Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 773 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Nepovšimnutý od Mathilda
[Komentáře - 9] Tisk
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

Povídka byla přeložena se souhlasem autorky Nokomiss. Originál povídky najdete zde: http://www.fanfiction.net/s/1260472/1/

Za velice přínosný beta-read patří poděkování Danae.

Myslí si, že jsem hlupák.

 

Myslí si, že jsem rváč.

 

Myslí si, že jsem Smrtijed.

 

Vůbec o mně nepřemýšlejí.

 

Nejsem pro ně nikdo. Vidí mě jen jako součást zmijozelských nohsledů kolem Malfoye. Dávají mě dohromady s Goylem a jsme pro ně jedna bytost. Crabbe a Goyle. Oni. Malfoyovy gorily. Jsem jen obličej, který patří jednomu z těch jmen. Pochybuju, že se někdo z nich vůbec obtěžoval naučit se rozeznávat, kdo z nás je Crabbe a kdo Goyle.

 

Vůbec mě nevidí.

 

Nikdo z nich mě nezná jako Vincenta nebo Vinnieho nebo Vince nebo nějak podobně. Jsem Crabbe. Nic víc, nic míň. Nevědí, že mojí oblíbenou barvou není zmijozelská zelená, která je všeobecně považována za oblíbenou barvu všech v koleji. Ve skutečnosti je moje oblíbená barva kaštanová.

 

Když jsem byl malý chlapec, měl jsem chůvu, která mě hlídala. Starala se také o jednu rodinu dvojí krve. Jednoho dne mi přinesla světle žlutou krabičku. Byly v ní všechny možné druhy barevných tyčinek, o kterých mi řekla, že jsou to pastelky. Ukázala mi, jak s pastelkami zacházet, a já byl fascinovaný. Stačilo s nimi jezdit po papíře a vytvářely barvy!

 

Mohl jsem také barvu udělat světlejší nebo tmavší, záleželo na tom, jak moc jsem na ně tlačil. Byla tam spousta barev, červená a modrá a zelená a fialová a žlutá a černá a bílá, ale moje nejoblíbenější byla ta s označením „kaštanová“.

 

Kaštanová pastelka vypadala jen o trochu tmavší než červená, ale když jsem její špičku přitlačil k papíru, byl to ohromný rozdíl. Červená byla světlá a vodová, dost jasná, ale ne zrovna líbivá pro oči. Zato kaštanová vytvářela bohatou tmavou barvu, aniž bych na ni musel moc tlačit, a když jsem pořádně zabral, zanechávala za sebou sytou hebkou stopu, které se obyčejná červená nemohla rovnat. Možná, že navenek vypadaly podobně, ale když jste s nimi pracovali, byly patrné obrovské rozdíly.

 

Dalo by se říct, že Goyle je jednou z těch tupějších pastelek v krabičce. Já bych řekl, že kdyby byl pastelkou, byl by především červenou pastelkou. Stejný uvnitř i navenek. Odstín pastelky je jasný už z jejího povrchu, stejně jako jsou Goylovy intelektuální schopnosti odpovídající jeho tupému vzezření. Vím, že jsem víc než jen trochu pokrytecký, když někoho hodnotím podle vzhledu, ale vážně, po tolika společně strávených letech mám o milém Goylovi jasno. Možná vypadáme podobně, ale jsme tak nesmírně rozdílní, a nikdo si toho nevšímá.

 

To je to, co mi vadí nejvíc. Že se nikdo neobtěžuje nás dva rozlišovat. Konec konců, nejsme identičtí. Jsem vyšší než Goyle, máme jiné vlasy a vůbec. Ale myslím si, že Goyle je na tom líp, co se sestřihu týče.

 

Nesnáším svoje vlasy.

 

Ze všech věcí, na které si ohledně vzhledu musím stěžovat, by vlasy neměly být největším problémem. Ostatně, vlasy se můžou změnit. Vlasy můžou vypadat. Vzhled gorily se mění těžko. Nůžky by to teoreticky taky mohly napravit, ale jsem si naprosto jistý, že by to bylo mnohem bolestivější než se nechat ostříhat.

 

Za to všechno může moje matka. Nikdy neměla moc úžasné jemné motorické schopnosti a ustřihnout cokoliv rovně bylo nad její síly. Takže když mě jako dítě stříhala, potřebovala šablonu, podle které by to udělala rovně. A tak vždycky vytáhla pudinkovou mísu, nasadila mi ji na hlavu a začala stříhat.

 

Usoudila, že se jí výsledek líbí, a od té doby jsou moje vlasy takové, jaké jsou. Někdy přemýšlím, jaké by to bylo mít ježaté vlasy jako Goyle nebo ulízané jako Malfoy, ale pak si uvědomím, že mít účes někoho jiného by vypadalo divně. Ale rozhodně se vždycky co nejvíc snažím mít vlasy čisté a upravené. Harry Potter možná je ve spoustě věcí lepší, ale já, Vincent Crabbe, mám mnohem lepší vlasy. Ale ten je asi jediný, nad kým můžu zvítězit, možná ještě kromě Weasleyových, ale ti mají na vlasy svou vlastní kategorii.

 

Jenom bych si přál, aby si toho u mě lidé taky všimli. Být rváč s lepšími vlasy než Harry Potter by bylo pořád lepší než být „Crabbe a Goyle“. Ne že by snad ostatní byli pořád vidět sami. Neslýcháte ale, že by „Pansy a Millicent“ byly neustále spojovány dohromady, nebo „Susan a Hannah“, dokonce ani „Harry, Ron a Hermiona“. Ne. Všichni ostatní jsou vnímáni jako samostatné bytosti kromě mě a Goyla.

 

Věcí, které to všechno zavinily, je tolik, že bych nemohl jen tak říct: „Kdybych byl víc nezávislý,“ nebo „Kdyby můj otec nebyl Smrtijed,“ dokonce ani „Kdybych byl v Havraspáru nebo v Mrzimoru…“

 

Je to můj osud. Jsem předurčen k tomu, abych se objevoval za zády bohatých spratků, bručel na souhlas, stupidně se řehtal a hrozivě si mnul klouby. Co záleží na tom, že bych raději byl něčím víc? Co kdybych chtěl být prodavačem bot? Co kdybych chtěl vyrábět skleněná těžítka, ve kterých sněží? Co když se nechci stát Smrtijedem a být zabit v nějaké rozhodující bitvě, abych pak byl oplakáván jen matkou, zatímco mí takzvaní přátelé by mému odchodu na věčnost věnovali jen letmou myšlenku?

 

Nechci už být jen nemyslícím rváčem. Nikdy jsem nechtěl.

 

Ale opravdu nemůžu udělat nic, abych to změnil. Alespoň ne, dokud jsem pořád v Bradavicích. Všichni už si mě v duchu zařadili a já to nemůžu změnit.  Pro nikoho z těch lidí nikdy nebudu Vincent nebo Vince nebo Vinnie. Nikomu z nich na mě nikdy nebude dost záležet.

 

Všechno, co můžu dělat, je pokračovat v tom, co jsem dělal doteď, a co nejvíc se snažit ve škole. Třeba mám docela rád Dějiny čar a kouzel. Skřeti jsou moc zajímavá stvoření. Mé nadšení samozřejmě nikdo nesdílí, a tak ho nedávám najevo. Ale dějiny jsou můj nejoblíbenější předmět a bylinkářství můj druhý nejoblíbenější. Možná, že jednoho dne, až seběhnu z té stopy, kterou očekávají, že budu následovat, můžu tohle nějak zahrnout do svého života.

 

Můj otec je Smrtijed. Můj otec je velký pitomý rváč, kterému je jedno, že je jen dalším velkým pitomým rváčem. Můžu vypadat jako on, ale chci být všechno, jen ne velký pitomý rváč. Nechci poslouchat Vy – víte – koho. Nechci být jedním z Vy – víte – čích posluhovačů na jedno použití. Konečně, to je všechno, pro co vůbec existuju. Můj život byl poněkud nahodile naplánovaný už od mého narození. Můj otec si myslí, že Pán zla, jak toho zbabělce s hadím obličejem rád nazývá, káže slovo boží. Nic toho člověka nepřesvědčí, že Vy – víte – kdo je něco míň než bůh.

 

Snažil se zformovat mě do miniaturní verze sebe samého, ale nepodařilo se mu to. Jistě, nemám problém říct člověku „mudlovský šmejd“ a podobně, ale taky si nemyslím, že by měl být Vy – víte – kdo uctíván. Celé to jeho „zemřeš, když řeknu, že musíš“, prostě není filozofie, kterou bych se chtěl řídit.

 

Ale otec mě poslední dobou otravuje s tím, abych se stal Smrtijedem. Vůbec si neuvědomuje, že to je sebevražda. Možná by měl šanci na přežití, kdyby byl inteligentní a nedílnou součástí smrtijedské hierarchie, ale rváči jsou nahraditelní.

 

Kdybych se držel života, který pro mě naplánoval, nedělal bych nic jiného než zabíjel a nakonec byl zabit. Kdybych byl Goyle, tohle by mi nevadilo. Ale já nejsem Goyle! Chci jen od toho všeho pryč. Nechci, aby moje matka musela předstírat hrdost na svého syna, který padl v bezvýznamné bitvě, která o ničem nerozhodla. Nechci, aby moje matka musela skrývat slzy pro můj promarněný život. Chci, aby moje matka mohla poctivě říct, že jsem zemřel statečně a odvážně, nebo pokud možno vůbec.

 

Přesto budu čekat na svůj čas. Vím, že Vy – víte – kdo  nepřijímá bradavické studenty jako Smrtijedy. To by bylo trochu moc podezřelé i na někoho, kdo se rozhodl cejchovat své stoupence na celkem dobře viditelném místě.

 

Jakmile dokončím školu, odejdu jinam.

 

Tam mě budou znát jako Vincenta nebo Vince nebo Vinnieho. Nikdo mi nebude říkat „Crabbe a Goyle“, dokonce ne ani „Crabbe“. Budu osobnost, ne jen hora svalů postávající za Malfoyem. I kdyby to mělo být jen pro jednoho člověka, budu někdo.

 

Chci, aby na mě mysleli jako na někoho.

 

Nechci být Smrtijed.

 

Nechci být jen rváč.

 

A nejsem hlupák.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.