Informace
Jsme domovem:
670 povídek
od 235 autorů
z 770 registrovaných.

Diskuse je na našich stránkách Potter Web CZ

Pro tebe cokoliv od Colleen
[Komentáře - 2] Tisk Kapitola nebo Povídka
- Velikost písma +
Autorská poznámka:

"Vychutnej si poslední minuty na svobodě!" volal Alastor Moddy na Evana Rossiera, který se mu snažil utéct.

"To si jenom myslíš, Moody!" smál se a otočil se k bystrozorovi čelem. Zvedl hůlku. Vyletěl z ní tmavomodrý záblesk, ale Alastor ho mávnutím odrazil.

"Nic lepšího neumíš?" zasmál se a vyslal k němu poutací kouzlo. Jenže Smrtijed se mu vyhnul a okamžitě poslal na Alastora další paprsek.

Tentokrát byl Moody pomalý a špatně se mu vyhnul. Zasáhl ho do obličeje a srazil k zemi. Po obličeji mu začala téct krev a znemožňovala mu vidění. Slyšel jen Rossierův vítězoslavný smích. Moody na nic nečekal a poslal kouzlo po zvuku. Smrtijed to nečekal a padl v bezvědomí na zem.

Bystrozor si otřel krev, ale bylo mu to málo platné. Červená tekutina proudila dál a jemu se začínala motat hlava a bylo mu špatně od žaludku. Snažil se zvednout, ale tělo ho neposlouchalo.

Tohle přece nemůže být konec, myslel si.

Krev mu ucpala nosní dírky a nemohl dýchat. Hodnou chvíli už nic neviděl a začal upadat do bezvědomí.

***

Nemocnice svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy praskala ve švech. Za poslední dva měsíce bylo tolik úrazů jako za poslední dva roky. Léčitelé a léčitelky měli plné ruce práce. Dokonce i Poppy Pomfreyová opustila své místo v Bradavické škole čar a kouzel a přijela pomáhat. Chtěla se cítit nějak užitečná a ne jen schovávat se za zdmi pevného hradu a čekat na zprávy, kdo další umřel, ať už v boji nebo na lékařském stole.

Proto taky teď seděla na příjmu společně s mladou sestrou, která se zaučovala.

"Pojďte sem někdo! Potřebujeme léčitele! Pospěšte si!" ozývalo se z chodby.

Poppy s mladou dívkou, jmenovala se Aurelia, rychle vyskočily a pospíchaly z místnosti.

Na chodbě se vznášely nosítka a na nich ležel zkrvavený muž. Vedle něj stál Sturgis Tobolka a mluvil s čarohosteskou. Poppy viděla jak vrtí hlavou. Přiblížila se k nosítkům. Muž jí připadal povědomý, ale kvůli množství krve, kterou měl na tváří a ve vlasech, ho nemohla poznat. Vytáhla hůlku a zkusila jeho životní funkce. Byly velmi slabé.

"Kolik ztratil krve?" vyhrkla.

"Nevím. Ležel ale v obrovské louži, když jsem se k němu dostal," odpověděl mladý bystrozor.

Poppy mávla hůlkou a nosítka se dala do pohybu. Musela ho dostat na ošetřovnu. Potřebuje urychleně doplnit ztracenou krev.

"Vy nejste zraněný?" slyšela Aurelii, jak se ptá Sturgise.

"Ne."

"Mohl byste prosím vyplnit pacientovi údaje, jestli nějaké znáte."

"Ale jistě, je to Alator Moody."

Moody! Poppy na něj pohlédla. Tohle je Alastor Moody, nejznámější a nejnebezpečnější bystrozor své doby? Musí ho zachránit. Vždyť společnost mu vděčí za mnoho pochytaných Smrtijedů.

Vstoupila na ošetřovnu a urychleně mu zastavila krev, která se znovu spustila. Udělala rozbor krve a našla příslušnou dávku lektvaru na doplnění. Otevřela mu ústa a přinutila ho lektvar vypít. Potom kouzlem vyčistila jeho obličej a zhrozila se.

Kus jeho nosu chyběl. A ona věděla, že ho nelze obnovit. Vzala obvaz a převázala ho společně s velkou jizvou, jenž se mu táhla přes pravou tvář.

Teď ho musela nechat odpočívat. Musel nabrat nové síly. Vyšla z ošetřovny a pokynula čarohostesce.

"Najděte prázdné lůžko a uložte ho," přikázala a otočila se ke Sturgisovi.

"Co se stalo, Sturgisi?" zeptala se vyčerpaně.

"Alastor chytl dalšího Smrtijeda. Jenže tentokrát dopadl špatně. Ale bude v pořádku, ne?"

"Myslím, že ano. Ale přišel o kus nosu a na tváři bude mít jizvu jako památku."

"Aspoň vynikne jeho statečnost," usmál se Sturgis.

"Kdo to byl tentokrát?" zvědavě se ho zeptala.

"Evan Rossier."

***

Alastor Moody se probral hned druhý den odpoledne. Ale stále byl velmi bledý a slabý. Jenže to mu nebránilo v tom, aby začal požadovat své propuštění z nemocnice.

"To nepřipadá v úvahu," řekla pevně madame Pomfreyová, "Utrpěl jste obrovskou ztrátu krve. Potřebujete klid a odpočinek."

"Cítím se naprosto skvěle," zavrčel na ni, "Proto byste mě měla propustit domů."

"To posoudím sama," řekla a vzala do ruky lahvičku s tmavě zelenou mastí. "Teď mi dovolte prohlédnout vám váš obličej."

Začala sundávat jeho obvazy a přemýšlet, zda si na ni ještě vzpomíná. Z myšlenek ji vytrhlo Alastorovo slabé zasyčení, když prudce trhla s obvazem.

"Dávejte pozor, ženská," zavrčel na ni, i když to nebylo jeho zvykem. Něco na ní ho rozčilovalo. Připadala mu známá a přitom tak vzdálená. Ale ty její oči. Světle modré, plné obav a porozumění, ale po jeho větě plné ublížení.

Když se rozhlédl kolem, zjistil, že se na něj upírají všechny oči v místnosti. I když byla Poppy Pomfreyová velmi přísná, na druhé straně dokázala být i milá. Všichni ji měli v úctě a nikdo si nedovolil dostat se s ní do křížku. A hlavně jí většina vděčila za život.

"Se nestydíš? Zachránila ti život a ty na ni takhle?" ozval se muž z vedlejší postele.

"To je v pořádku, Tiberiusi, byly tu i horší případy," usmála se na něj, ale uvnitř poklesla na duchu. Nepamatuje se.

Však taky co jsi čekala? ozval se její vnitřní hlásek, tobě taky projde pod rukama spousta pacientů, a když některé vidíš jen krátce, tak si na ně nepamatuješ, když tě venku pozdraví.

To je něco jiného! ohradila se.

Ale není!

Je!

Není. A kdybys k němu něco necítila, tak si na něj taky nevzpomeneš.

Já k němu nic necítím. Je to pacient jako každý jiný.

Mě neoklameš. Já jsem ty!

"Ehm...slyšíte mě?" vytrhl ji z hádání se sebou hlas Alastora Moodyho.

"Co?" zeptala se zmateně.

"No...omlouvám se. Netušil jsem, že to vám vděčím za..."

"To je v pořádku," přerušila ho, "Hlavně poděkujte Sturgisovi za to, že vám poskytl první pomoc a dopravil sem."

Moody se zamyslel.

"Tobolkovi? Ale na tu misi jsem šel přece sám."

"Očividně ne," odsekla.

Dveře na pokoj se otevřely a v nich stála mladá léčitelka Simone.

"Nepotřebujete s něčím pomoct, madame Pomfreyová?" zeptala se.

Alastor vrhl na Poppy zvláštní pohled plný překvapení a nevěřícnosti. Tohle byla ta veselá, milá žena, s kterou loni tančil na Vánočním plese?

"Děkuji Simone, mohla byste prosím převázat pana Moodyho. Mám ještě jiné pacienty a tady jsem se zdržela už dlouho."

"Ale jistě, madame," souhlasila hned nadšeně, že může být užitečná. Přešla k jeho lůžku a dala se s ním do řeči.

Poppy mezitím vypochodovala z místnosti, ale mezi dveřmi ještě slyšela Simonin zvědavý hlásek:

"Vy jste ten Alastor Moody? Ten slavný bystrozor?"

Alastor jen nevrle zavrčel.

Poppy se v duchu usmála a pokračovala v denní práci, dokud se ve čtyři nevydala domů. Příští dva dny měla volno a potřebovala si utřídit myšlenky.

Když se s Alastorem před více než rokem setkala na Vánočním plese, z nějakého nevysvětlitelného důvodu ji očaroval. Nebyl to jeho vzhled nebo chování, ale jeho černé oči, které se vpíjely do jejích po celou dobu, co spolu tancovali. A pak v průběhu večera je na sobě cítila ještě několikrát a nejednou pod jeho pohledem zčervenala.

Jenže ples skončil a Alastor druhý den odjel bez rozloučení a už se jí nikdy neozval. Ona ani nic jiného neočekávala a za několik měsíců jej vypudila z mysli, i když jeho oči ji občas pronásledovaly ve snu, když se slavný bystrozor objevil v novinách.

A včera večer se objevil u svatého Munga. Její pocity, které cítila v jeho blízkosti, se vrátily. Jenže on vypadal, že si na ni ani nevzpomíná. Hodně to bolelo, ale Poppy byla silná žena. Věřila, že přes noc se to spraví. Vždyť už prošla tolika životními zklamáními, tak ani nedoufala, že by někde ještě mohl být ten pravý.

Ty si opravdu myslíš, že zítra to bude jiné? City přes noc nevymizí!

Sklapni, vyštěkla na něj.

***

„Dobrý večer, pánové,“ pozdravila zvesela pacienty na pokoji, který měla ten večer na starost. „Nějaké problémy? Někomu něco nezabralo?“

„Dobrý večer, madame. Konečně zpátky ve službě!“ zdravil ji mladý muž bez nohy.

„Teď už mi nic nechybí,“ usmál se na ni jiný.

Očima vyhledala Alastora, ale ten si jí vůbec nevšímal. Byl začtený do Večerního věštce a svět kolem jakoby neexistoval.

Poppy začala obcházet jednotlivé postele a kontrolovat stav jednotlivých pacientů. S každým prohodila pár slov a nakonec došla až k Moodymu.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se,

Zvedl oči od novin. Jeho pleť už nabrala zdravější barvu a vypadal mnohem víc odpočatěji a uvolněněji.

„V naprostém,“ odpověděl.

Zkontrolovala záznamy na kartě a změřila životní funkce.

„Vypadá to, že vás už brzy budeme moci propustit.“

„Však už bylo načase.“

Protočila oči. Dokáže být tak nepříjemný, to jsem ani netušila, pomyslela si, ale já to umím taky.

„Co se děje?“ zeptal se tvrdě, když uviděl její výraz.

„Nic,“ zavrtěla hlavou, „Máte půl hodiny do večerky. Musíte načerpat síly a ponocováním toho nedosáhnete,“ zavelela rázně a odešla z pokoje.

***

Alastor ležel potmě na nemocničním lůžku a nemohl usnout. Kolem něj se ozývalo poklidné oddychování jeho spolubydlících, ale jeho to jen rušilo. Potřeboval přemýšlet. Jako celé ty tři dny, které tu byl. Ta žena mu nedávala spát. Už ji poznal. Poppy Pomfreyová, vrchní sestra v Bradavicích. O loňských vánocích s ní tancoval na plese a od té doby na ni musel myslet. Nikdy v to nevěřil, ale ona v něm dokázala probudit city. Přitahovala ho. A teď, když věděl, že je mu nablízku a on se s ní nemůže bavit, mu způsobovalo muka. Byl si vědom toho, že to jak se k ní choval, bylo neomluvitelné, ale mohl by se o omluvu alespoň pokusit.

Potichu vstal, oblékl si župan a vyšel na chodbu. Věděl, že léčitel, který je mívá v noci na starost, bývá v pokoji hned naproti. Dveře byly otevřené a zevnitř se ozývalo cinkání nádobí. Alastor vešel a potichu za sebou zavřel. Poppy k němu byla otočená zády a dělala si kafe. Nemocniční hábit měla přehozený přes židli, tak tam stála jen v zelené sukni a bílé halence. Vlasy neměla kryté vždy přítomným čepcem, ale splývaly jí až po lopatky.

„Dobrý večer,“ pozdravil ji.

Když uslyšela jeho hlas, všechno, co držela v rukách se jí sesypalo na zem a rozbilo se.

„Co tady děláte? Máte spát!“ otočila se k němu a vytahovala hůlku.

„Chtěl jsem s vámi mluvit.“

„Není vám dobře?“

„Je mi naprosto výborně.“

„Tak proč…“

„Měla byste se posadit. Nevypadáte dobře. Jste bílá jak stěna.“

„Je mi fajn. Jen jste mě vylekal,“ zamumlala a mávla hůlkou. Hrnek se jí znovu celý vznesl do ruky. Položila ho na linku.

„Dáte si kávu, když už jste tady?“

„Ne, díky. Pak už bych neusnul vůbec,“ zavrčel.

„Takže to chcete lektvar na spaní.“

„Ne, mé jediné přání je, promluvit si s vámi. Prosím posaďte se,“ řekl už hodně naštvaně.

Poppy na něj ale stále zírala jak na ducha. Proč sakra přišel? Snažím se na něj nemyslet, a když se mi to podaří, on se tu objeví a chce si promluvit.

Asi jsem měl raději zaklepat, pomyslel si Moody.

Oba se posadili.

„Chtěl jsem vám poděkovat a omluvit se.“

„Za co? Já myslela, že vy se nikdy neomlouváte, podle toho, co jste říkal na plese.“

„Není to můj způsob, ale poděkovat za záchranu života snad smím, ne?“

„To už jste udělal. Proč jste tady doopravdy?“

Moody začal být trochu nervózní. Neměl jsem sem chodit. Byl to nesmysl. Nemůžu jí říct pravdu.

Podíval se jí do očí. Byla v nich zvědavost.

„Já…“ její pohled ho zbavoval slov, „já…přišel jsem vám dělat společnost.“ U Merlina, takovej nesmysl!

„Společnost? Vy?“ zasmála se. Ten zvuk mu rozbušil srdce.

Ovládej se, ty troubo, začal se peskovat.

„Promiňte,“ říkala, když se trochu uklidnila, „jen mi přišlo zábavný, že zrovna vy mi chcete dělat společnost. Když mě nenávidíte.“

„Nenávidím vás? Ne, to není pravda, já k vám nic takového necítím.“

„Ne? Tak proč ty odměřené řeči?“ zeptala se a stále mu pevně hleděla do očí.

Mírně zčervenal. Překvapilo jí to.

„Protože…protože neumím jednat s krásnými ženami na veřejnosti,“ zamumlal.

Krásnými! On mě považuje za krásnou?

Její radost se projevila i v jejích modrých očích. Alastor to zaznamenal a slabě se na ni usmál. Zčervenala.

Ah Merline, co si teď o mě bude myslet? Že jsem nějaká pubertální holka, co roztaje po jednom úsměvu?

„Ne, to si myslet nebudu,“ řekl náhle Moody.

„Cože?“

Zarazil se. „Já…omlouvám se…“

„Vy ovládáte nitrozpyt?“ zeptala se šokovaně.

„Jen slabě. Většinou jen pokud člověk nemá vůbec žádnou ochranu.“

„Takže víte všechno, co jsem si myslela?“

„Ne. Tohle byla jediná myšlenka, kterou jsem zachytil. Musela jste snížit svoji obranu.“

„Neočekávala jsem, že mi od vás hrozí nějaké nebezpečí, ale jak vidím, mýlila jsem se.“

„To ale…“

„Ne, běžte zpátky na pokoj. Mám ještě nějakou práci,“ pronesla ledově.

Alastor nic neřekl a tiše odešel.

Nechápala, jak mohla být tak hloupá. Povolit obranu. Jistěže musel ovládat nitrozpyt. Pomáhá mu v chytání Smtijedů a on je silný kouzelník. Ale jak mohl? Takhle ji napadnout v neočekávanou chvíli. Vlést jí do soukromí. To je neodpustitelné.

Vždyť se tak nic nestalo, mírnil ji její vnitřní hlásek.

Co kdybych myslela na něco horšího? odsekla.

Nemyslela jsi, tak se tím nezabývej. Zítra ho propustí a tohle mohla být jediná možnost, jak ho poznat trochu blíž.

Tak jsem ji promarnila.





Do okénka povinně napište číslicemi třista šedesát pět
Okénko 

Poznámka: Můžete zaslat hodnocení, komentář nebo obojí. Nezapomeňte na okénko.