„Madame, stávejte,“ snažila se Aurelia vzbudit Poppy, „Madame Pomfreyová.“

S trhnutím zvedla hlavu, kterou měla položenou na stole.

„Co se děje?“ zeptala se zmateně.

„Usnula jste na službě. Je osm hodin a musíte obejít pacienty.“

„U Merlinových vousů, to jste mě nemohla vzbudit dřív?“ zvolala a vyskočila. Rychle si přes sebe přehodila pracovní hábit a opláchla obličej.

„Netušila jsem, že jste usnula. Ale když jsem před pěti minutami navštívila třicet šestku a ti se po vás starostlivě ptali, tak jsem se vás vydala hledat,“ mluvila Aurelia a Poppy se mezitím připravovala. Osušila si obličej a rychle vyšla na chodbu.

„Madame!“ volala na ni ještě mladá léčitelka, ale ona si jí nevšímala. Musela napravit svoji chybu. Nikdy se jí nestalo, že by zaspala. Nebo dokonce usnula na službě. Zatracený Moody!

„Dobré ráno, madame.“

„Zapomněla jste na nás?“

„Nevěděl jsem, že jste zrzka.“

Ozývalo se z různých stran, když vešla na pokoj číslo třicet šest.

„Cože?“ zareagovala na poslední dotaz.

„Zapomněla jste si čepec,“ vpadla za ní Aurelia a v ruce jí ho nesla.

„Ah tak, díky,“ zamumlala, stále ještě trochu zmatená. Co se to se mnou sakra děje? „Dám si ho až pak. Teď musím pracovat.“

„Nechcete pomoct?“

„Ne, díky,“ řekla ostře. Neměla ráda cizí pomoc. Vždycky bývala samostatná a ani teď to nehodlala měnit.

Aurelia se na ni divně podívala a raději opustila pokoj. Pacienti si vyměnili překvapené pohledy. Málokdy zažili, aby se mezi sebou léčitelky hádaly.

Poppy co nejrychleji začala kontrolovat jejich zdravotní stav a mnohé z nich informovala, že v blízkých dnech už budou moci jít domů.

Uprostřed prohlídky se náhle otevřely dveře.

„Hledám Alastora Moodyho, jsem tu správně?“ zeptal se od nich pro Poppy známý hlas, ale nesnažila se ho identifikovat.

„Návštěvy jsou až v odpoledních hodinách,“ vyštěkla a pokračovala v práci.

„Poppy, jsi v pořádku?“ ozval se druhý, tentokrát ženský hlas.

Madame Pomfreyová se otočila.

„Minervo? Profesore Brumbále? Co tady děláte?“

„Potřebuji si promluvit s Alastorem a Minerva se rozhodla navštívit vás.“

„Ah, aha...jistě. No já už ho jen prohlídnu…“ začala koktat.

Minerva se na ni zvědavě podívala, ale nijak nekomentovala změnu v chování její přítelkyně.

Poppy přešla k Alastorovu lůžku.

„Nějaká změna?“ zeptala se.

Zakroutil hlavou.

„Fajn. Tak to vám jen vyměním obvaz a budete moc jít.“

„Však bylo na čase.“

Co nejrychleji mu ošetřila obličej a snažila se vyhýbat jeho pohledu. Cítila na sobě pohledy všech v místnosti. Nikdy jí to nevadilo, ale dneska z nich byla hodně nervózní. Netušila, co se s ní děje. Vždycky všechno zvládala s chladnou hlavou, ale tentokrát…Prostě to nezvládala. A to všechno jen kvůli jednomu večeru. Jednomu dni. Jednomu muži!

„Pošlu vám sem někoho s oblečením. A za tři dny přijďte na kontrolu,“ řekla a rychle vyšla z místnosti. Na chodbě zastavila čarohostesku a přikázala jí, ať donese Moodymu věci.

Zrak jí sklouzl na nástěnné hodiny na chodbě. Ještě tři hodiny, povzdechla si a vešla na příjem.

„Kde máte zbytek uniformy, slečno?!“ zahromoval hlas vrchního léčitele.

„Ah, ne…já…omlouvám se. Dneska se necítím dobře. Mohla bych odejít dřív?“

Léčitel se na ni bedlivě zadíval, a pak stočil svůj zrak k seznamu zaměstnanců visící na stěně. Chvíli ho zkoumal a nakonec kývl hlavou.

„Děkuji vám, pane.“

„A koukejte se rychle zotavit. Jste jedna z nejlepších. Včera večer se o vás dokonce psalo v novinách.“

„Cože?“

„O tom, jak jste zachránila život Alastora Moodyho.“

„Dělala jsem jen svou práci,“ zašeptala.

„To nepochybně. A teď běžte domů. Jste celá zelená.“

Jako ve snách se odebrala do šatny, kde se převlékla do normálního oblečení. Na Minervu, která na ni čekal, úplně zapomněla. V hlavě měla stále jen Alastora. Nikdy nic podobného nezažila a ani necítila. Samozřejmě už byla dříve zamilovaná, ale tohle bylo mnohem silnější. Byla to láska.

A dost, okřikla se v duchu, ten muž tě nemůže vystát! Takže se tím přestaň trápit.

Vyšla ze šatny a vydala se k východu. Dneska se chtěla trochu projít po městě a na čerstvém vzduchu trochu popřemýšlet.

„Poppy!“ ozvalo se za ní.

„Minervo,“ otočila se, „promiň, zapomněla jsem na tebe.“

Černovlasá žena stála, společně s Albusem a Alastorem, uprostřed chodby a pozorně si ji prohlížela.

„Měla jsem teď hodně práce a necítím se dobře.“ Svůj pohled zarývala do země.

„Ano, je to vidět. Měla byste jít domů, Poppy,“ řekl Albus.

A o co se asi tak snažím? protočila oči. Hlavně odsud zmizet.

„Takže já vás už nebudu zdržovat a půjdu. Ještě jednou se ti omlouvám, Minervo, ale snad si promluvíme jindy,“ řekla a otočila se ke dveřím.

„Ehm, madame Pomfreyová,“ ozvala se za ní, „myslím, že máme společnou cestu. Smím vás doprovodit?“

Poppy se rychle otočila a zadívala se do očí Alastora Moodyho. Pak, pamatujíc na včerejšek, s nimi rychle uhnula.

„Jak můžete vědět, že máme stejnou cestu?“ zeptala se ledově.

„Každý má s každým společnou cestu. Jen mu trvá déle než tomu druhému,“ ozval se tiše Albus, „Půjdeme Minervo? Ještě máme schůzku s ministrem. Poppy, Alastore,“ pokynul jim a vyšel ze dveří.

Minerva měla trochu nevěřícný výraz, ale pak po slabém usmání na Poppy, následovala Brumbála ze dveří.

„Co to má znamenat?“ zeptala se Poppy.

„Potřebuji možnost promluvit si s vámi.“

„To už tu bylo,“ odsekla.

„Nepůjdeme raději ven. Nemocniční prostředí na mě působí trochu depresivně a vy potřebujete čerstvý vzduch.“

Vyšli ven a ocitli se na rušné londýnské ulici.

„Takže…“ podívala se na něj.

„Nedaleko odsud je park. Tam si promluvíme.“

Alastor se vydal směrem od ní a ona na něj jen zírala. Co kdybych se teď přemístila domů a tohle všechno nechala za sebou? Už bych ho nikdy neviděla.

Tohle opravdu chceš?

Zakroutila hlavou. Ne, nechci.

„Počkejte na mě,“ zavolala a rozeběhla se k němu.

„Takže jste se rozhodla jít.“

Nic neřekla, jen pokračovala v cestě.

Celých dvacet minut k parku nepromluvili ani slovo. Užívali si vzájemné blízkosti, ale nikdy by si to nepřiznali. Poppy mu stále nemohla odpustit noční vniknutí do jejího soukromí. A Alastor vypadal, že o něčem hluboce přemýšlí.

„Musím vám říct něco důležitého. Kvůli té zprávě v novinách jste ve velkém nebezpečí. To byl důvod, proč přišel Brumbál a profesorka McGonagallová. Chtěli vás varovat, ale vy jste je nenechala. Proto jsem vás musel doprovodit a říct vám to. Bylo by lepší, kdybyste se vrátila do Bradavic,“ vysypal ze sebe Alastor, když došli do parku.

„Nebezpečí? Od koho?“

„Od Smrtijedů.“

„Ne, to ne. Co by ode mě mohli chtít?“ ptala se zmateně.

„Vaše léčitelské schopnosti. Ale pokud se vrátíte do Bradavic, ty zbylé Smrtijedy pochytáme a vy se budete moct vrátit k Mungovi.“

„Ale vždyť většina z nich je už mrtvá nebo sedí v Azkabanu.“

„Ale ne všichni.“

„To je ale hloupost. Existuje přece spousta dobrých léčitelů…“

„Jenže vy jste měla smůlu a vyléčila mě.“

Teď se na něj ostře podívala.

„Smůlu říkáte?“ blýskla po něm očima, „To jsem vás měla nechat vykrvácet? Když jsem vás vzala na ošetřovnu, netušila jsem, kdo jste. Mohl jste být kdokoliv. Kdyby někdo přinesl Smrtijeda, vyléčila bych ho taky. Léčitel nemůže rozlišovat mezi dobrými a zlými. Jeho povinností je léčit.“

„Samozřejmě máte pravdu. Já jsem to tak nemyslel.“

„Nemá cenu se omlouvat. Každý z nás je jiný. Vy lidem život berete, já jim ho dávám. Nemůžu po vás chtít, abyste to pochopil. A teď, když mě omluvíte, půjdu domů.“

„Doprovodím vás.“

„Není třeba.“

„Ale já chci. Klidně půjdu za vámi, dokud nebudu vědět, že jste v bezpečí.“

„Vy tomu tedy opravdu věříte, že mě chtějí unést?“

Přikývl.

Povzdechla si. „Asi se vás snadno nezbavím, že? Leda bych vás zabila.“

„Můžete to zkusit, ale pochybuji, že byste uspěla.“

Poppy si odfrkla.

„Fajn, jdeme. Ale projdete se hodně. Klidně jsem se domů mohla přemístit.“

„To byste mohla, ale pak bych vás nemohl doprovázet.“

Poppy vyšla z parku a zamířila do jedné z mnoha uliček. Nějakou chvíli šli mlčky.

„Omlouvám se váza včerejšek. Nechtěl jsem vás ranit, ale ta vaše myšlenka…Musel jsem vám na ni odpovědět.“

Poppy jen mlčky pokračovala dál. Co mu na tohle mám říct?

„Přijímáte mou omluvu?“

Zastavila se a podívala se mu do očí. Byly upřímné.

„Co s vámi mám dělat. Ale doufám, že se to už nebude opakovat.“

„Nebude, to vám slibuji.“

Usmála se na něj. „Opravdu se mnou chcete jít?“

Přikývl.

„A kde bydlíte vy?“ zeptala se, aby rozhovor nevázl.

„V Londýně ne.“

„A opravdu vám…“

„Sakra Poppy, myslíte, že bych tady jinak byl?“ zeptal se tvrdě.

„No, ne,“ byla trochu rozpačitá z jeho výbušnosti, a že použil její jméno.

„Tak už to nechte být.“

Uposlechla jeho rady a dál pokračovala beze slova. Nevěděla, co si o něm má myslet. Nejprve je na ni protivný, pak zas milý. Jako by se nemohl rozhodnout, jak se k ní má chovat. Ale to ona nevěděla taky.

Zbytek cesty vedli opravdu „duchaplnou“ konverzaci o svých povoláních, dokud nedošli do jedné z luxusnějších čtvrtí v Londýně. Poppy zastavila před modrým dvoupatrovým domem a otočila se k Alastorovi.

„Tak jsme tady.“

„Nebylo to zas tak daleko,“ poznamenal.

Zasmála se.

„Opravdu? Vždyť jsme šli bezmála dvě hodiny.“

„To myslíte vážně?“

„Naprosto.“

Chvíli se na ni díval, a pak se rozhlédl po ulici.

„Hledáte něco?“

„Tohle je mudlovská ulice, že? Žádní kouzelníci.“

„O nikom nevím,“ zavrtěla hlavou.

„Slíbíte mi, že se ještě dneska vrátíte do Bradavic?“ vyhrkl najednou.

„Co prosím?“

„Vy to pořád berete na lehkou váhu, ale to nebezpečí vám hrozí. Pochopte to konečně.“

„Ale přece nemůžu…ještě dneska…mám závazky…“ koktala. Nechápala proč mu na ní tak záleží.

Víš to moc dobře, tak se nedělej, ozval se její vnitřní hlásek. Záleží mu na tobě, tak si to připusť a udělej, co chce.

Sklapni!

„Brumbál vás očekává. Mají o vás starost,“ řekl tiše.

„A proč se do toho angažujete vy?“ zeptala se.

„Vždycky mi záleží na blahu mých známých,“ odpověděl, ale oči upíral do země.

„Mám v nemocnici povinnosti…“

„Brumbál už vzniklou situaci vysvětlil hlavnímu léčiteli.“

„Bez mého souhlasu?“ vykřikla šokovaně.

„Pro vaše bezpečí.“

Vždycky tak klidná a vyrovnaná Poppy, byla rozzuřená. Práci v Bradavicích sice měla ráda, ale léčit opravdová zranění a zachraňovat životy, bylo něco mnohem víc. Milovala svou práci u sv. Munga a oni ji jí chtějí teď vzít? Bez jejího souhlasu? Co si bez ní počnou její pacienti, které měla na starost? Co až nebude při tom, když přivezou někoho, koho zná a on umře jen proto, že ona mu nemohla pomoci. Protože byla mnoho mil daleko. Tohle přece nešlo.

„Já nemůžu. Nemůžu opustit nemocnici.“

„Sakra, copak vám nezáleží na vašem životě?“

„Záleží, ale životy ostatních jsou mnohem důležitější,“ řekla.

Alastor na chvíli zavřel oči. Když je otevřel, položil jí ruce na ramena.

„Jste báječná a vynikající žena, Poppy Pomfreyová. A já bych si nikdy neodpustil, kdyby se vám kvůli mně něco stalo. Slibte mi, že odejdete na měsíc do Bradavic, a já se mezitím pokusím pochytat zbylé Smrtijedy. Potom se konečně naše cesty rozejdou a vy ode mě budete mít klid. Už vám nebudu otravovat život.“

Dívala se na něj. Nemohla uvěřit tomu, co právě slyšela. Opravdu mu na ní záleží. Měla chuť obejmout ho a políbit, ale ovládla se. Nemohla to zkazit. Teď ne.

„Já…“ začala, ale slova jí uvízla v krku. Jeho pohled ji hypnotizoval. Stále měla jeho ruce na ramenou. Cítila teplo jejich dotyku přes tenkou halenku. Srdce jí začalo bít jako splašené.

Tohle nemůžu, kázala si v duchu.

Sníš o tom už od prvního dne, co jste se potkali.

Já vím, ale teď to nejde. NE!

Vymanila se z jeho sevření a pohlédla na protější dům.

„Dobře, na měsíc se vrátím do Bradavic, abyste měl klid,“ řekla pevně.

„Výborně, jsem rád, že jste se umoudřila. Máte nahoře nějaké věci?“

„Ani ne, v Bradavicích je nebudu potřebovat,“ zakroutila hlavou.

„Je váš dům chráněný proti přemísťování?“ zeptal se.

„Můžu to zrušit.“

„Takže jdeme na to,“ řekl a vstoupil do domu. Poppy za nimi zavřela dveře a vytáhla hůlku.

„Nemusíte jít se mnou.“

„Chci se ujistit, že dorazíte v pořádku.“

„Spíš, jestli vás neobelžu,“ odsekla a s hlasitým PRÁSK zmizela.