Protáhlý a nízký byl ten dům, ve kterém jsem na Budči žil. Nemohl jsem si příliš stěžovat, všechny žákovské domy byly takové a jiná možnost neexistovala. Můj návrh, že bych klidně spal venku, přešla Moldawa významným mlčením a pozvednutým obočím. Proti své vůli jsem tak byl přinucen trávit část svého času v tom zašlém tmavém prostoru s řadou drobných otvorů ve stěnách, které přiváděly čerstvý vzduch a zanedbatelné množství světla.

Dům směřoval od západu na východ. Od vchodu jeho podlaha mírně klesala a na úplném konci, kde byla moje ložnice, byla okolní zem přinejmenším několik stop nad ní. Malá okénka naproti mému lůžku neposkytovala téměř žádný výhled. Byla na úrovni země a tak jediné, co jsem mohl sledovat, byl růst trávy a špičky cizích nohou. Ale jak jsem řekl, vybírat jsem si nemohl.

Ložnice byly od sebe odděleny rohožemi spletenými z proutí. Hezky jedna za druhou naskládané vedle sebe kolem jižní stěny. Musel jsem vždycky projít až na konec domu a tak jsem se alespoň bavil nahlížením do cizích životů. Myslím, že mohu říct, že jsem ty ložnice znal důvěrněji než jejich obyvatele. Obyvatelé se mě vesměs stranili, ale v pohledu mi nemohl zabránit nikdo. A ještě dnes si vzpomenu.

Podlaha jedné z ložnic byla pokrytá zbytky nevydařených kouzel. Vždycky když jsem procházel kolem, hledal jsem nové přírůstky. Bylo to jako hra. Hra jen pro mne a s mými vlastními pravidly.

Další ložnice měla stěny doslova pokryté ptačími pery. Vrcholem té sbírky bylo pero ptáka fénixe zavěšené nad čelem lůžka. V rohu stála klec se zvláštním ptákem. Byl strašně ošklivý a téměř neustále měl hlavu zastrčenou pod křídlem a spal. V přítmí, které uvnitř neustále vládlo, nebylo možno rozeznat barvu jeho peří.

Další ložnice... Eh, není to důležité. Dnes už ne.

Vlastně, každý z mých spolubydlících měl něco, co mu připomínalo i jiný než školní život. Něco z života tam venku. Jen moje ložnice byla stejně prázdná a neosobní jako ve chvíli, kdy jsem se do ní nastěhoval. Byl to zvyk, vše své si nosit stále sebou. Možná, že i v tom se skrýval kus důvodu k mému zaujetí pro cizí životy.

Avšak v tom zvláštním volném dni, který mě na Budči postihl, jsem svá pozorování neprováděl. Sotva jsem koutkem oka zaznamenal, že v jedné z prázdných ložnic svítí zapomenutá světelná koule. Moje myšlenky byly zcela zaujaty Stilichem a jeho žádostí o setkání.

Živě jsem si pamatoval jeho ranní pozdrav. Pak mě zdravil ještě jednou, jen pokynem ruky, při snídani. Než jsme se po snídani rozešli, málem jsme do sebe vrazili. Ale oslovit se mě nepokusil při žádné z těchto příležitostí. Kouzelníci mívají důvody pro své podivné chování. A Stilicho byl kouzelník stejně jako já.

Našel jsem ho přesně tam, kde jsem ho čekal. Zpola ležel na svém lůžku, levou nohou podupával po zemi a hřbetem ruky si prudce třel nos. Když mě uviděl, posadil se, narovnal a usmál. Prohrábl si rukou vlasy a poškrabal se na zátylku.

„Našla tě tvá malá přítelkyně?“ zeptal se vesele a nabídl mi místo k sezení.

„Ano,“ řekl jsem, ale neposadil jsem se, „Ferrida mě našla...“ Byla to koneckonců pravda. Ale když se o ní Stilicho zmínil, vybavil jsem si znovu její pohled, když se před domem vytrhávala ze sevření mé ruky. Překvapený, potěšený a zděšený pohled.

To bylo tak, váben zlatým zvoněním mincí v jejích vlasech, jsem obešel dům, za kterým mě nalezla. Příliš jsem nevnímal okolí a tak se mi podařilo málem narazit do Gawaine, která z domu právě vycházela.

Zkoumavě si mě prohlížela a v očích jí blýsklo podezření. Já jsem se nezmohl na slovo, měl jsem trochu špatné svědomí. Naštěstí mi z rozpaků pomohla Ferrida. Patřila ke Gawaininým žákům a pro svou učitelku byla dokonale důvěryhodná.

Usmály se na sebe a navzájem se pozdravily. Teď se v Gawainině pohledu upřeném na nás dva objevilo shovívavé porozumění. Měl jsem chuť zasmát se jejím nesprávným závěrům, ale nestihl jsem to. V té chvíli se ozval rozhovor.

„Říkám ti, že to je zbytečné, plýtvání silou a kouzly,“ neslo se z vnitřku domu. „Někde jinde by...“ rozzlobený hlas jsem odhadl jako Albisův, uhodl jsem. Byl jsem zvědavý, s kým se vlastně hádá, a tak jsem se trochu naklonil, abych dobře viděl i přes Gawaine. Bok po boku s Albisem právě z domu vycházela Moldawa.

„Lepší místo není, nikde,“ přerušila úsečně jeho řeč. „Není to jen v lidech, je to v půdě, ve vzduchu i v...“ její pohled se zarazil o mě a ona zmlkla. Věnoval jsem jí úsměv a pozdrav. Pak jsem se projevil jako nevychovanec, nepočkal jsem na odpověď, chytil jsem Ferridu za ruku a rychle ji nasměroval pryč. V zádech jsem cítil Moldawin ostrý pohled, ale bylo mi to jedno...

V přítmí domu jsem se naposledy podíval na svou ruku. Na tu ruku, ze které se mi Ferrida vytrhla, když jsme došli k mému domu a ztratili se tak Moldawě z očí. Potřásl jsem hlavou, posadil jsem se na nabídnuté místo a znovu jsem se soustředil na Stilicha.

„Co jsi vlastně chtěl? Ferrida řekla jen, že se mnou chceš mluvit,“ obrátil jsem se k němu.

Stilicho trochu podrážděně mlaskl, sepnul ruce a zapraskal klouby. Díval se na mě zkoumavě.

„To kvůli A-bisovi,“ jeho způsob mluvy upíral Albisovu jménu l, ale Stilichovi to podle všeho nevadilo a pomalu pokračoval, „Požádal mě, bych požádal tebe...“

„Proč mi takové vzkazy neposílá po Moldawě?“ zeptal jsem se pobaveně při představě, jak mě Moldawa o něco žádá.

„Paní Mo-dawě,“ opravil mě Stilicho káravě. „Ona a její bratr mají rozdělená práva. Je to pro ně dů-ežité. Zvláště pro A-bise. Ve-mi je střeží. Tato patří jemu,“ vysvětloval pečlivě.

„Co po mně Albis může chtít? Je to přece tvůj učitel,“ podivil jsem se, nemoha najít smysl.

„Nežáda- tebe. Původně. Ne tebe, tebe osobně. Chtívá toho, kdo dokáže dobře čarovat...“

„Moldawa provádí zkoušku talentu, každý v tomhle hradišti dokáže dobře kouzlit. Kdyby to někdo nedokázal, nebyl by tu...“ prohlásil jsem pobaveně.

„H-avně,“ pokračoval Stilicho jako bych ho nebyl přerušil, „chce toho s hůlkou. S dobrou hůlkou.“

„K čemu?“ zeptal jsem se zvědavě. Začalo mě to doopravdy zajímat.

„Si to nevíš,“ začal Stilicho zeširoka. „Tají se to dost. Ale A-bis shromažďuje vybrané žáky...“

„K čemu?“ zeptal jsem se podezřívavě ještě jednou, ale v hlavě se mi začaly rodit desítky možností. Nejvýš stála neodbytná představa Albise plánujícího vzpouru proti Moldawě. Stilichova další slova mě však vyvedla z omylu.

„Paní Mo-dawa nám říká ´Ti, dož zkoumají nové možnosti´. Teď je to hlavně o ochraně Budče. Máme plány jak ji vybrousit.“

„Ale proč zrovna já? Nejsem přece Albisův žák.“

„Jsi žák paní Mo-dawy. Máš výjimečné nadání. Jiné žáky nebere. A pak, máš hůlku. A-bis výslovně trval na hůlce. Náš nový přírůstek ji musí mít. A-bis se ptal, koho přizvat do společenství. Napads mě první. A-bisovi se myšlenka zam-ouvala. Proto požádal, bych tě pozval mezi nás.“

„Nebude Moldawa nic namítat? Koneckonců jsem její žák,“ řekl jsem s nepatrným důrazem na slovo její.

„Ne, tohle je A-bisovo právo. Ona nebude nic namítat,“ uklidňoval mě Stilicho spokojeně. A věděl, proč je spokojený.

Přijal jsem. Šance sledovat vznik budečské ochrany, vznik nových kouzel, mě fascinovala. A, nemohu to nepřiznat, doufal jsem, že konečně odhalím celé kouzlo budečské bariéry. V této své naději jsem se zklamal. Bylo to Moldawino kouzlo, ona ho snad chápala, ale mi ostatní jsme v něm jen tápali.

Tu noc jsem ležel a nemohl usnout. Bylo to zvláštní. Zvláštní pocit být výjimečný a žádaný díky svému vlastnictví. Jen proto, že mám hůlku. Vyňal jsem ji ze záňadří. Myšlenka a na její špičce se objevil nevýrazný plamínek. V temnotě oslňoval a přivolával vzpomínky.

Vyhaslý oheň a zima. Studená těla a nářek bohů. Oběť za zemřelé a cizí slzy. Tenkrát jsem neměl nic kromě života...

Prstem jsem přejel po leštěném povrchu hůlky. Po všech těch letech pořád voněla růžovým olejem. Vyrobená přímo pro mne, upomínka a dar za prokázané služby.

Nikdy bych se k hůlce nedostal, kdyby můj talent objevil někdo jiný než Odovaker. Odovaker, můj pán a dobrodinec. Měl v hlavě jen svá slova a nedokázal se naučit cizí řeč. Přesto cestoval po celém známém světě a platil za velkého mezi kouzelníky. Znal jsem silné muže, kteří slábli při vyslovení jeho jména. Znal jsem ženy, kterým navždy uloupil srdce. Znal jsem ty, které přivedl do náruče bohům. Odovaker.

Byl jsem příliš malý, než abych si pamatoval všechno, co se stalo. Ale vím, že Odovaker odhalil můj dar jazyka a vzal mě sebou na cesty. Nebylo mi zatěžko učit se nová a nová nářečí a on mi důvěřoval. Byl jsem přítomen při několika ukázkách jeho kouzelného umění a zatoužil jsem dokázat totéž. Měl jsem magii, magii jazyka, a zatoužil jsem i po kouzlech myšlení.

Jak jsem stárl, přestával jsem v Odovakerovi vidět boha. Stával se mým otrokářem, ale doufal jsem, a tím mě k sobě stále poutal, že mě bude učit skutečné magii.

Odovaker neměl svoji síň, neměl vojsko, neměl území. Šel tam, kam jít chtěl a přijímal vysoké odměny za prokázané služby. Já patřil k jeho trvalé suitě. Byl jsem jediný, komu věřil, že nezkomolí slova. Nikdy jsem neměnil význam překládaných slov. Nikdy. Ani tenkrát...

Byl to jen další malý kmen. Jejich řeči jsem se naučil rychle. Říkali té hoře Olivetská. Na jejím úpatí se rozkládala rozlehlá zahrada. V té zahradě sídlil starý kouzelník. Odovaker ho uctivě oslovoval pane a nikdy nevyslovil jeho jméno. Setkávali se jen oni dva a já, který jsem jim tlumočil slova. Procházeli jsme zahradou a vůně občas stoupala do hlavy.

Odovaker o obchod s tím mužem velice stál, za každou cenu. Když byli konečně domluveni, byl šťastný, dokonce mě pochválil. Ale zvláštní je, že i onen starý muž ze zahrady byl s obchodem spokojen. A jako výraz vděčnosti mi věnoval hůlku. Mně pouhému poskoku a tlumočníkovi. Hůlku z tmavého dřeva napuštěnou růžovým olejem. Šla se mnou světem dlouho, než jsem dorazil do Budče a naučil se využívat všech jejích možností.

„Čím je hůlka?“ pokrčila Moldawa skoro lhostejně rameny, když jsem svou chloubu vytáhl na naší první hodině. „Může ti pomoci, ale skutečný kouzelník ji nepotřebuje.“

„Ti nejlepší, které jsem znal,“ Moldawa se na mě podezřívavě podívala a tak jsem se opravil, „a o kterých jsem slyšel, vždycky používali hůlku.“

„Jdou cestou nejmenšího odporu,“ vysvětlovala Moldawa a sebrala mi hůlku z ruky. Každý její konec uchopila prsty jedné ruky a lehce hůlku prohnula. „Je to jen kousek dřeva,“ řekla pomalu.

„Ne, je v ní kouzelné jádro,“ přispěchal jsem s vysvětlením, kterého nebylo třeba. Ušklíbla se.

„V širším smyslu je tvá hůlka jen kousek dřeva a kouzelné jádro má kterákoli věc, na kterou se podíváš.“ Nechápal jsem, ale mělo se mi dostat pečlivého výkladu.

„Stejně jako používáš hůlku,“ řekla Moldawa, mávla rukou a z hůlky zasršely jiskřičky. To byl také jeden z mála projevů, ke kterým jsem hůlku dokázal přimět. „Stejně jako používáš ten kousek mrtvého dřeva,“ pokračovala Moldawa, „Stejně tak můžeš používat cokoli jiného. Nemusí to být jen předměty, může to být půda, voda i vzduch. Nic to ovšem nemění na tom, že hůlka je k magickým účelům nejvhodnější,“ připustila nakonec.

„Hlavní je dodržení zákona trojice,“ vrátila mi mou hůlku, sepjala prsty a dívala se na mě přes jejich špičky. „Trojice je posvátná. Jsi to ty. Je to magie. A je to kus okolního světa, kterým necháš magii proudit. Trojice. Výběr třetího člena je na tobě. I vzduch, který je kolem nás, v sobě tají magické jádro.“ Vztáhla ruku a na dlani se jí zformovala ohnivá koule. „Můžeš si vybrat, ale měj vždy jistotu, že vybranou substanci dokážeš ovládnout. Musíš mít vždy na paměti, že ty musíš ovládat magii a ne ona tebe. Máš hůlku, která je ti podřízená, to v jistém smyslu usnadňuje některé věci a v jiném tě to omezuje... Ale až dokončíš svoje učení, budeš stejně dobrý jako kterýkoli z mých žáků. S hůlkou nebo bez hůlky.“

Přikývl jsem, že chápu. V očích jí zaplály jiskřičky. Vyhodila ohnivou kouli do vzduchu a nechala ji zmizet. Jen tak. Usmála se. Ona nikdy nepoužívala hůlku.