Prolog

Měl mnoho jmen, každý ho znal, ale jen pár vyvolených vědělo, jak se cítí a co prožívá. Jen pár vyvolených ho opravdu znalo…

Náš pán známý neznámý seděl v malém pokoji na posteli a četl si. Jeho přátelé by se podivili, kdyby ho takhle viděli. Nečetl, když nemusel. Spíše četl jen tehdy, když musel napsat domácí úkol.

Ale teď se všechno mění, on se musí změnit! Už nedovolí, aby kvůli němu zemřel někdo další, koho má rád! Už nikdy! V jeho smaragdových očích bylo velké odhodlání a chuť bojovat! Chuť vyhrát!

 Znova sklonil svou černovlasou hlavu ke knize. Je to již několik dnů, co nevyšel z domu. Z pokoje vycházel jen když to bylo nezbytně nutné. Jeho rodina si ho jako každý rok nevšímala a byla jen ráda, že zůstává ve svém pokoji.

Z četby jej vyrušilo až jemné zaklepání na okno. Zvedl hlavu a spatřil jednu ze školních sov. Nebyla ani půlka července, takže seznam knih ze školy to být nemohl. A ani NKÚ, to by přiletěla sova z ministerstva a ne ze školy.

Vyskočil z postele a přistoupil k oknu. Hnědá sovička mu nastavila svůj pařát s malým točeným pergamenem. Přijal ho a nabídl jí vodu a pamlsek. Obojím pohrdla a odletěla pryč. Chlapec se dal nedočkavě do čtení:

Milý Harry,

Ano, náš známý neznámý je Harry Potter, chlapec který přežil, pro někoho jen pobude, nevděčník, zrádce, hvězda, nafoukanec, ale pro některé snad i přítel…

Četl dále:

čekej mě dnes odpoledne u své rodiny, potřebuji s tebou něco důležitého probrat.

Albus Brumbál

Stručné, jasné a výstižné. Celkem ho zajímalo, co po něm ředitel může chtít. Pro jistotu si uklidil pokoj, kdyby tu určitou věc chtěl probrat tady. Pochyboval totiž, že by je Dursleyovi pustili do obýváku a nebo jen do kuchyně.

Blížila se třetí hodina a Brumbál nikde.

„ Taky mohl napsat čas,“ pomyslel si Harry. Teď byl roztěkaný a netušil, kdy se jeho ředitel může ukázat. Nemohl se do čtení ponořit tak jako dopoledne.

V tom někdo zazvonil. Harry spěchal otevřít, v ruce měl pro jistotu hůlku. Co kdyby…

Otevřel dveře a před nimi stal opravdu usmívající se Brumbál.

„ Ahoj Harry,“ Usmál se na něj. Ty jeho klidné oči se nedaly zaměnit, byl to určitě on a ne smrtijed.

„ Dobrý den, pane řediteli.“ Pozdravil a pozval jej dále. Dursleyovi seděli v obýváku a když si všimli, kdo přišel, zděšeně zaječeli a pro jistotu se zamkli.

„ Půjdeme do tvého pokoje.“ Pousmál se ředitel. Čekal reakci Harryho rodiny.

Harry teď děkoval své prozřetelnosti a byl rád, že uklidil.

Brumbál si prohlédl pokoj a zatemnil okno. Taky použil tišící kouzla, takže šlo o něco důležitého. Teprve poté si vyčaroval křesílko, do kterého se posadil.

„ Děje se něco, profesore?“ Zajímal se Harry.

„ Ano, nedávno jsem objevil něco důležitého. Voldemort má viteály, Harry. Uschoval část své duše do určitých předmětů, které se musí zničit. Nevím, kolik jich je a ani jak je najít.“ Povzdechl si.

„ Co budeme dělat?“

„ Mám plán, ale je velmi riskantní, nemusí vyjít.“

„ O co jde?“ Brumbál vytáhl stříbrný řetízek, na kterém se houpal podivný křížek. Horní části se dalo otáčet.

„ Tohle je medailon času, vytvořil ho před dávnými časy sám Merlin. Tenhle medailon se dá použít jen pro konání dobra.“ Vysvětloval pomalu. „ Nikdo neví, jak se používá, přijde na tom jen ten, kdo jej opravdu potřebuje. Nikdo jim ještě nikdy necestoval.“ Teď se odmlčel.

„ Chcete, abych se vrátil do minulosti?“ Zeptal se Harry.

„ Ano, to bych byl velice rád. Ty máš tu moc porazit Voldemorta a proto si myslím, že je ve tvých silách medailonem cestovat.“

„ A kam mám jít a co mám udělat?“

„ To nevím, Harry. Medailon tě pošle do doby, kde uzná za vhodné. A právě proto je to tak riskantní, nevím, kam tě pošle a pak tedy ani nevím, co by jsi měl udělat.“ V pokoji se rozhostilo ticho.

„ Myslel jsem, že minulost nesmí být změněna.“

„ Máš pravdu, to nesmí. Ale není nutně dáno, že ji musíš změnit. Třeba bude stačit se jen dívat…“

Harry byl zamyšlený, netušil, jestli do toho má jít.

„ Je riziko, že se nevrátím, že?“

„ Ano, bohužel ano.“

„ Děkuji za upřímnost.“ Pověděl mírně ironicky. „ Půjdu do toho.“