Nebyla ta Popelka úplně blbá? stačilo jí proletět hlavou. Pak už se jen dívala, jak se povrch smaragdově zeleného koberce rychle přibližuje.
Zastavila se až dole. U paty schodiště. S kotníkem, zkrouceným v úhlu, na který by matka příroda nikdy v životě nepomyslela.
Zasténala a pronesla velice neslušné slovo.
„Ale, ale, ale...,“ pronesl Princ. „Prcháš bez rozloučení, Blacková?“
Loupla po něm vzteklým pohledem, ale to bylo tak jediné, co mohla dělat. Její hůlka se válela opodál.
Ten zmetek klidně sledoval, jak se tu svíjí.
„Hodláš tam stát a koukat, nebo mi laskavě pomůžeš?“
„Rád bych, ale řeklas - cituji - jestli se mě ještě někdy dotkneš, rod Mafoyů vymře po meči.“
„Ty odpornej...“
„Chceš mi naznačit, že měníš názor?“ usmál se andělsky.
„Nesnáším tě."
"To není pravda,“ odsekl. „A ty to víš.“
S nelíčeným zájmem prozkoumal to, co se opatrně snažila osvobodit z plesového střevíčku.
„Zlomený kotník, že? Hmmm...to musí strašně bolet,“ pronesl konverzačním tónem. Měla chuť ho praštit, ale ke své hrůze cítila, jak se jí do očí hrnou slzy.
Co dělat, zabije ho později.
„Takže?“
„Takže - CO?“ zavrčela vztekle.
„Odvoláváš to embargo, nebo ne?“
Utřela si slzy, stiskla zuby a zlostí bez sebe přikývla.
„Nic neslyším...,“ zapředl.
„DOBŘE, chci, abys mi pomohl!“
„Hodná holčička,“ usmál se, vytáhl z kapsy hůlku a jediným mávnutím jí kotník znehybnil.
Zvedl ji do náruče a vykročil zpátky k plesovému veselí.
Položila mu hlavu na rameno a zvažovala, jaká forma odplaty bude nejúčinnější.
Těsně před tím, než se užasle přistihla při rouhavé myšlence, že docela hezky voní...
Těsně před tím, než se ho odevzdaně chytila kolem krku, nějaký dílek ve Skládačce zapadl na to správné místo.
Obecně vzato, láska skutečně není nic víc, než chemická reakce.
Konec