„Pravidlo číslo jedna: Vždy poslouchejte Draca Malfoye.
Toto pravidlo je nejjednodušší. Pro mě, Draca Malfoye, je to samozřejmě ještě snazší. Všichni zmijozelští se mi klaní, vzhlíží ke mně a všichni obdivují můj ďábelsky úžasný vzhled a osobní kouzlo. Jsem zmijozelský princ, král ledu, zmijozelský bůh sexu. Při mém úsměvu dívky omdlévají, přejí si se mnou chodit, ale jen jedné patří moje srdce a ona to dobře ví...
Pravidlo číslo dvě: Nebelvírští jsou cucáci.
Ne, vážně, každý ví, že kdyby nebyla nebelvírská kolej, ti všichni by byli zařazeni do Mrzimoru. Ptáte se proč? Protože jsou všichni stupidní, jejich pitomá statečnost je na hranici šílenství. Věřte mi, kdo jiný by si to šel jen tak rozdat s trojhlavým psem? Nikdo jiný než Potter a jeho hloupí kamarádi. Jen někdo s "musím-zachránit-svět" komplexem by toho byl schopen.
My zmijozelští jsme chytří... fajn, někteří z nás jsou chytří, mám na mysli samozřejmě jen ty. A fajn, ne všichni nebelvírští jsou pitomí, Grangerová je výjimkou, ale nikdy mě neuslyšíte, že bych jí to řekl.
Pravidlo číslo tři: Dělejte si, co nejvíce to jde, legraci ze "zlatého tria".
Vůdcem tohoto takzvaného "zlatého tria" je Harry Potter, alias Potty, Potterák, chlapec-který-prostě-jen-tak-nezemře, zjizvená hlava a Potter.
Ptáte se na idiotského člena téhle skupiny? Ronald Weasley, alias Weaselby, zrzoun a Weasley.
Mozek tria, nebo spíše nejotravnější faktor tohoto seskupení. Hermiona Grangerová, alias Vševědka, mudlovská šmejdka, nesnesitelná šprtka, hustosrstý bobr, krásná - chci říct ošklivá knihomolka a Grangerová.
Ignorujte mé přeřeknutí, jen jsem se díval na pár holek, co právě procházely kolem. Není šance, že bych mluvil o Grangerové.
Pravidlo číslo čtyři: Dělejte všem učitelům, kromě profesora Snapea, ze života peklo.
Profesor Snape je ten nejlepší učitel, jakého kdy tahle zatracená škola měla. Je to také jediný učitel, který má rád zmijozelské. To bude nejspíš tím, že on sám kdysi patřil do Zmijozelu, a také proto, že je to můj kmotr. V jeho hodinách si můžete dělat co chcete. U ostatních radši buďte opatrní..."
„Můj brácha říkal, že Snape je starý ďábelský netopýr," ozval se zezadu nějaký prvňák.
Zamračil jsem se na něj a on se na mě vzdorovitě zadíval. Jsou tu jen jeden den, a už zkoušejí mou autoritu.
„Snape je hlavou naší koleje, a pokud si dobře vzpomínám, tvůj bratr je z Mrzimoru," ušklíbl jsem se a ostatní se zachechtali.
„Ale všichni říkají, že je to bezcitný parchant," pokračoval chlapec.
Skoro jsem sebou trhl při vzpomínce, která se mi najednou vynořila v hlavě. Také by se vám to stalo, kdybyste jednoho vánočního rána objevili Severuse Snapea u vás doma. Hlavně, když po vašem domě chodil jen v boxerkách se zelenými srdíčky! Bleee!
Co může být horšího? No, je také pravda, že si pískal něco, co znělo úplně jako "Weasley je náš král".
Snape... boxerky... pískání... Rozhodně budu potřebovat terapii.
„Zvedněte ruku, pokud chcete položit otázku nebo nějak komentovat. A dodávám, že Snape není bezcitný," řekl jsem.
Vůbec není bezcitný, ke mně určitě ne.
„Pravidlo číslo pět: Žádná milá slova k nebelvírským nebo komukoliv jinému, kromě zmijozelských, ale i to jen v případě, že se nacházejí v naší společné místnosti.
Nechceme, aby dobrá, nebo spíš špatná pověst Zmijozelu byla pošramocena někým, kdo se při srážce s jiným studentem náhodou omluví. Ne! Musíme tvrdě pracovat, aby na nás byli naši předci pyšní! Musíme udržet naši reputaci!
Pravidlo číslo šest: Nedopusťte, aby vám to jiná kolej nandala.
Zmijozelští jsou prohnaní a zlomyslní. Nenecháváme se přechytračit jinými kolejemi. Pokud zjistíte, že vás někdo slovně napadá, ihned mu to vraťte, i když půjde o učitele! Pokud budete muset, snižte se k nějaké ubohé poznámce o jejich původu nebo si něco prostě vymyslete!
Pokud jde o pěstní souboj nebo duel, nebojte se bojovat nečestně! Ne, rčení "zlý jako Zmijozel", "lstivý jako Zmijozel", "prohnaný jako Zmijozel", nevznikla jen tak sama od sebe. To MY jsme tato rčení, tahle rčení musí být stále pravdivá.
Pravidlo číslo sedm: Nesloužíme Temnému pánu.
Ano, všichni si myslí, že jsme zlí. Ano, nenávidíme Pottyho, zrzouna a vševědku, ale nejsme pitomí (pokud potřebujete vysvětlit, kdo je pitomý, podívejte se zpátky na pravidlo číslo dva). Všichni dobře víme, že Potter se chystá uvrhnout Temného pána do zapomnění. Dejte si pohov. Chci říct, ten chlap se snaží zbavit víc jak půlky kouzelnického společenství. Vážně si myslí, že mu to jen tak projde? A navíc, Potter ho porazil už když mu byl rok, nebo dva. Přece nemůže být tak mocný.
Pravidlo číslo osm: Nemáme předsudky.
Dobrá, vracíme se k pravidlu číslo šest... reputace. Haló? Dáváte vy lidi vůbec pozor? Ne, nejsme zaujatí hajzlové, kteří by rádi vyhladili všechny kouzelníky mudlovského původu. Jen si děláme legraci z rodičů Grangerové. Proč? Protože pravidlo číslo tři, samozřejmě! U Merlina, poslouchejte přece! Nebudu to celé opakovat znovu!"
„Draco?" ozval se znovu nějaký prvňák a já ho probodl pohledem.
Zapomněl se přihlásit!
„Jméno?" zeptal jsem se přísně.
„Aden Zabini," odvětil pyšně a ušklíbl se.
Aha, Blaisův mladší bratr. Ano, to dítě mělo kuráž a ano, líbilo se mi to, ale podle mě byl příliš zaujatý sám sebou.
„Zabini, snad víš, že mi nemáš skákat do řeči ale přihlásit se!" řekl jsem hlasem, při kterém se všichni třásli strachy.
„J-je p-pravda, že ty a H-Hermiona Grangerová jste s-spolu?" koktal prvňák a já po něm šlehl pohledem.
K čertu s Blaisem a jeho nevymáchanou hubou! Kolikrát mu budu muset ještě připomenout, že to nesmí
nikomu vyžvanit??!!
„Co myslíš?" zeptal jsem se vychytrale.
To toho malého otravu hned umlčelo.
„Pravidlo číslo devět: Nezapomínat na úšklebky.
Ano, úšklebek je něco jako zmijozelský slogan. Všichni, až na mě, používáme zmijozelské úšklebky. Já používám malfoyovské. Chápete? Výborně...
Pravidlo číslo deset: Ujistěte se, že ze všech učitelů, kterým děláme ze života peklo, to schytá nejvíc Hagrid.
Proč? To je snadné. Protože se přátelí s Pottym, zrzounem a vševědkou. Navíc ještě není učitelem moc dlouho a není mu příjemné strhávat body jakékoliv koleji, včetně zmijozelské.
Pravidlo číslo jedenáct: Nikdo se nesmí dozvědět, co se děje ve zmijozelské společenské místnosti.
To, co my zmijozelští děláme, nemusí žádnou další kolej zajímat. Pokud se zeptají, ignorujte je a řekněte jim, ať odpálí. Pokud zjistím, že nás někdo prozradil, a věřte mi, že já to zjistím, pěkně za to zaplatí.
Pravidlo číslo dvanáct: Zmijozelští se starají jeden o druhého.
Jsme tu jeden pro druhého, a ačkoliv nejsme tak "stateční" jako nebelvírští, jsme loajální. Moudrý klobouk řekl, že pokud chcete navázat opravdová přátelství, měli byste být zařazeni do Zmijozelu. Proč? Protože pokud má jeden z nás problém, my všichni máme problém. Svěřte se se svým trápením starším studentům. Můžete si být jisti, že se vše vyřeší.
Pravidlo číslo třináct: Nikdo, a myslím tím NIKDO se mě nebude ptát, co dělám nebo říkám.
Já můžu ignorovat pravidla, já pravidla můžu měnit. Zeptáte se, a já vás klidně vyloučím ze Zmijozelu. Tím jsme se dostali k dalšímu pravidlu.
Pravidlo číslo čtrnáct: Nemluvte s nikým, kdo byl vyloučen.
Zmijozelští mohou být vyloučeni z mnoha důvodů. Tím hlavním důvodem je porušování pravidel. Pokud budete mluvit s vyhozeným zmijozelem, ohrozíte sami sebe a můžete být také vyloučeni.
Konečně pravidlo číslo patnáct: Nejdůležitější pravidlo je pravidlo číslo jedna.
Myslím, že tohle pravidlo není potřeba nějak vysvětlovat. Otázky? Ne, výborně. Teď běžte do třídy!"
S povzdechem jsem se posadil na gauč a sledoval prvňáky hrnoucí se ven ze dveří.
„No, myslím, že to šlo docela dobře," přistoupil ke mně Blaise.
„Blaisi, být tebou, držel bych se ode mě příštích pár dní dál. Říkal jsem ti, že tě jednoho dne ta tvá nevymáchaná huba dostane do potíží," pohrozil jsem mu.
Blaise okamžitě začal couvat a já se uchechtl, když narazil do stolu a převrátil ho.
„Jdu ven," oznámil jsem.
Rychle jsem vstal a opustil společenskou místnost.
Věčeře měla být už za pár minut a já chtěl ještě předtím vidět Hermionu. Neviděli jsme se celý den, ale nevadilo jí to. Věděla, že dnešek je dnem, kdy obvykle dělám prvním ročníkům přednášku. Aby taky nevěděla, vždyť spolu chodíme už od třetího ročníku, kdy mi vrazila facku...
„Uvidíme se později, kluci," slyšel jsem ji říkat a sledoval jsem, jak ji Potty a zrzoun nechávají v knihovně o samotě.
Znechuceně jsem si odfrkl, když se na ni Weasley stydlivě usmál. Jak já ho nesnášel.
„Nelíbí se mi, jak se na tebe dívá," řekl jsem a vystoupil ze svého úkrytu.
Potty a Weasley si mě nevšimli a zahnuli za roh.
„Jsme jen kamarádi, víš to moc dobře," povzdechla si Hermiona, odložila knihu a usmála se na mě.
„Jací jsou vojáci?" zeptala se se zahihňáním.
Říkala prvním ročníkům "vojáci". Prý jí připomínám generála, ať už je to cokoliv.
„Tihle prvňáci jsou na můj vkus příliš sebevědomí," odpověděl jsem a posadil se vedle ní.
„Aha, chápu," přikývla a vrátila se zpět ke knize.
„Cože?"
„Chceš tím říct, že jsou trošku víc arogantní, možná dokonce nafoukaní. Protože pokud si dobře vzpomínám, znám někoho, kdo je přesně takový," ušklíbla se a já se zamračil.
„To je můj úšklebek," postěžoval jsem si naoko.
Líbilo se mi, když se tak zatvářila. Dokazovalo to, že i slečna vzorná má svou temnou stránku.
„Smiř se s tím," odsekla.
„Ještě jsem nedostal svou pusu," našpulil jsem rty.
„Myslela jsem, že Malfoyové nežebrají," namítla Hermiona.
„Taky že ne, já prostě vím, že nedokážeš odolat tomuhle výrazu," řekl jsem vychytrale.
„Samozřejmě, vždyť víš, že tě považuji za neodolatelného."
Nahnula se ke mně a krátce mě líbla na rty.
„To není pusa," postěžoval jsem si a políbil ji pořádně.
No vážně, po třech letech už by snad měla vědět, co je to opravdová pusa. Se mnou, jako učitelem, nemůžete chybovat.
Najednou se ozval přidušený výkřik, který způsobil, že jsme od sebe odskočili. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikdo tam nebyl. Zamračeně jsem se otočil zpátky k Hermioně, která jen pokrčila rameny.
„Uvidíme se později, lásko," pomalu jsem vstával.
„Nebo spíš, uvidíme se na večeři."
Měl jsem ten výkřik poznat! Chci říct, slýchávám ho každý den, ale dnes jsem byl nějak mimo. Hádám, že na mě můžete hodit vinu za následující události...
Seděl jsem u večeře a vyčkával, až budu moct jít znovu za Hermionou, když dovnitř vešla Pansy. Byla připravená zabíjet. Měl jsem utéct, schovat se, nebo prosit o milost, ale jak už jsem říkal, Malfoyové nežebrají.
„Je to pravda?" rychle zašeptala.
„Co jestli je pravda?" pohlédl jsem na ni zmateně.
„Že ty a ta mudlovská šmejdka... že ty... mudlovská šmejdká..." řekla přiškrceně.
Okamžitě jsem se podíval na Hermionu, která se na Pansy mračila. Pansy vystopovala můj pohled a vyjekla, čímž přitáhla pozornost všech lidí ve Velké síni.
Zamířila k nebelvírskému stolu a postavila se přímo před Hermionu. Vzala Hermionin pohár s dýňovým džusem a vychrstla jí ho na hlavu.
„TY DĚVKO! DRŽ SE DÁL OD MÉHO DRÁČKA!" zařvala vztekle Pansy.
„TVÉHO DRÁČKA??" vyprskla Hermiona a já se ušklíbl.
No, tohle nebyl přesně ten způsob, jak jsem si představoval, že o nás ostatním řekneme, ale nakonec se to asi stát muselo.
Hermiona uchopila nejbližší kus jídla, což byl koláč. Hlavní jídlo se přeměnilo na dezert, když Pansy přišla. Hermiona vrazila koláč Pansy přímo do obličeje, a ten pomalu odpadával na její zbrusu nové oblečení.
Pohlédl jsem k učitelskému stolu a přemýšlel, jestli je někdo zastaví. Všichni učitelé byli jako přimrazeni, až na Brumbála, který měl v očích zase ty otravné jiskřičky. Jen se na mě usmál a znovu se zakousl do koláče. Nikdy toho starého chlapa nepochopím.
„TO JSOU MÉ NOVÉ ŠATY!" vykřikla naštvaně Pansy a vrhla se na Hermionu.
Škrábaly se a navzájem si rvaly vlasy. Vlastně to bylo hodně legrační. No, pokud by okolnosti byly jiné.
Začaly se válet po stole, narážely do talířů, o jídle ani nemluvě. Síní se rozléhaly jejich výkřiky a nadávky. Talíře řinčely, rvačka probíhala za pomoci pěstí a nehtů. Nechtěl bych se mezi ty dvě dostat.
Nakonec jsem se rozhodl, že bych to měl nejspíš ukončit. Přistoupil jsem k nebelvírskému stolu s dýňovým džusem v ruce a odtrhl je od sebe.
No řekněte mi, proč už to Potter nebo Weasley dávno neudělali?
„Nech mě! Chci jí udělit lekci, aby už ani nepomyslela na to, že by se tě někdy jen dotkla," zamračila se na mě Pansy.
„Draco. Nech. Mě. Být." křičela Hermiona a snažila se vymanit z mého sevření.
Udělal jsem jedinou věc, která mě napadla. Vylil jsem na obě dýňový džus. Fajn, možná to nebyl ten nejlepší nápad na světě. Obě mě probodávaly pohledy a než jsem se stihl vzpamatovat, začaly mě bombardovat jídlem.
Brzy se připojila celá Velká síň a propukla válka. Dokonce jsem viděl Brumbála, jak něco hází po profesorce McGonagallové.
Byl jsem ulepený od všech možných druhů sladkostí, ale když jsem viděl Hermionu, musel jsem se smát. Upatlaná od čokoládového koláče vypadala tak rozkošně!
„Co je tady k smíchu?" otočila se na mě.
„Ty!"
To mi řekněte, proč bych se jinak asi smál? A to jsem si myslel, že je inteligentní!
MLASK!
Na tváři mi přistál obrovský kus čokoládového koláče.
„Za tohle zaplatíš," zahřměl jsem a přitiskl ji ke stolu.
Rozesmála se a já si ji pořádně prohlédl. Na nose měla trochu polevy. Nemohl jsem si pomoct, a tak jsem ji na to místo políbil a polevu slízl.
Celá síň opět ztichla, když jsem pomáhla Hermioně na nohy.
„Teď nebo nikdy," zašeptal jsem a ona váhavě přikývla.
Naklonil jsem se k ní a začal ji líbat. Nejdřív jen tak strnule stála, ale pak se konečně uvolnila. Když jsme skončili, bylo v síni takové ticho, že byste slyšeli spadnout špendlík. V tu chvíli Brumbál vstal a začal tleskat.
Osobně si myslím, že je ten stařík blázen, ale jsem rád, že něco udělal. Narozdíl od většiny lidí, kteří jen tak stáli a zírali na nás. Nakonec se potlesk ozýval odevšud a já se ušklíbl, když Hermiona zrudla.
A malá poznámka na závěr - Pravidlo číslo šestnáct: Všechna pravidla jsou dobrovolná... až na pravidlo číslo jedna, samozřejmě...