ramen setřásla od sněhu skrz na skrz promočenou deku a neobratně se spoutanýma rukama pokoušela zachumlat do té jeho. Beze slova jí deku přehodil kolem ramen. Pomalu se mu její vyhublé tělo sesulo do klína. Opatrně, jako by uvažoval, jestli ho nepokouše, jí z tváře odhrnul pramen zcuchaných vlasů. Pro Bellatrix až příliš intimní gesto, které mu za dobu jejich manželství dovolila poprvé.

Z protější cely cítil zoufalý pohled, kterým je sledoval jeho bratr.

Vánoce 1996

Theodore Nott si prohlížel tváře dalších lidí sedících u vánočně prostřeného stolu ve Velké síni a uvažoval, co se jim honí hlavou. Jeho opakovaně atakovala myšlenka, že vezme největší z táců na stole a jednoho po druhém jím praští po hlavě.

„Přijde už maminka z nemocnice? Chtěl bych s ní péct perníčky.“

„Theodore… maminka už nepřijde.“

„Nikdy?“

Kdy mu přijdou říct Tatínek už nepřijde? Ach, vlastně už mu není pět, jistě by zvolili oficiálnější metodu. A kdo by mu to přišel říct? Snape jako ředitel jeho koleje? Nebo snad sám Brumbál? A co by na to Brumbálovi odpověděl, když právě kvůli jeho Chlapci-který-zůstal-naživu-protože-za-něj-zemřeli-jiní teď takovou zprávu ze Svatého Munga čeká? Opravdu nesnáší Vánoce. Chuť k útoku vzrostla.

Všiml si, že Brumbál ho upřeně pozoruje. Vztekle rozmačkal vidličkou bramboru.

≈

Narcissa ležela ve vaně a vedle sebe měla položený pohár vína.

„Pokoušíš se tu utopit v sebelítosti?“ ozvala se ode dveří Bellatrix.

„Víš o tom, že tohle není tvůj dům, že ano?“ ujistila se Narcissa a napila se vína.

„A jsi si jistá, že tvůj stále ano?“ pozvedla Bellatrix obočí. „Podle četnosti výskytu Smrtijedů… Mimochodem, hosté už dorazili, takže jako paní domu by ses o ně měla jít postarat.“

Narcissa chvíli mlčela. „Máš pravdu… utopit se tady by bylo nejlepší.“

„Přestaň s tou sebelítostí, Cissy,“ řekla Bellatrix ostře. „Po Luciusově selhání Draco dostal šanci všechno napravit a ty, místo abys Pánovi Zla byla vděčná, dokážeš jenom fňukat. V tomhle jsi až neuvěřitelně podobná matce.“

„U Merlina, nechápeš to, Bello? Skoro jsem přišla o manžela a teď každou chvíli můžu přijít i o syna! Copak ti Azkaban vzal zbytek zdravého rozumu?“

„Ne, to ty nechápeš, Narcisso. Kdybych já měla děti-,“

„Kdybys ty měla děti, nedožily by se dospělosti!“

≈

Přemítal, jestli pozná ten okamžik, kdy ho Azkaban přivede k šílenství. Jestli to bude milosrdně náhlá změna, které si ani nevšimne, anebo mučivě dlouhý proces, při kterém si bude uvědomovat každý kousek rozumu, který ztratí. Poznala to Bellatrix? Možná se jí měl víc ptát, když měl ještě možnost. Napadlo ho, že jeho švagrová ho ale snad přiváděla k šílenství víc než sám Azkaban. V hrudi ho zabodal pocit nespravedlnosti. Proč teď Bellatrix může být s jeho rodinou a on ne? Objal by svou ženu a postaral se o svého syna. Co udělá Bellatrix?

Vánoce 1997

Zatímco Wendell vyndával věci z piknikového košíku, prosévala dlaněmi hrsti plážového písku a zamyšleně zkoumala obzor oceánu.

„Je všechno v pořádku, Monico?“ zeptal se. „Poslední dobou se mi zdáš smutná. Co se děje? Tohle byl přece vždycky náš sen, ne? Kde jinde by sis na Vánoce mohla udělat piknik?“ usmál se.

Přikývla. „Líbí se mi tu. Jenom… jenom mám pořád takový pocit, jako kdybychom v Británii něco zapomněli.“

≈

Minerva McGonagallová po nepatrných kouscích ujídala ze svého talíře. Žaludek měla stažený, že jí připadalo nemožné, aby ještě někdy dokázala něco pozřít. Celá atmosféra u bradavického vánočního stolu byla stísněná podobně. Upřeně se zadívala na ředitelské křeslo, které jí připadalo prázdné. Muž, který v něm seděl, jí pohled opětoval. Měl před sebou talíř s jídlem, kterého se ani nedotkl.

≈

Aberforth seděl ve své prázdné hospodě a dopíjel svou třetí ohnivou whisky. Nedalo se říct, že by měl vánoční náladu. Vlastně se ani nedalo říct, že by měl aspoň dobrou náladu. Byl by šťastnější, kdyby měl podnik plný obvyklých pochybných existencí z Prasinek i celé Británie. Uvítal by i nějakého toho smrtijedského překupníka s jedy. Ale na Štědrý den se potloukají po barech jen opravdu ztracené případy. A zdálo se, že v takové době i tyhle případy radši zůstávají s rodinou.

Ozvalo se podivné zaklepání na dveře od zadního vchodu.

„No tak pojď,“ řekl Aberforth. Do hospody vstoupila koza.

≈

„Tento rok je poslední,“ pozvedl pohár Lord Voldemort a Narcissa pod stolem pevně stiskla Luciovu ledovou ruku, „ve kterém, na jiných místech po celé naší zemi, slavnostně usedá ke stolu mudlovská spodina,“ přála si držet i ruku svého syna, ale seděl příliš daleko, „zrádci čisté krve a mudlovští bastardi.“

Připil si a ostatní ho následovali.

Vánoce 1998

„Co si myslíš, ty idiote?“ vtrhl do Kratochvilných kouzelnických kejklí Ron. George si ho nevšímal a dolil si whisky.

„Tak?“

„A co bys chtěl slyšet, bráško?“

„Třeba, proč chceš našim tak ublížit a prostě se tak nějak neukázat na Štědrý večer! Co uděláš příště? Vrátíš mámě její svetr?“

George složil hlavu do dlaní. „Já nevím… Asi jsem myslel… třeba, že… pro mámu nebude příjemný se na mě dívat. Byli jsme si totiž docela podobný.“

Ron se vedle bratra posadil a vzal mu z ruky sklenici. „Hele, Georgi, podívej. Pro nikoho z nás to není jednoduchý. A sobě ani nám nepomůžeš, když se tady budeš schovávat. Takže laskavě pojď se mnou. Když ne kvůli nám, tak aspoň kvůli rodičům.“

≈

Rodolfus seděl na tvrdé matraci a pokoušel se získat teplo z mokré deky.Vítr vyrval okenici, která měla chránit zamřížované okno jeho cely, a dovnitř, přímo na jeho postel, teď padaly velké sněhové vločky. Přemýšlel, jestli se má dožadovat opravy.

Chodbou proplachtil mozkomor, ale jeho cele nevěnoval pozornost. Nedalo se tam nic sníst. Azkaban ho úplně nedokázal zničit během čtrnácti let, ale po návratu do jeho útrob se mu to podařilo během několika měsíců.

Otočil hlavu. Přes prázdnou chodbu se střetl s vyhaslým pohledem svého bratra.

≈

„Já vím, že ty máš na brečení věk, ale já na něj mám zase nárok, víš,“ Andromeda vzala do náruče plačícího Teddyho a rukávem hábitu si otřela slzy. Dítě se utišilo a radostně máchlo ručičkou, při čemž ze stolu shodilo pohár s červeným vínem. „Celá maminka,“ zašeptala Andromeda.

„První Vánoce jsou nejhorší,“ uslyšela Molly Weasleyovou, která zatím nepozorovaně vklouzla do pokoje. „Bylo to tak u Gideona a Fabiána. A… zřejmě to tak bude i teď.“

„Děkuju ti, Molly. Za pozvání sem i za všechno ostatní. Myslím, že jsi neuvěřitelná.“

Molly se smutně usmála. „Víš, i když se to nezdá, tak ony nám děti hodně věcí usnadňují. A pojď už za námi. Dorazil Harry a nemůže se dočkat, až uvidí Teddyho. A Bill s Fleur říkali, že prý pro nás mají překvapení.“

≈

Minerva byla přichystaná na zahájení slavnostní večeře ve Velké síni. Když brala za kliku dveří ředitelny, ještě se otočila: „Hezké Vánoce, Severusi.“

Portrét ředitele otevřel jedno oko a zacukal jedním koutkem. „Ale no tak, Severusi, opravdu jste si přece nemohl myslet, že vás nikdo nenamaluje posmrtně! A buďte rád, vypadáte mladší…“

„Domníval jsem se, že o mně bylo dostatečně známo, že není mou posmrtnou ambicí viset na zdi.“

Minerva ho ignorovala. „A pokud byste snad nechtěl strávit celý večer sám,“ kývla k prázdným portrétům na stěnách, „Buclatá dáma vyjádřila velkou touhu se s vámi setkat.“

Severus začal mlátit hlavou do rámu.

≈

Početná společnost se po večeři rozptýlila po Doupěti. Harry si vybral místo v rohu místnosti a tiše pozoroval povídající si skupinky hostů. Po chvíli si k němu přisedla Hermiona.

„Víš o tom, že Andromeda Tonksová se sejde se svou sestrou?“ zeptal se jí.

„S Narcissou Malfoyovou?“

„Ano, zaslechl jsem, jak se o tom baví s paní Weasleyovou.“

„A ty ode mě chceš slyšet, co si o tom myslím?“

Přikývl.

„Je to její sestra…“

„Jo, a ta druhá jí zabila dceru.“

Hermiona promluvila až po chvíli: „Harry, možná je na čase, abychom si uvědomili, že druhé strany mince obvykle bývají komplikované.“