„Plesk!“ rozlehlo se prostorem a mně nezbylo, než si překvapeně zamnout zátylek. Většina učitelů trestala žáky vhodně zvoleným kouzlem, chodit dva dny s králičíma ušima, to člověka naučí pozornosti, ale sama Moldawa se kouzly neunavovala. Když viděla, že moje myšlenky začaly bloudit, tak prostě natáhla ruku, trochu se rozmáchla a pleskla.
Ona sama si mě vybrala za svého žáka. Měl jsem to brát jako čest a za jiných okolností bych to tak možná bral. Avšak vadily mi důvody, které ji k tomu vedly. A tak jsem se na ni nevrle zamračil. Neměl jsem dobrou náladu. To kouzlo bylo náročné a nechápal jsem, proč si paní Moldawa myslí, že bych ho měl bez jakékoli její pomoci zvládnout hned napoprvé.
Netrpělivě si odfrkla a zvedla oči k nebi. Sebrala mi hůlku a, bez zřetelné námahy, proměnila unaveného králíka v mramorovou sošku. Dobře jsem se díval, ale pořád jsem nebyl schopen odpozorovat ten správný pohyb.
„Nevím jak,“ zavrčel jsem a bylo mi stydno, že to musím přiznat. Ona jen zvedla obočí.
„Měla jsem dojem, že zvládneš cokoli...“ její hlas rezonoval někde hluboko uvnitř.
„Tak nezvládnu,“ připustil jsem a kousal jsem se do rtu, abych neřekl něco, čeho bych později litoval.
Vrátila mi hůlku a sevřela prsty, kterými jsem hůlku držel. Máchli jsme ve společném pohybu. Mramor se znovu proměnil v živoucí stvoření. Jak kouzlo procházelo, brnělo mě v prstech. Začal jsem chápat.
„Je to všechno v myšlenkách,“ usmála se nadřazeně. Mohl jsem se vzteknout. „Tvá myšlenka dává kouzlu tvar. Hůlka je jen...“ pokrčila rameny, „jen něco co ti dodává sílu. Co ji koncentruje. Jako strom, obloha nebo zem...“
A tak jsme pokračovali. Paní Moldawa mě učila s obzvláštní pečlivostí. Dávala si záležet, abych všechno zvládal dokonale. Až mi to vadilo. Bylo to... náročné.
Žil jsem tenkrát pro ty chvíle pod otevřenou oblohou. Nikdy jsem nebyl zvyklý žít pod střechou. Snad jedině schovat se v prudkém jarním dešti pod vůz se zbožím, když v dohledu nebyl žádný strom. Možná tak využít pohostinství a zúčastnit se hostiny. Ale neměl jsem rád střechy. Vyrůstal jsem v otevřeném prostoru. A tam jsem patřil.
Když mě paní Moldawa konečně propustila ze své péče, vyšel jsem ven. Konečně otevřený volný prostor. Vysoko nade mnou létaly vlaštovky. Vlaštovky. Měly hnízda přilepená pod okraji střech. Svobodní ptáci. Nesvázaní. Nic si nedělali z valu, navršeného v širokém kruhu kolem Budče.
Byl to vysoký hliněný val s palisádou na vrcholu. Ten val bránil vstupu cizích už dlouho. Vlastně už od založení školy. Ale ochrana Budče nespoléhala na viděnou bariéru.
Budečský val měl jen jediný vchod. Zřetelný pokles v linii opevnění, ke kterému jsem zamířil. Stejně jako mnohokrát předtím jsem přišel k té mohutné bráně z hrubě otesaných klád. Dotkl jsem se smůlou vonícího dřeva. Trochu lepilo. Kdysi jsem stál venku, před branou, ale teď jsem byl uvnitř. A ani po mnoha měsících jsem nepřišel na to, jak se dá ta brána otevřít.
„Lituješ snad dohody?“ ozvalo se za mými zády. „Všechno jsi věděl předem...“
„Věděl, ale tak docela nevěřil, paní Moldawo,“ obrátil jsem se k ní. Za svého pobytu na Budči jsem si zvykl skrývat jakékoli pocity za nic neříkající tvář.
Udělala pár kroků. Lehce to čvachtalo. Zem v Budči nikdy tak docela nevyschla. Pořád pršelo. A před branou nerostla tráva. Pod Moldawinýma nohama rozkvétaly dvě řady stop. Otisky bosých chodidel v bahně.
Stála vedle mě a také se dotýkala brány.
„Dub,“ řekla a usmála se. „Abys mohl otevřít, musel by tě poslouchat. Ale tebe neposlouchá ani tvá vlastní hůlka.“
Byl to výsměch? Nejsem si jistý. Odešla a nechala mě tam samotného stát a oddávat se vzpomínkám. Vzpomínkám na to, jak jsem se přesvědčil o síle Budečské ochrany.
Do Budče jsem přišel na jaře. A tehdy byl podzim. Celou tu dobu jsem neopustil hranice budečského kruhu. A nesměl jsem je opustit celých sedm let. Ale Moldawa měla pravdu. Věděl jsem to.
Z vnější strany vypadala brána podobně. I když mnohem neprostupněji. Tenkrát na jaře jsem k ní vyrazil beze strachu. Cesta byla vyšlapaná. Teprve ve chvíli, kdy jsem na Budči žil už nějakou dobu, kdy jsem poznal rytmus tamějšího života, mě napadlo přemýšlet o tom, co ji vlastně vyšlapalo. Co mohlo vyšlapat cestu, kterou nelze bezpečně projít.
Ale tenkrát jsem rozhodnými kroky mířil k bráně. Nejdřív jsem si toho nevšiml. Foukal vítr a já si myslel, že to on se tak prudce opírá do mého těla. K bráně mi mohly zbývat tak tři tucty kroků, když mi došlo, že to vítr není. Možná mě tenkrát omámilo sluneční světlo, že jsem si přestal dávat pozor. Možná to byla radost, že jsem tak blízko cíle.
Měl jsem na sobě halenu bez rukávů. A kolem holé kůže paží se začaly obtáčet šlachy neviditelných úponků. Tiskly. Vítr zesílil. A pak jsem nemohl tam ani zpět. Neviditelná pavučina mě držela na místě. Trhl jsem sebou. Úponky se zařízly hloub.
A pavouk čekal za ochranným valem.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Zkusil jsem nějaká kouzla, ale neuměl jsem ta správná. Vždyť právě proto jsem chtěl projít tou cestou. Chtěl jsem se učit...
Nad špičatými konci palisády jsem zahlédl tvář. Mohla patřit dívce nebo bezvousému mladíkovi. Měl jsem naději. Tam uvnitř o mně věděli. Doufal jsem, že mě nenechají navěky stát na té opuštěné cestě. Nemuseli se mě přece bát. Neměl jsem zbraň a nevypadal jsem nebezpečně. A hůlku, svůj nejcennější majetek jsem měl schovanou v balíku svršků na zádech.
Vědomí jsem ztratil, když začala padat tma. Celý den strávený nehybným stáním na jediném místě se na mně podepsal. S každým nádechem se kouzlo nepatrně stahovalo blíž k mému tělu. V půli dne jsem začal ztrácet naději. Slunce bylo vysoko a myšlenky se obracely k úvahám o neodvratném konci. Ale pořád jsem chtěl jít vpřed.
Probudil jsem se v nízké temné místnosti. Světlo poskytovala jen jediná louč. Prskala a páchla. Ležel jsem na hromadě kožešin. Hřály.
Nebyl jsem tam sám. Vedle mě seděla žena, která podle všeho čekala až se proberu. Ve tmě nebyla k rozeznání, ale poznám ženský pach, když ho cítím. Když viděla, že jsem se pohnul, naklonila se ke mně blíž. Bylo to pro ni trochu náročné. Seděla se zkříženýma nohama jako jeden z východních myslitelů.
Lekl jsem se, když na její tvář dopadlo světlo. Rysy měla souměrné a ústa plná, stvořená k líbání řekl by básník. Ale nad tmavýma očima jen řídké obočí a kůže na její hlavě byla lesklá a holá. Později jsem se dozvěděl, že paní Moldawa přežila jakousi nemoc, která ji připravila o všechny vlasy. Když jsem se s ní potom setkával pravidelně, už mi to ani nepřišlo na mysl.
Tenkrát si mě zvědavě prohlížela. Ale nic neříkala. Já sám jsem nedokázal začít rozhovor. Tím spíš, že jsem nevěděl, co je zač.
„Už se probudil?“ ozvalo se a do prostoru náhle proniklo množství světla, které mě oslnilo. Na světlém pozadí otevřených dveří se vyjímala silueta urostlého muže.
„Ano Albisi,“ řekla žena vedle mě. Už tenkrát v jejím hlase rezonoval posměch. Za celou dobu, co jsem ji znal a byla to dlouhá doba, se ten posměch vytratil tak dvakrát, třikrát. Byl její součástí. Součástí jejího pohledu na svět.
Albis se posadil naproti mně. Zaujal stejný posez jako Moldawa. Paní Moldawa. Vždycky si zakládala na tom, aby ji každý oslovoval, jak se patří.
Albis ke mně natáhl ruku a pomohl mi se posadit. Překvapilo mě, že jsem jeho pomoc skutečně potřeboval. Tak moc mě jejich uvítací kouzlo unavilo. Zcela podvědomě jsem se obrátil tak, abych tvořil třetí vrchol trojúhelníka. Seděli jsme tam, ne tak docela jeden naproti druhému a chvíli se jen dívali.
Cítil jsem se zvláštně, když mi bylo věnováno tolik pozornosti. Byl jsem zvyklý na přehlížení. Byl jsem vždycky jen ten nezajímavý a trpěný malý kouzelníček. Všimli si mě teprve ve chvíli, kdy mě k něčemu potřebovali. A tady jsem seděl se dvěma velkými kouzelníky a ti mi věnovali svou plnou pozornost.
Sebral jsem všechno sebevědomí, které jsem v sobě roky pěstoval a pokusil jsem se nenápadně zhluboka nadechnout.
„Přišel jsem se učit magii,“ prohlásil jsem pevně. Potěšil mě tón mého hlasu. Zněl jsem rozhodně a přece uctivě. Ne nadarmo jsem se celých deset let učil magii slov.
„A proč bychom tě měli přijmout?“ Moldawa mluvila pomalu. Oči jí ve tmě blýskaly. Divoká šelma připravená skočit.
„Prošel první zkouškou,“ prohlásil Albis smířlivě. „Dokázal odhodlání.“ Tomu jsem docela nerozuměl. Ale později jsem se dozvěděl, že pavučina kouzla, ve kterém jsem uvízl, dokáže v cestě zpátky zabránit jen těm, kdo jsou pevně rozhodnuti. Já jsem věděl, že se musím do Budče dostat. Chtěl jsem... A protože mě ani na chvíli nenapadlo toužit po návratu, kouzlo mě nepustilo.
„Projdu jakoukoli zkouškou,“ řekl jsem s jistotou, kterou jsem v té chvíli skutečně pocítil. Dívala se mi do očí. Albisův pohled přeskakoval ze mě na ni a nazpátek.
„Měli bychom ho přijmout, sestřičko,“ řekl. Albis byl smířlivější než ona. Její mladší bratr. Jediný, kdo jí nemusel říkat paní. Pomalu propustila mé oči z ohniska svého pohledu a podívala se na Albise.
„No dobrá,“ řekla pomalu a postavila se. Shlížela na mě a pak mi podala ruku. Nebyla příliš vysoká ani mohutně rostlá, ale byla v ní síla. Vytáhla mě na nohy a pak mi pokynula, abych vyšel ven.
Chvíli jsem jen rychle mrkal a snažil se zbavit mžitek, které se mi venku začaly tvořit před očima. Pak jsem se rozhlédl.
Moje přijetí se odehrálo v domě se zdmi z kamenů spojovaných hlínou. Bez oken. S vysokou střechou, kterou pokrývala tráva. Byl to ten nejmenší a nejdivočeji vypadající dům v okolí. Budeč.
Středem Budče byla vysoká stará lípa. Byl to jediný strom rostoucí uvnitř. Jednotlivé domy byly nepravidelně rozloženy kolem něj. Samozřejmě, že v uctivé vzdálenosti. Většina z nich vypadala lépe než ten, který jsme právě opustili, ale ne zase o moc lépe. Některé byly vyšší, jiné se krčily při zemi, ale všechny se svými zelenými střechami podobaly travnatým kopcům.
A kolem toho všeho se tyčil budečský val. Jediná část Budče viditelná i zvenku. Z velké dálky. Budečský val oznamující světu, že ti uvnitř nestojí o jeho pozornost.
Moldawa mě přivedla k lípě. Rašící listí. Vůně počátku. Moldawa se dotkla kůry a podívala se vzhůru do větvoví. Druhou rukou uchopila moji ruku a přitiskla mou dlaň na kmen stromu. Druhá zkouška.
„Můžeš tu zůstat,“ řekla po chvíli, „ale měl bys vědět, že pokud zůstaneš, tak zůstat musíš. Po prvních sedm let mají naši žáci zakázáno opouštět ohraničený okruh. Mají zakázáno stýkat se s vnějším světem. Těch prvních sedm let zpřetrhá veškerá pouta, která by nás snad mohla ohrozit,“ teprve při posledních slovech se znovu podívala na mě. Široce otevřenýma očima mi chtěla nahlédnout do srdce. Uzavřel jsem svou mysl. Tak jak jsem se to naučil už jako malý kluk. Chlapeček, který chtěl mít tajemství. Potěšilo ji to. Prošel jsem zkouškou.
„Správně,“ přikývla, „máš opravdu nadání. Smíš tu zůstat.“ Usmála se a po chvilce dodala: „A staneš se mým žákem.“ Přikývl jsem. Nic jiného ani udělat nešlo.
„Ale nezapomeň na těch sedm let...“ Přikývl jsem znovu. Trochu zvedla obočí a usmála se. „Duch místa tě slyšel...“ Pustila mou ruku. Tvar kůry jsem měl vtisklý v dlani. Sevřel jsem ruku v pěst a přitáhl ji zpátky k tělu. Moldawa se na mě dívala a usmívala se.
A tak jsem byl přijat do věhlasné školy magie v Budči.