Nádech a výdech. Otočení části křížku a pak nic. Jen tma. Cítil, jak mu vzduch sviští okolo uší. Otevřel oči a udělalo se mu nevolno. Prolétával různými kruhy barev a barevnými víry. Oči raději zase rychle zavřel a snažil se nemyslet na barvy. Pořád se točil, přišlo mu to velmi zvláštní. Nikdy si nemyslel, že to bude trvat tak dlouho.

Dopad na  zem byl velmi tvrdý, i když skončil na mýtině. Místo mu nepřišlo známé, ale les poznal. Vypadal pochmurně a odevšad se ozývaly různé zvuky zvířat. Ocitl se v Zapovězeném lese. Jen netušil, ve které části se právě teď nachází.

Slyšel dusot kopyt v houští za ním. Prudce se otočil a stanul čelem skupině kentaurů, kteří na něj mířili luky se šípy, které jsou napuštěny smrtícím jedem. Vůdce, který stal v čele, se velmi podobal Firenzovi. V očích se mu objevilo poznání, pozvedl pravou ruku a sám sklonil svou zbraň k zemi. Jeho společníci ho váhavě následovali, ale i tak byli připraveni kdykoliv zaútočit.

„ Vítej, cestovateli časem. Již dlouho nám hvězdy nesou poselství o tvém příchodu a teď ses konečně ukázal. Jmenuji se Gireo a jsem vůdce těchto kentaurů.“ Promluvil hlubokým hlasem.

„ Jmenuji se Harry Potter a přicházím v míru. Neřekly vám hvězdy i něco o tom, co zde mám dělat?“ Zeptal se jich s úsměvem. Kentauři se rozesmáli.

„ Zajisté, že pověděli, cizinče. Ale řekni nám, co získáme, když ti povíme poselství hvězd?“ Optal se jeden arogantně vypadající člen stáda.

„ Možná nic, ale možná dobrý pocit, že jste mi pomohli, abych mohl zachránit, co se v budoucnosti dá.“ Pověděl rozvážně. Všichni ztichli jako když utne, jejich tváře byly naplněny obavou z budoucích věcí.

„ Neříkej nám nic ze své doby, nebylo by to správné. Víme, že tady jsi, aby ses naučil všemu, co se dá. Hvězdy ale říkají, že zde můžeš zůstat pouhých dvanáct let, poté musíš znova otočit medailon. A pamatuj, že pokud budeš potřebovat pomoc, vždy ji u nás najdeš. Tato nabídka platí i v budoucnosti, kdy již nebudeme žít my, ale naši potomci. Všem jim o tobě povíme, Cestovateli.“

„ Děkuji, budu na to pamatovat,“ pověděl mírně dojatý Harry. Bylo krásné vědět, že někde se můžete vrátit a tam vás přijmou s otevřenou náručí.

„ Teď již běž, tvůj čas se krátí.“ Podotkl jiný z kentaurů a ukázal mu směr. Harry kývl, vytáhl svou hůlku a vydal se na jih. Šel dlouho, v lese nepotkal žádné nebezpečné zvíře, i když věděl, že jsou všude okolo něj. V pořádku došel až k Bradavickému jezeru, které se vlivem paprsků měsíce třpytilo do dálky. Nad jezerem se tyčily Bradavice, nyní však vypadaly jako nové. Byly zachovalé a krásné, stále tak uklidňující a volající, ať jde domů, tam, kam patří. Ano, Bradavice byly jeho pravým domovem, dům v Zobí ulici považoval spíše za vězení. Prázdniny tam bral jako trest. Ještě chvíli se díval na hrad, ve kterém zažil spoustu dobrodružství.

Poté se vydal cestičkou domů. Všiml si, že na pozemcích ještě nestála Hagridova hájenka, ale bylo tam více skleníků a rostlin, které v jeho době byly již velice vzácné, téměř se nedaly sehnat.

Otevřel dveře do Vstupní síně a strnul. V síni právě hovořili čtyři lidé, o kterých už hodně slyšel a znal je z portrétů. Objevil se v době Čtyř zakladatelů.

Ihned se na něj upřely čtyři páry překvapených očí. Harry polkl, netušil, jestli mu někdo uvěří, co se tady děje a proč tu je… Ale jedno věděl jistě: má velké štěstí, že se ocitl v této době.