Alastor Moody polapil dalšího Smrtijeda

Bystrozoři chytili dva Smrtijedy

Odhalení v rodině McGonagallů – Marc Gabriel McGonagall Smrtijed!

Tyhle a mnohé jiné titulky se v průběhu následujícího měsíce objevovaly v Denním věštci, kdy Poppy opět vykonávala funkci zdravotní sestry v Bradavicích.

Když se u snídaně objevila poslední zpráva, Minerva McGonagallová zkolabovala. Zjištění, že její syn je Smrtijed, všechny členy profesorského sboru i všechny studenty doslova uzemnilo.

Poppy ji měla na ošetřovně už týden a stále nejevila známky zlepšení. Ano, probrala se, ale celou dobu jen mlčky koukala do zdi a skoro s nikým nepromluvila. Léčitelka se jí snažila všemožně pomoci, ale byla to jen marná snaha. Ani řediteli se to nepodařilo.

Poppy si tuhle vzniklou situaci dávala za vinu. Tohle silné stíhání Smrtijedů bylo kvůli ní. Už by to mělo přestat, modlila se v duchu.

POSLEDNÍ HRSTKA SMRTIJEDŮ CHYCENA

Ve včerejších pozdních hodinách byli objeveni poslední známí Smrtijedi. Bystrozoři, pod vedením Alastora Moodyho, vtrhli do domu Tobiase Hawka, kde se tihle poslední přívrženci Vy-víte-koho zdržovali. Strhla se obrovská bitva, při které byli mnozí zabiti a zraněni. Zranění byli odvezeni ke sv. Mungovi, kde se o ně léčitelé starají. Více informací v pozdějším vydání.

„Cože? Žádná jména?“ vykřikla Poppy a začala zuřivě listovat novinami. O Smrtijedech už tam nebyla ani zmínka.

„Ne, on musí žít. Nemůže být mrtvý,“ sedla si ke stolu a rozbrečela se. Poznámku o tom, že by mohl být převezen ke sv. Mungovi nějak neregistrovala.

„Poppy,“ ozval se za ní jemný hlas.

Otočila se.

„Minervo?“ Hleděla na ni s úžasem. „Jak se cítíš?“ zeptala se a otírala si slzy.

„Není důležité, jak se cítím já, ale ty. On určitě přežil. Stačí, že neštěstí potkalo jednu z nás.“ V očích se jí objevila bolest.

„Ach Minervo, ale co když…Co když je mrtvý? Co když…“

„Myslím, Poppy, že nejlepší bude, když se vydáte k Mungovi a přesvědčíte se,“ ozval se od dveří hlas Albuse Brumbála. „Ale mohu vám dát naději. Alastor není mrtvý.“

Poppy na něj chvíli koukala, a pak ho objala. „Děkuji vám, řediteli, moc vám děkuji. Teď, když mě omluvíte…“ řekla a otírala si slzy. Rychle vyběhla z kanceláře, ale na odchodu ještě zaslechla Albusova slova:

„Jsem rád, že jsi zase zpátky, Minervo.“

Došla ke krbu na ošetřovně a vzala do ruky Letax. Byla ráda za tohle propojení ošetřovny s nemocnicí. Vhodila do ohně lesklý prášek a se slovy „Nemocnice sv. Munga“ vstoupila.

Ocitla se v jedné z ošetřoven. Nerozhlížela se napravo ani nalevo, jen rychle pospíchala k informacím. Musela vědět, kde přesně je.

„Prosím vás, kde bych mohla najít Alastora Moodyho?“ vyhrkla, když dorazila k informačnímu pultu. Vysloužila si za to pohoršené pohledy pacientů a dalších návštěvníků, kteří čekali ve frontě.

„Musíte si vystát frontu,“ oznámila jí klidně čarohosteska, aniž by vzhlédla od papírů. Byla zvyklá na podobné hysterické scény.

Poppy se na ni podívala a poznala v ní Sophii.

„Sophie, řekni mi, kde ho najdu!“ přikázala jí.

„Madame Pomfreyová…“

„Dělej.“

Sophie se začala dívat do záznamů.

„Je na pokoji čtyřicet sedm ve čtvrtém patře, ale…“

Poppy ji už neposlouchala. Zamířila ke schodům a začala je vybíhat. Proč čtvrté patro? Copak je trvale poškozený? Ne, to nemůže být pravda. Nemohla tomu uvěřit, dokud ho neuvidí.

Když stanula ve čtvrtém patře, vítala ji cedule Trvalá poškození způsobená zaklínadly. Raději se nezdržovala a vstoupila do dvoukřídlých dveří.

Pokoj čtyřicet sedm byl uprostřed chodby. Jakmile k němu došla, dveře se prudce otevřely.

„Návštěvy sem nesmí,“ vyhrkl na ni muž, co vyšel.

„Ale já ho musím vidět,“ řekla zoufale.

„Koho?“

„Alastora Moodyho.“

„Ten tu není. Právě ho ošetřují.“

„A…a jak to s ním vypadá?“

„Jste jeho příbuzná?“

Zakroutila hlavou.

„Potom vám nejsem oprávněn říct žádné podrobnosti o jeho stavu.“

„Takže mi nic neřeknete?“ zeptala se tvrdě.

Pevně zakroutil hlavou.

„Výborně. Kde najdu Julia?“

„Julia?“ zeptal se zmateně.

„Julius Prewet, hlavní léčitel.“

„Dole v kanceláři.“

Poppy se otočila a zamířila dolů.

„Ale on s vámi mluvit nebude. S žádným návštěvníkem nemluví.“

Nevěnovala mu pozornost. Ona věděla své. Sama se divila, jak rychle měla všechny patra seběhnuté, když stanula před dveřmi Julia Preweta. Na chvíli se zastavila a vydýchávala se. Pak zaklepala a bez vyzvání vstoupila.

„Tady nemáte co pohledávat!“ tvrdě na ni uhodil Julius.

„Takže mladý praktikant už stačil poreferovat?“ posměšně si odfrkla.

„Poppy?“

„Julie,“ pokynula mu.

„Co tady děláte?“

„Chci znát stav Alastora Moodyho.“

Nabídl jí židli.

„Radši se posaďte. Nevypadá to s ním zrovna nejlépe.“

„Ale žije, ne?“

„Ano…to ano,“ povzdechl si. „Jenže utrpěl vážná zranění. Při předchozí potyčce se Smrtijedy přišel o oko, ale to určitě víte, ne?“

„Přišel o oko?“ opakovala šokovaně. Proč mi to neřekl? To mu nestojím ani za pár řádek?

Julius smutně přikývl. „A to mu bylo při téhle poslední bitvě osudné. Jedním okem viděl jen půlku bitevního pole. Z pravé strany na něj zaútočili a poté mu na nohu spadla skříň. O tu nohu přišel. Ostatní bystrozorové byli příliš zaneprázdněni, takže zůstal bez pomoci a pod mučením Tobiase Hawka.“

Poppy byla zděšená.

„Proč…proč jste mu nedali čarodějné oko?“

„Odmítl na něj čekat.“

Ano, celý Alastor, smutně se v duchu usmála.

„Kdy skončí ošetřování?“

„Nevím, léčitelé se o to pokoušejí už tři hodiny. Jeho tělo je v příšerném stavu.“

„Ne…ne,“ kroutila hlavou, „tohle je všechno kvůli mně. Je to moje chyba.“ Složila hlavu do dlaní a znovu se rozbrečela. „Já jsem ten důvod, proč se hnal za Smrtijedy. Abych byla v bezpečí.“

„Poppy, není to vaše chyba. Moody by proti nim šel tak jako tak.“

„Ne,“ nenechala se přesvědčit.

Julius vstal a ze skříňky vzal nějaký lektvar. Trochu ho odlil.

„Vypijte to,“ poručil jí. Poslechla a on ji odvedl na pohovku.

„Teď si odpočiňte. Až se probudíte, bude všechno lepší.“

***

Poppy se probrala až k večeru. Cítila se odpočatá, ale jakmile pochopila, kde je a co tam dělá, opět jí začalo být mizerně. Od stolu na ni hleděl Julius.

„Vyspala jste se dobře?“

„Ano, je mi líp. Už ho můžu vidět?“

Přikývl.

„Dám vědět, že přijdete. Stačí říct svoje jméno.“

„Děkuji,“ řekla a políbila ho na tvář.

„Hodně štěstí, Poppy. Doufám, že budete mít spolu štěstí.“

Slabounce se usmála, ale pak opustila místnost. Opět rychle vyšlapala až do čtvrtého patra a zamířila ke dveřím s číslem čtyřicet sedm. Zaklepala. Otevřít jí přišel stejný mladík.

„Co tady zase chcete?“ zeptal se nevrle.

„Jdu navštívit Alastora Moodyho. Mé jméno je Poppy Pomfreyová.“

Praktikant na ni vyvalil oči.

„Po…Pom…madame Pomfreyová? Já…o-omlouvám se…“

„V pořádku, ale teď chci jít dovnitř.“

„Ano, jistě. Pojďte dál. Leží támhle u okna.“

Na zmíněné posteli ležela mumie. Alastor byl od hlavy až k patě omotán obvazy, pouze obličej jich byl ušetřen. Jedno oko měl zakryté černou páskou a druhé pevně zavřené. Jinak byl pokoj prázdný.

Praktikant stál nerozhodně u dveří.

„Mohl byste nás nechat o samotě?“ zeptala se.

„Nevím, k čemu vám to bude.“

Poppy se na něj ostře podívala a on raději rychle vypochodoval z místnosti.

Poppy došla k jeho lůžku a pozorně se na něj zadívala. Jeho obličej byl mnohem víc jizvatý než před měsícem. Páska na oku mu dávala vzhled zlého piráta, které Poppy znala z mudlovských knížek. Od obličeje sjela k jeho nohám. Byla zvyklá na různá zranění, ale vidět blízkou osobu bez končetiny pro ni byl trochu šok.

„Ach Alastore,“ zašeptala a posadila se na židli vedle postele.

Jeho dech byl klidný a tvář vypadala celkem vyrovnaně. Dlouho se na něj jen tak dívala, jakoby se snažila zapamatovat si každičký rys, každičkou jizvu na jeho obličeji. Věděla, že se probudí až k ránu, ale chtěla být s ním. Chtěla, aby věděl, že se na ni může spolehnout a že tu bude navždy jen a jen pro něj. Náhle se zvedla a sklonila se k němu.

„Vím, že mě nemůžeš slyšet, ale chci ti říct, že…že tě miluji,“ zašeptala a políbila ho. Když se znovu narovnala, její pohled se střetl s praktikantovým.

„Až se probere, chci, abyste mi dali vědět. Budu v Bradavicích.“

Praktikant jen užasle kývl a Poppy se kolem něj prosmýkla do chodby.

***

Když se blížila devátá hodina, byla bradavická ošetřovatelka už hodně nervózní. Přece se už musel probrat. Tohle není normální! Procházela po ošetřovně sem a tam a neustále sledovala krb. Ručičky na hodinách stále postupovaly dopředu, a Poppy byla stále v Bradavicích. Co když se mu přitížilo? Co když se mu něco stalo?

„Tady vám nesu ten Bezesný lektvar,“ ozval se od dveří chladný hlas.

„Někam ho postavte, profesore,“ odpověděla, ale oči z krbu nespustila.

V tu chvíli v něm vyšlehly zelené plameny a v nich se objevila hlava Julia Preweta.

„Ah Poppy, jsem rád, že jsem vás zastihl. Moody se právě probral.“

„Děkuji, hned jsem tam.“

Hlava zmizela a Poppy si nabrala hrst Letaxu.

„Kdyby mě někdo hledal, jsem v nemocnici,“ křikla za udiveným profesorem lektvarů a zmizela v plamenech.

Na ošetřovně v nemocnici sv. Munga ji očekával Julius.

„Jsem rád, že jste tady. Moody je příšerný pacient.“

„Já vím,“ usmála se a následovala léčitele z ošetřovny a po schodech do čtvrtého patra.

„Nechci žádný milosrdenství. Dokážu se najíst sám,“ huboval Alastor Aurelii. Teď už na sobě neměl obvazy. Seděl na posteli, přes oko pásku a na klíně tác se snídaní.

„Dobré ráno, pane Moody! Jak se cítíte?“ zeptal se Julius, když vešli.

„Jak se asi mám cítit? Furt mě jen někdo obskakuje a nedá chvíli pokoj. Nejsem přece mimino.“

„To nikdo netvrdí, ale tohle je naše práce,“ řekla mile Poppy.

„Madame Pomfreová,“ vykřikla udiveně Aurelia.

Poppy se usmála. „Můžete jít. Dodělám to tady sama.“

Aurelia koukla na Julia, a když přikývl, rychle zmizela ve dveřích.

Alastor na Poppy koukal jak na svatý obrázek. „Co tady děláte?“

„Přišla jsem vám popřát dobré ráno a zachránit ostatní před vašimi tvrdými poznámkami. Já si už na ně zvykla.“

„Tak to už zas můžete jít,“ řekl chladně Alastor.

Když zahlédl bolest v jejích očích, začal toho chladu litovat. Jenže on nechtěl, aby ho viděla v tomhle zuboženém stavu.

„Ne, zůstanu tu,“ řekla pevně a snažila se potlačit zklamání.

„Ehm…“ odkašlal si Julius, „kdybyste něco potřebovala, najdete mě dole.“

Přikývla, ale její oči stále hleděly do těch Alastorových.

„Doufám, že tu nejste proto, abyste mi projevovala soucit.“

„To v žádném případě, ale pokud se nemýlím, tak právě dneska je to měsíc od naší dohody, takže se vracím do práce. Je to jen náhoda, že jste opět mým pacientem.“

„Nic není náhoda,“ odsekl. „Vy říkáte náhoda tomu, že jsem byl zmrzačen, abychom se mohli znovu sejít? Nebuďte absurdní.“

„Za to zmrzačení si můžete sám. Kdybyste nechtěl být hrdina a …“

„Dělal jsem to kvůli vám!“ zvýšil hlas.

„Já se vás o to neprosila,“ zašeptala. „Já jsem chtěla, abyste byl se mnou a ne se honil za Smrtijedy.“

„Abych byl s vámi, hm…A že jste něco řekla.“

„Vy jste mě nenechal.“

„Kdybyste opravdu chtěla, možnost byste si našla. Viděla jste ve mně jen dalšího pacienta a to, co jste ke mně cítila, byla jen lítost! A teď jste tu jen proto, že vás trápí svědomí. Myslíte si, že je to vaše chyba.“

Poppy se zatmělo před očima. Proč to jen říká? Copak ho baví zraňovat mě? Přistoupila k němu blíž a sklonila svou tvář k jeho.

„Lítost?“ řekla posměšně. „Ani lítost k vám necítím. Necítím k vám zhola nic, jen lhostejnost. Jak jste řekl, jste jen jedním z mých pacientů.“

„Jenže já jsem i něco víc,“ usmál se a zabořil ruku do její zrzavé hřívy. „Jsi nádherná, když se zlobíš.“

„Alastore Moody, tohle jsi přehnal. Jak si…“ začala, ale on ji nenechala domluvit. Přitiskl své rty na její v hladovém polibku, ale než na něj stačila odpovědět, odtáhl se.

„Jak už jsem říkal, dělal jsem to kvůli tobě. Pro tvou bezpečnost jenže všechno si bere nějakou daň. Pochopím, kdy už mě nebudeš chtít nikdy vidět.“

„Cože?“ zeptala se šokovaně. „Jak to myslíš?“

„Jsem mrzák, Poppy, a ty jsi mladá žena s kariérou léčitelky před sebou.“ Vyčkávavě se na ni zadíval.

„V dnešní době už existují prostředky, jak tvoje…“ odmlčela se, „zmrzačení zlepšit. Čarodějné oko a protéza. Jen musíš podstoupit pár testů a vydržet v nemocnici než ti je vyrobí.“

„Pro tebe cokoliv,“ usmál se na ni a stáhl ji k sobě na postel.

Fin