Její hlas mi připomněl jeden náhodně vyslechnutý rozhovor. Znovu jsem na kůži ucítil noční chlad. Znovu jsem uslyšel slova, do kterých mluvčí vlil sílu své vůle. Jeho tvář se leskla ve světle plamenů. Jmenoval se Valens a měl přízvuk tak docela jako Ferrida.

... dovolili si příliš... vztyčení bariéry byla jen jedna velká provokace... ta ženská... všechno to začalo, když umřel jejich otec... převzali dědictví... bozi vědí, co chystají... shromažďují sílu... ta ženská...

„Lapisi, zase ses zamyslel?“ Ferridin zpěvavý hlas mě vytrhl ze vzpomínek, do kterých mě předtím uvrhl. Usmál jsem se na ni. Byla vždycky tak roztomilá. Nemohl jsem se na ni zlobit, ani proto, že mě její příchod vyrušil z činnosti tak vzrušující, jakou poslouchání tajných rozhovorů bezesporu je. Lehce naklonila hlavu, zacinkání, oplatila mi úsměv.

„Příliš přemýšlíš,“ poznamenala.

„Jen jsem odpočíval,“ odvětil jsem a pomalu jsem se postavil. Protáhl jsem si svaly ztuhlé sezením. Když jsem promluvil, v jejím obličeji se objevilo napětí. Soustředěně se kousla do rtu. Jazyk, kterým jsme mluvili, nebyl jejím rodným. Ještě pořád jí čas od času dělalo problémy všemu rozumět. Ale učila se rychle.

Někdy se spletla a promluvila ve své rodné řeči. V těch chvílích jsem se musel držet, abych ji neopravil. Nechtěl jsem, aby někdo věděl, že jí rozumím. To jsem se učil už od mala, tajit své schopnosti a dát je najevo až ve chvíli, kdy to pro mě bude výhodné.

„Odpočinek?“ překvapeně zamrkala a pokrčila rameny. „Kdo potřebuje odpočinek? Vždyť svět přímo volá...“ rozpačitě se usmála, když jsem nad jejími slovy zavrtěl hlavou. Vždycky byla připravená si život vychutnat. Plná síly a života. A měla ráda jablka.

Ferrida. Na čelence měla připevněné šňůry zlatých mincí. Proplétaly se s prameny jejích vlasů a probleskovaly skrze ně. Mince jemně cinkaly jedna o druhou při každém jejím pohybu. Když měla radost, podbarvoval jejich zvuk její smích.

Bozi vědí, proč mě měla ráda. Byla to jen náhoda. Tenkrát se prostě cítila sama. Tenkrát, když přišla do Budče. Bylo to to první léto, které jsem v Budči strávil. Ani já jsem tam ještě tak docela nepatřil a ona to vycítila. To nás sblížilo.

Všechnu svou sílu jsem v tu dobu vkládal do snahy dosáhnout svých cílů. Učil jsem se opravdu tvrdě. A mezi kouzly, kouzly a kouzly se objevila ona. Myslím, že nikdo nemohl její příchod přehlédnout.

Já přišel spořádaně – sám a bez majetku. Ale ona... Ferrida byla dcerou knížete. Její otec dokázal přemýšlet, věděl k čemu je dobré mít na své straně mága. Jenže se říká, že mágové jsou zrádný lid. A on by nevěřil jen tak někomu. Pokud by ten někdo nepatřil do rodiny.

Ferrida byla jediná z jeho dětí, která projevila nadání. Jako takové se jí muselo dostat nejlepšího vzdělání. A tak ji její otec poslal do Budče. Přišla se zástupem, který ji měl chránit a s poklady, které chtěl její otec Budči věnovat.

Byl jsem jeden z prvních, kdo ji viděl přicházet. Měl jsem v té chvíli sezení s Moldawou. Moje učitelka mi zrovna zaníceně vysvětlovala jak kouzlem přivolávat ztracené věci. Pak náhle zmlkla uprostřed věty a zvedla hlavu, jako by větřila. Vyrazila ven z domu, pořád bez jediného slova a já jsem prostě vyběhl za ní.

Moldawa musela být nějak napojená na všechna svá obranná kouzla, protože už první letmý pohled přes palisádu mi ukázal důvod jejího znepokojení. K Budči se blížila skupina návštěvníků. Ta malá dívenka mezi nimi vypadala tak dojemně.

Moldawa tiše šeptala kletby, když se od doprovodné skupiny oddělila Ferrida a jeden starý muž. Byl celý shrbený a pokroucený. Opíral se o sukovitou hůl a těžce oddychoval. Každou chvíli se zastavoval jako by potřeboval nabrat sílu.

Čekal jsem, kdy je zarazí bariéra, ale šli pořád dál. Pak jsem si všiml, že krátká zastavení, která jsem přičítal únavě, jsou vyplněna horečným šepotem starého muže. Ferrida se držela blízko něj a když jsem se opravdu soustředil, zahlédl jsem nezřetelnou hranici prostoru kolem nich. Proráželi si svou cestu bariérou, ale jejich bezpečný prostor se rychle zužoval.

Zastavili se pár kroků před bránou. Zůstali však stát, nepokoušeli se bránu otevřít. Možná toho nebyl ten starý kouzelník schopen, ale třeba jen nechtěl Moldawu ještě víc rozzlobit. Což od něj bylo jen moudré.

Když se ti dva zastavili, zamířila Moldawa k bráně. Dav, který se mezitím zvědavě seběhl, jí uvolňoval cestu. Zrak jí padl na Albise. Chvíli na něj nepřítomně zírala a pak vyštěkla: „Okamžitě hledej další možnosti!“ Albis přikývl, mám pocit, že mu vlastně nemusela nic říkat a porozuměl by stejně. Přesto jsem v jeho přikývnutí uviděl náznak nesouhlasu, jakési nepatrné zaváhání, které přimělo Moldawu ke káravému pohledu. Ale pak zřejmě dospěla k názoru, že musí řešit důležitější věci a obrátila se k bráně.

Bylo to poprvé, kdy jsem viděl otevírat Budečskou bránu. Celý ten proces se zdál až ostudně jednoduchý. Moldawa vztekle mávla rukou a brána se se skřípěním dala do pohybu. Sotva se otevřela natolik, aby jí bylo možno projít, Ferrida chtěla udělat první krok, ale starý kouzelník ji chytil za rameno. Zvedl pohled a podíval se přímo na Moldawu, ta se zatvářila vztekle a prudce kývla.

„Můžete vstoupit,“ procedila skrz zuby. Jejím hlasem pořád probleskoval posměšný tón, ale tentokrát její posměch patřil jen jí samé. Starý mág se spokojeně usmál a pustil Ferridino rameno. Vstoupili dovnitř.

Moldawa si je oba pečlivě prohlédla. Pak se jí v tváři mihlo cosi jako poznání a obrátila se k starému mágovi.

„Už chápu jaks to dokázal,“ řekla, ale v jejím hlase nebyla úcta. „Pojď prosím za mnou, takovou vzácnou návštěvu je třeba patřičně přivítat.“

„Hmmm,“ nadechl se starý mág a podíval se na Moldawu, „milá řeč. Tvůj otec by byl pyšný na takovou pohostinnou dceru.“

„Pohostinnost je vyhražena pro hosty, kteří neporušují má pravidla.“

„Vůně se nemění,“ poznamenal starý muž zdánlivě bez souvislosti, ale se spokojeným výrazem ve tváři následoval Moldawu. Ferrida zůstala stát na místě, kde ji opustil. Ohlédla se, ale brána už se zavírala.

Dívka, obklopená davem stvořeným z žáků a učitelů Budečské školy, se na ně na všechny bezelstně usmála. Věnoval jsem nové příchozí jediný pohled a zvědavě jsem se vydal za Moldawou a starým mágem. Byl jsem si jist, že jejich rozhovor bude zajímavý.

„Je potěšení, zjistit, že si mě ještě pamatuješ,“ říkal starý mág Moldawě. „Bylas tak maličká, když jsem odešel...“

„Myslela jsem, že jsi mrtvý. Byl jsi tak stařičký, když jsi odešel,“ řekla kysele. „Kdybych věděla, že někdo z otcovy staré bandy ještě běhá tam někde venku, nastavila bych na vás ochranné kouzlo...“

„Pokud vím, tak jsem poslední,“ v jeho hlase zněla hořkost, „a žádné kouzlo mi doopravdy nemůže zabránit sem přijít. Nezapomeň, že jsme to byli mi, kdo jsme stvořili základ školy...“

„Školu založil otec mého otce,“ řekla úsečně Moldawa. „Vy jste byli jenom...“

„Jenom ti, kdo školu proslavili. Na naší pověsti stála ochota žáků platit za studium tady... My jsme byli ti kouzelníci, kteří na tohle místo vložili první opravdu mocná kouzla... Přivedl jsem sem novou žákyni,“ změnil náhle předmět rozhovoru.

„Všimla jsem si. Je to tvoje příbuzná? Proč ji neučíš sám?“

„Jak jsi řekla, jsem příliš starý, abych z ní mohl vychovat dokonalou kouzelnici. Pravděpodobně zemřu dřív, než dosáhne dospělosti.“

„Tvoje příbuzná?“ zeptala se ještě jednou.

„Ne, to ne. Dcera mého přítele. Posílá dostatečné školné,“ trhl hlavou směrem ke skupině venku.

„Podmínky se změnily,“ zamračila se Moldawa, ale z jejího hlasu zněla převaha. „Jediné, co vyžaduju od svých žáků je dostatek talentu.“

„Ona ho má,“ řekl nevzrušeně. „A zlato,“ pokrčil rameny. „To je přece příjemný přívažek...“

„Provedl jsi ji první zkouškou tak, že ji nemohla složit. Nevím jestli ji přijmu.“

„Něco chceš...“ zkonstatoval spokojeně s vědomím, že se mu Moldawu podaří přesvědčit.

„Dokázal jsi přemoct mou bariéru,“ řekla neochotně. „To kouzlo je tím nejdokonalejším, které jsem kdy vytvořila. Nikdo ho ještě... Jsou kouzelníci, kteří se pokoušejí ho prorazit. Zaslechla jsem určité zvěsti... A teď ty...“

„Když přijmeš mladou Ferridu, slíbím ti, že nikomu nepomůžu dovnitř,“ řekl stařec slavnostně.

„A kouzlo které jsi použil?“

„Jak jsem říkal, nepřivedu nikoho dovnitř. Malwis, tvůj otec, začaroval tohle místo tak, abychom my, jeho staří přátelé, mohli přijít kdykoli. Beze mě se sem nikdo nedostane...“

Tím prohlášením mi zkazil náladu. Těšil jsem se, že se konečně dozvím nějaké tajemství. Že se dozvím, jak se dostat z Budče. Nemožnost odchodu mě svazovala.

„Bylo to tak milé, zase se sem podívat,“ pokračoval mág smutným hlasem. „Vždycky jsem si říkal, že se sem musím alespoň jednou před smrtí vrátit. Vůně se nezměnily, ale kouzla jsou tu jiná. Možná máš příliš ctižádosti, děvče.“

Říkat Moldawě děvče jsem považoval za nehoráznou troufalost. Ale starému mágovi to prošlo. Na Moldawině tváři se dokonce objevil zárodek skutečného úsměvu. Skutečně hořkého úsměvu.

„Nebyl jsi tu, když můj otec zemřel. Z vaší staré bandy zůstala jen Gawaine a mně zbyla škola, dědictví, které bylo třeba udržovat. To nebyly ambice, to byla povinnost...“

Moldawa Ferridu přijala. Nevím jestli měla skutečně na vybranou. Starý mág odešel, aby se už nikdy nevrátil, a sebou si odvedl i strážní skupinu, která knížecí dceru doprovázela. Přinesené poklady nechali složené za hranicí bariéry. Ferrida zůstala uvnitř a život školy šel dál jako předtím.

Ty vzpomínky mi proběhly hlavou při pohledu na Ferridu, která stála přede mnou. Okamžik minul ve zlatém cinkotu a ona mi konečně prozradila, proč mě vyrušila.

„Stilicho tě hledá,“ usmála se, „říkal, že když tě najdu já, nebudeš pak tak rozmrzelý.“ Byla to pravda, Ferrida mě nedokázala rozzlobit, byla příliš milá a já ji měl příliš rád.

Šel jsem tedy za ní. Nepotřeboval jsem vedení. Bylo mi jasné, kde na mě Stilicho čeká, ale zlaté zvonění bylo vábivou písní, kterou nebylo možno nenásledovat.