První školní den začal celkem dobře. Během zmatků, kdy se všichni snažili dostat včas do jídelny a najít učebny, se James ani nesnažil vyvolat se Siriem nějaké spory. Profesor Kratiknot, který učil kouzelné formule, se ukázal jako velmi dobrý učitel, takže na konci výuky každý ze třídy dokázal provést své první kouzlo. Siriovi se ulevilo, že alespoň vzdělávací část školního roku začala dobře, když o společenské stránce se to říct nedalo. Dějiny magie byly nesmírně otravné, Sirius si dokázal živě představit, proč se jejich učitel stal duchem - prostě doslova zemřel nudou. Považoval za štěstí, že mají tenhle předmět před obědem a ne až po něm. Plný žaludek a monotónní hlas profesora Binnse by mohly působit jako účinné uspávací kouzlo.

Sirius zkusil předejít problémům při obědě tím, že vytáhnul svůj výtisk Honu na rudého draka a pokračoval ve čtení. Už mu zbývaly jen jedna nebo dvě kapitoly.

„To musí být dobrá knížka,“ ozval se Remus. „Ve vlaku ses do ní taky zabral.“

Sirius vzhlédnul a usmál se, potěšilo ho, že s ním Remus mluví. „Ve vlaku jsem četl, protože ty holky chtěly, aby bylo ticho, ale dobrá knížka to je. Spousta akce. Jsem skoro na konci, můžeš si ji půjčit, až ji dočtu.“

„Díky. Půjčím.“ Jenže pak Remus otevřel své poznámky z dějin magie a začal číst, místo aby pokračoval v konverzaci.

* * * * *

Když dorazili k učebně lektvarů na dnešní poslední hodinu, James se v čele nebelvírského prvního ročníku náhle obrátil a ohlásil ostatním: „Hádejte, s kým máme lektvary? Řekl bych, že učitelé chtěli, aby se Black cítil jako doma.“

Sirius věděl, že přesně „jako doma“ se cítit bude, ale nebyla to příjemná představa. Díval se do tváří zmijozelských prváků, kteří čekali před zavřenými dveřmi třídy, a pochopil, že tu je skupina, která jím pohrdá ještě víc než jeho noví spolužáci. Většinu nových Zmijozelů znal celý život. Považovali ho za „divného“ a „odlišného“ už předtím, ale teď pochopili, jak propastná odlišnost to je. Každý z nich bez výjimky věděl, že ať vědomě nebo nevědomě, Sirius Black odmítnul jejich kolej. Odmítnul je i všechno, v co věřili.

„Už jsi napsal domů o Zařazování, Sirie?“ zeptala se ho Bellatrix falešně sladkým hláskem. „Já ano. Napsala jsem i tvým rodičům, jen pro případ, že by sis nenašel čas.“

„Věděl jsem, že to uděláš, tak jsem se ani nenamáhal.“ Byla to lež jen napůl. Věděl, že Bellatrix napíše domů okamžitě, aby se pochlubila, jak se dostala do Zmijozelu, a vyslepičila, že Sirius je v Nebelvíru. A předpokládal, že zároveň napíše jeho rodičům. Bellatrix, stejně jako Regulus, nikdy nevynechala příležitost žalovat na své sourozence nebo bratrance a sestřenice. Ale tak jako tak to nebyl důvod, proč sám domů nenapsal. Věděl, že tahle zpráva rodiče rozzuří a necítil nutkání to nějak uspíšit.

Dveře se náhle prudce otevřely, takže nemusel – ani nemohl - pokračovat v rozhovoru. Studenti vešli dovnitř a samovolně se rozdělili se podle kolejí; Zmijozelové obsadili levou část učebny a Nebelvír zabral pravou. Sirius se posadil dozadu ve snaze zůstat pro obě skupiny tak neviditelný, jak jen to půjde. Nezarazilo ho, že si k němu nikdo nepřisedl, ale kupodivu se ke stolku přímo před ním posadil Remus a potichu se na něj obrátil.

„Myslel jsem, že je to tvá sestra,“ řekl potichu, když si vyndával psací potřeby, „ale říkala ‚tví rodiče.‘“

„Moje sestra? Že sis ten jazyk radši neukousnul. Je moje sestřenice a i to je děs."

„Tak dost řečí,“ prohlásil profesor, když se zdvihnul ze svého místa a přešel před katedru. Jakmile upoutal pozornost, pokračoval, „jsem profesor Serrault. V zájmu bezpečí všech v této místnosti musím vyžadovat, abyste se věnovali studiu lektvarů s vážností, kterou si zaslouží. Stačí ztratit pozornost, když vám dávám pokyny nebo při vlastní práci, a následky mohou být katastrofální.“ Zatímco Serrault procházel třídou a diktoval dlouhý seznam bezpečnostních pravidel, James podal dívce za sebou složený papírek, ta ho předala dál Removi a Remus Siriovi.

„Black,“ stálo na něm. Sirius ho rozbalil, když si byl jistý, že to profesor nemůže vidět. „Budou vaši zklamaní, že jsi Nebelvír? Cha chá. To skoro stojí za to, že tě máme v koleji.“

„A poslední bod,“ řekl profesor Serrault, „v žádném případě nebudete zkoušet kterýkoliv ze svých lektvarů sami na sobě. Od začátku pátého ročníku budete mít několik vzácných příležitostí přímo pozorovat účinky svých lektvarů, ale výhradně poté, co je zkontroluji, abych si byl jist, že jsou skutečně v pořádku. Ani vlkodlakovi bych nedovolil otestovat lektvar vyrobený studentem prvního ročníku.“

„A nyní uvaříte dnešní nenáročný lektvar, jen abych se mohl podívat, jak dokážete dodržovat pokyny. Chci, aby každý z vás pracoval samostatně. Pokud sedíte v lavici s dalším studentem, můžete tak zůstat, ale každý používejte vlastní kotlík, prosím.“

Serrault mávnul hůlkou k tabuli za svým stolem a objevil se úhledně a přesně napsaný návod na Dobrodušný doušek. Sirius si opsal pokyny a byl rád, že příprava vypadá celkem jednoduše. Přemýšlel, jestli bude Lily vědět, jak moc jemně má nasekat kořen chudobky, protože nikdy neviděla rodiče chystat lektvar, ale usoudil, že když sedí v lavici s Eurydikou, zvládne to dobře.

Sirius skončil se sekáním a odměřováním svých chudobkových kořenů dřív, než byla vrbová kůra s blahovičníkovými listy dostatečně vylouhovaná, takže mohl na chvilku zdvihnout hlavu a podívat se, jak si vedou jeho spolužáci. Většina jich ještě připravovala chudobkový kořen, ale vypadalo to, že jej všichni sekají na stejně velké kousky. Severus Snape a Rodolphus Lestrange, kteří seděli dvě lavice před Siriem, také skončili s přípravou kořene a teď jen čekali na správný okamžik, kdy ho nasypou do kotlíku. Snape se ohlédl na Siria a trochu se ušklíbnul, pak se zas obrátil zpátky a pošeptal něco Lestrangeovi. Siriovi se ten úsměšek nezamlouval. Připomněl mu výraz, jaký míval jeho mladší bratr pokaždé, když věděl, že Sirius dostane trest.

Nemohl si dovolit zabývat se tím déle, byl čas přidat chudobkový kořen a sedmkrát zamíchat. Když Sirius odměřoval poslední přísadu, slézovou šťávu, najedou se po zemi přikutálela skleněná fióla a zastavila se zhruba u spodku Siriova kotlíku. Lestrange se za ní vrhnul.

„Proč nejste v lavici, Lestrangei?“ dožadoval se odpovědi Serrault.

„Jen zdvihám fiólu, která mi upadla, pane profesore.“

„Tak zpátky na místo.“

Lestrange se na chviličku zdržel u Siriova kotlíku, ale profesor ho sledoval, dokud nezamířil ke svému stolku. Jak odcházel, Sirius zpozoroval, že něco svírá v pěsti, kterou měl předtím hodně blízko kotlíku. Když se mu nepovedlo to tam hodit, ať už to bylo cokoliv, vybral si Lestrange jiný cíl. Těsně předtím, než se posadil, nasypal plnou hrst lesklého černého prášku do Remova kotlíku.

Sirius si nemyslel, že Remus tu přísadu navíc viděl, ale než ho mohl varovat, Remův lektvar začal pěnit a kypět. Remus prudce uskočil a znechuceně nakrčil nos. Když se o chvilku později začaly na povrchu objevovat velké bubliny, Sirius pochopil proč. Z lektvaru se šířil hnilobný puch.

„Lupine! Co jste to udělal?“ vykřikl profesor, když se hnal k smrdutému kotlíku. Zlikvidoval páchnoucí odvar mávnutím hůlky a zaklínadlem. „Evanesco! Přidal jste přísadu živočišného původu do lektvaru, kde mohou být jen rostlinné ingredience. Buď je to neschopnost nebo záměrná lumpárna. Tak co z toho?“

„Nic takového jsem tam nepřidal, pane profesore,“ řekl Remus.

„Věděl jsem, že s vámi budou potíže, Lupine, ale nečekal jsem je tak brzy. Dostanete školní trest a odebírám Nebelvíru dvacet pět bodů.“

„Řekl, že to neudělal, pane profesore,“ vyhrknul James rozzlobeně. „Ani žádné takové přísady neměl, aby to mohl provést. Možná to udělal on, když odešel ze svého místa.“ James ukázal na Lestrange.

„Neviděl jsem Lestrange, jak dělá něco takového. Vy ano?“ zeptal se Serrault. James sklonil hlavu. „O nepodložená nařčení tu nikdo nestojí.“

Sirius všechno viděl, ale nedokázal se přinutit to říct. Žalování prostě vypadalo tak – uboze, ale nemohl ani nechat Rema trpět jen proto, že sám nechce promluvit.

„Já to udělal,“ řekl Sirius. James se okamžitě otočil na židli a rozzlobeně ho probodnul pohledem.

„Vážně?“ otázal se profesor pochybovačným tónem. „A co přesně jste do Lupinova lektvaru přidal?“

„Broučí oči.“ To přimělo Snapea, aby se obrátil a s respektem se na něj zadíval. Sirius to zjevně zpozoroval, ale rozhodl se mlčet.

Profesor Siriově odpovědi uvěřil. „Srážím Nebelvíru dalších dvacet pět bodů a od osmi hodin máte na školní trest s panem Filchem. Můžete se s ním sejít ve vstupní hale. Lupine, vy budete mít trest se mnou.“

„Proč má být Remus po škole?“ protestoval Sirius.

„Potřebuje dostat šanci, aby připravil lektvar správně. Souhlasíte, Lupine?“

„Ano, pane.“ Remus se začal balit a uklízet své věci.

Sirius se naklonil dopředu a zašeptal, „Já to ve skutečnosti neudělal, Reme.“

„Já vím,“ syknul Remus zpátky.

Sirius dokončil výrobu lektvaru v tichosti. Uvědomil si, že si přeje, aby šlo o něco škodlivějšího než Dobrodušný doušek. Věděl o lidech, na kterých by to v takovém případě otestoval.

Remus byl pryč mezi prvními, když vyučování skončilo, ale Sirius se loudal, čekal na Snapea a Lestrange.

„Ty jsi takovej chcípák, Blacku,“ řekl James, když cestou schválně vrazil do Siriova ramene.

„Později, Pottere.“

Snape k němu klidně přešel a pohlédl Siriovi do očí. „Broučí oči. To bylo chytré, žes je hodil Lupinovi do kotlíku. Odkud jsi věděl, že provedou s lektvarem zrovna tohle?“

„Dávejte si pozor,“ řekl Sirius a přehodil si tašku přes rameno. „Možná do toho nechci zatahovat učitele, ale to neznamená, že vás jen tak nechám ubližovat mým kamarádům.“

„Kamarádům?“ ušklíbnul se Snape. „To nejsou tví kamarádi. Nemají tě rádi o nic víc než my.“ Ohlédl se na Lestrange a Rosiera, kteří teď stáli těsně za ním. „A co se ‚dávání si pozor‘ týká, pochybuju, že by kdokoliv z vás vůbec obstál proti nám všem. Takže trumfy máme v rukou my, chápeš?“

* * * * *

Jak se Sirius blížil k nebelvírské věži a ke své ložnici, přidal do kroku. Věděl, že na něj James nejspíš čeká a touží po boji, ale to ho nijak neděsilo. Vlastě se spíš těšil. Nikdo z vyšších ročníků mu nevěnoval pozornost, když vstoupil do společenské místnosti, a to znamenalo, že zpráva, jak Sirius první vyučovací den přišel o padesát bodů, ještě nevešla ve všeobecnou známost. Sirius věděl, že dlouho to trvat nebude.

Remus se usadil k jednomu z velkých stolů ve společenské místnosti a vypadalo to, že brzy začne dělat svůj první úkol z kouzelných formulí. Při Siriově příchodu nezdvihnul hlavu, a ani Sirius ho nerušil. Soustředil se na Jamese.

James posedával na svém kufru s očima upřenýma na dveře, když Sirius vešel. Okamžitě vyskočil a sevřel ruce v pěst. Petr seděl na posteli a četl si své poznámky z dějin magie. Jakmile zpozoroval Siriův příchod a Jamesův postoj, skrčil se za polštáře a vypadalo to, že by chtěl úplně zmizet.

„Tak to moc dlouho netrvalo, než jsi projevil svou skutečnou oddanost, co, Blacku?“ začal James vztekle.

„Ty máš v mé ‚skutečné oddanosti‘ úžasně jasno, a přitom se ani nenamáháš poznat mě. Jsi předpojatý parchant, Pottere.“ Sirius hodil tašku na zem, připravený na nadcházející rvačku.

„Co bych měl asi poznávat? Viděl jsem, jak se tvoje rodina producíruje na Kings Cross v róbách a hábitech. Nenávidíte mudly tak, že se ani nedokážete obléct jako oni.“

„To zařídila moje matka, ne-“

„A taky ses hned od začátku strefoval do Rema a Petra .“

„To teda ne!“ Sirius se ohlédnul na Petra a zadoufal, že mu uvěří. Ten mu pohled vyděšeně oplácel.

„Utahoval sis při Zařazování z Petrova jména? Zničil jsi Remův lektvar? Nemůžeš vystát, když jdou nečistokrevným studentům dobře lektvary? Co máš proti Petrovi? Má jeho rodina málo vlivu a styků, než aby ti stál za trochu slušnosti?“

„Neutahoval jsem si z jeho jména.“ Prosebně se na Petra podíval. „Že ne, Petře? Myslel sis, že si z tebe dělám legraci předtím, než ti to namluvil on?“ Nezajímalo ho, jestli mu James uvěří nebo ne, ale doufal, že Petr by mohl.

„Já-“ Petr nervózně těkal pohledem z Jamese na Siria. „Nemyslel, ale-“

„Jenom si zkus popřít, cos provedl Removi,“ vyzval ho James. Přistoupil blíž a účinně tak zakryl Siriovi výhled na Petra.

„Remus mi věří, že jsem to neudělal, tak to snad není tvoje věc, ne?“ I Sirius udělal krok kupředu. Převyšoval Jamese o pár centimetrů a využil z nich každý kousíček, aby na něj mohl shlížet.

„Je to moje věc od chvíle, kdy kvůli tobě přišla moje kolej o padesát bodů! Nedostal ses do Zmijozelu, jak jsi chtěl, tak jim místo toho pomáháš získat body, aby tvoji kamarádi vyhráli pod-“

První ránu dostal James do břicha, tak tvrdou, že se stočil do klubka. Ani se nenarovnal a v dalším okamžiku srazil Siria na zem. Změnili se v nepřehledný chumel zápasících rukou a nohou a divokých úderů, jak se snažili způsobit si navzájem co nejvíc bolesti.

„Petrificus Totalus!“ vykřikl někdo a James náhle ztuhnul. „Petrificus Totalus!“ zvolal ten hlas znovu a Sirius cítil, jak mu celé tělo zevnitř postupně zamrzá. Pokusil se podívat směrem ke dveřím a k hlasu, ale nemohl pohnout ani očima. Cítil jen své srdce, jak bije pod žebry, jako by se z jeho hrudníku stala náhle příliš malá klec. Pokusil se víc nadechnout, ale nemohl. Dál dýchal mělce. Nemohl ovládat pohyby cíleně, ale ty samovolné pokračovaly. Zdálo se mu, že se místnost se najednou zapotácela a prudce zatočila, jak ho někdo chytil kolem pasu a postavil ke stěně. Viděl, jak od něj Remus odchází, stejným způsobem bere Jamese a opírá ho o protější zeď.

„Nevím, jestli mě můžete slyšet,“ řekl Remus, zkřížil ruce a podíval se na obě ztuhlá těla, opřená tak, že na sebe viděla, „ale doufám, že jo. Pokud se chcete navzájem zabít, tak fajn. Ale jestli ta rvačka začala kvůli tomu, co se stalo při lektvarech, tak mě jenom nechte říct, že Sirius nic do mého kotlíku nehodil. Udělal to jeden z těch Zmijozelů. Nemělo smysl to říkat, když mě chtěl profesor Serrault za něco stejně nechat po škole. Sirius řekl, že to udělal jenom proto, aby mě vytáhnul z průšvihu. Tak, když vás teď odčaruju, slibujete, že se nepozabíjíte?“ Svraštil obočí a obrátil se z jednoho na druhého. „Beru vaše mlčení jako souhlas.“

Remus napřáhl hůlku na Jamese a pronesl „Finite Incantatem.“ James se okamžitě uvolnil a zhluboka se nadechnul. Setřel si z koutku úst pramínek krve a zamračil se na Siria. I toho Remus rozmrazil.

„Říkal jsem ti, že jsem to nebyl já,“ vyštěkl Sirius. Potlačil touhu dotknout se pohmožděné lícní kosti nebo čelisti.

„Možná to udělal jiný Zmijozel, ale stejně můžeš za to, že jsme přišli o padesát bodů, ty zatracená zmije,“ odseknul James.

Sirius udělal pár kroků a připravil se na další boj, ale Remus na něj namířil hůlku. Když se zarazil, Remus hůlku spustil a podíval se na Jamese.

„Jak jsi na to pro všechno na světě přišel?“ zeptal se ho.

„Kdyby se Black uráčil říct profesorovi, kdo to udělal doopravdy, tak by strhnul body jim a ne nám. První školní den a Nebelvír už je na posledním místě. Black dneska předvedl, s kým drží, a já na to nezapomenu.“

„Těch tvých padesát bodů získám zpátky do týdne,“ vypálil Sirius, když si zdvihnul tašku a položil ji na postel. „Uklidní tě to, ty pinďoure podělaná?“

„Získávat body pro Nebelvír je tvoje povinnost. Klidný budu teprve, až získáš o padesát bodů víc než já.“

* * * * *

Dvě hodiny Siriovi trvalo, než vytřel Velkou síň bez pomoci kouzel, a to před sebou ještě měl vstupní halu. V duchu si poznamenal, že se bude vyhýbat školním trestům s Filchem, jak jen to půjde. Vyždímal mop a podíval se na špinavou vodu. Měl by ji vylít, natočit novou vodu a přidat čisticí prostředek, než bude pokračovat. Na okamžik zavřel oči a zaklonil se, aby si protáhnul svaly. Kbelík třesknul. Sirius otevřel oči právě včas, aby uviděl kalnou vodu, jak se rozlévá po celé vytřené podlaze. Pak kbelík proletěl vzduchem, jako by ho hodil někdo neviditelný.

„Zatracený strašidlo!“ zaklel Sirius.

* * * * *

Siria trochu překvapilo, když druhý den ráno uviděl sovu tety Io, jak mu hází do ovesné kaše dopis. Lépe řečeno, zarazilo ho, že ten dopis není v červené obálce. Sova se ani neobtěžovala přistát a rovnou odlétla na druhou stranu místnosti ke zmijozelskému stolu. Siriovi blesklo hlavou, jestli teta nevymyslela, jak poslat huláka v normální obálce, takže ho otvíral opatrně. Když rozvinul pergamen, vysypal se šedohnědý prášek a kůže na kloubech jeho pravé ruky byla najednou pokrytá tlustými hnědými výrůstky. Pergamen byl prázdný. Sirius předpokládal, že ten prášek, ať to bylo, co chtělo, vyjádřil vše, co mu chtěla teta sdělit.

Neměl zdání, o co jde, ani jak to léčit, pokud to vůbec vyléčit půjde. Ale věděl, že účinky jedovatých lektvarů a prášků málokdy ustoupí bez použití protilátky. Podíval se k učitelskému stolu a uviděl, že profesor, který by mu mohl pomoci nejlépe, právě snídá. S pomocí prázdného pergamenu nabral trochu prášku zpátky do obálky a zamířil k učiteli lektvarů.

„Promiňte, pane profesore,“ řekl Sirius, „ale dnes ráno mi přišel poštou nějaký šedohnědý prášek a tohle mi to udělalo na ruce.“

Starší učitel vedle Serraulta si nasadil cvikr a soustředěně se podíval na Siriovu ruku.

„Máte vzorek toho prášku?“ zeptal se Serrault.

„Ano, pane. V téhle obálce.“

„Vypadá to jako následky bradavičného prášku,“ poznamenal starší čaroděj k Serraultovi.

„Možná,“ souhlasil Serrault, „ale musím to otestovat, abych se ujistil. Mohl bych to udělat po první hodině.“

Starší kouzelník si odfrknul. „Bradavice se během půl hodiny ustálí. Otálejte s léčbou toho chlapce ještě chvíli a už nikdy pořádně neohne prsty.“ Pak poklepal na každý Siriův prst hůlkou a nechutné výrůstky zmizely. „Kdyby se vám to stalo znovu, mladíku, tak na bradavice prostě poklepejte hůlkou a představujte si, že máte kůži v pořádku. Mělo by to zabrat.“

„Děkuji, pane profesore-“

„Swiven. Učím obranu. Bradavičný prášek jsem neviděl roky. Poslal vám ho stejný člověk, který vám udělal to, co máte na obličeji?“

„Ne, pane.“

„Větší počet nepřátel, co? Vypadá to, že byste měl na mých hodinách dávat pořádně pozor.“

* * * * *

„Dobré ráno, třído. Jsem profesorka McGonagallová. Kromě toho, že vás budu učit přeměňování, jsem ředitelkou Nebelvíru. Za chvíli vám řeknu, co od vás očekávám jako učitelka, ale když vidím, jak dva z vás vypadají,“ přísný pohled sjel napřed po Siriovi a pak po Jamesovi, „možná bych k vám měla napřed promluvit jako ředitelka vaší koleje. Mohl by mi prosím jeden z vás vysvětlit, z jakého důvodu jste dnes oba tak potlučení?“

Sirius se zkoumavě podíval na Jamesův monokl. Doufal, že ho to bolí aspoň tak, jako jeho vlastní modřiny.

„Zakopnul jsem, paní profesorko,“ řekl James. Siria ta lež trochu zaskočila. On dal první ránu a James by toho mohl využít, aby udělal Siriovi potíže. Konec konců, kdo by nejspíš byl podle ředitelky koleje odpovědný za rvačku? Black nebo Potter?

„Blacku?“ zeptala se.

„Oba jsme zakopli na schodech, paní profesorko.“

„Aha.“ McGonagallová pevně stiskla rty. „Takže bych ráda dala celé třídě několik doporučení.“ Bez ohledu na svá slova se úmyslně dívala na Siria. „Je jedno, jestli jste se do téhle koleje chtěli dostat nebo ne. Tohle je teď vaše kolej.“ Sirius se zamračil. Zjevně si o něm myslela totéž, co všichni ostatní Nebelvírové. Pak profesorka pohlédla na Jamese. „Také je jedno, jestli byste si své spolužáky vybrali za kamarády nebo ne. Vaše kolej je váš druhý domov, spolužáci jsou vaše rodina. Někdy se v rodině vyskytnou potížisté nebo lidé s rozdílnými názory, ale musí žít spolu, takže se musí naučit navzájem tolerovat.“ Opět se otočila na Siria. „Pokud budete mít problémy, které nemůžete vyřešit sami, dveře mé kanceláře jsou vždy otevřené. To platí pro vás všechny.“ Chvilku se dívala na Rema, než rychle přejela pohledem zbytek třídy.

* * * * *

Sirius změřil svůj písemný úkol z přeměňování: „sedmnáct palců,“ a zamračil se. Ještě potřeboval napsat poslední tři odstavce, ale profesorka McGonagallová jim zadala patnáct palců. Neznal profesorku tak dobře, aby věděl, jestli má radši podrobné eseje, i když jsou moc dlouhé, nebo jestli se jí zajídá práce navíc, kterou musí vynaložit na opravování příliš dlouhých prací. Normálně by mu to bylo fuk. Prostě by napsal, co by chtěl a známkování ať si dopadne, jak chce. Jenže slíbil, že získá během týdne o padesát bodů víc než Potter. Myslel si, že to bude celkem snadné. Bez jakékoliv námahy byl v přípravce vždycky jeden z nejlepších ze třídy. Bohužel se dnes Jamesovi povedlo se Siriem udržet krok ve všech předmětech.

„Blacku,“ řekl nějaký student z vyššího ročníku s hlubokým hlasem a poklepal Siriovi na rameno.

„Co je?“ zeptal se podrážděně, ani nezdvihl hlavu. Rychle zjistil, že nebelvírská společenská místnost pro něj není dobré místo na práci. Paličatě si umínil, že se bez boje nevzdá, a jen to mu bránilo zmizet nahoru do ložnice. Tam by si musel poradit jenom s Jamesovým nepřátelstvím.

„Ředitel tě chce vidět. Mám tě k němu dovést.“

Sirius překvapeně vzhlédl. Mládenec, co na něj shlížel, měl na hábitu připevněný odznak prefekta. „Proč?“

„To zjistíš, když tam zajdeš, nemyslíš?“

Sirius si rychle naházel věci do tašky. Vstal a na okamžik zaváhal, než si ji hodil přes rameno. Nechtěl nechat ředitele čekat, než si odnese tašku do ložnice, ale zároveň nevěřil, že mu spolužáci neprovedou něco nechutného s věcmi, když ji nechá tady. Prefekt vyrazil dlouhými kroky a Sirius musel jít rychle, aby mu stačil. Snažil se zapamatovat si cestu, kterou šli, ale ten hrad byl bludiště a on rychle ztratil přehled, kde všude odbočili.

Prefekt zastavil před velkým chrličem a řekl: „Švábí střívka.“ Chrlič se na něj z výšky podíval a ustoupil z cesty. „Profesor Brumbál na tebe čeká,“ řekl prefekt a pokynul ke spirálovému schodišti, které předtím zakrýval chrlič. Schody rostly výš a výš – Sirius ještě nikdy nic takového neviděl, ani ve své původní škole. Zaváhal jen na půl vteřinky, než na ně vkročil. Jak stoupal, pomyslel si, že by se mu jezdící schody zamlouvaly víc. Mohl by po nich jít stejně snadno jako po normálních, ale dostal by se nahoru dvakrát rychleji.

Když se dostal na odpočívadlo nad schody, viděl přímo proti sobě pootevřené velké dubové dveře. Síla zvyku ho přinutila nakouknout dovnitř, než zaklepal. U okna stál čaroděj s dlouhými bílými vlasy a díval se ven, ruce sepjaté za zády. Když se ozvalo Siriovo zaťukání, Brumbál se otočil a usmál.

„Pojďte dál, pane Blacku. Děkuji, že jste přišel tak rychle.“

Sirius udělal pár kroků do místnosti a snažil se nenápadným pohledem obsáhnout co nejvíc z kruhové pracovny. Jeho vrozená zvědavost bojovala se slušným vychováním. Rodiče mu do omrzení opakovali, že v přítomnosti starších nebo nadřízených osob je neslušné dívat se kamkoliv jinam než na ně nebo tam, kam ukážou. Znovu a znovu se rozhlížel trochu moc nápadně, když doprovázel matku na návštěvu k jejím přítelkyním, což nemělo za následek nic jiného než potrestání, když se pak vrátili domů.

„Posaďte se,“ vybídnul ho ředitel, když položil ruku na opěradlo vysoké židle před svým stolem. Pak se usadil za stůl, ani nepočkal, jestli ho Sirius poslechne. Ředitel ukázal na misku čokoládových hrudek na rohu stolu.

„Dáte si bonbón?“

Sirius pomyslel na heslo. „Ne, děkuji.“

„Dobrý večer, Sirie,“ pronesl ze stěny daleko známější hlas. Sirius hned postřehl, který portrét ho oslovil.

„Ahoj, pradědečku.“ Vlastně tam patřily jedno nebo dvě „pra-“ navíc, ale Sirius si nikdy nemohl vzpomenout kolik, zvlášť, když jejich počet závisel na tom, jestli se dívá na rodokmen z otcovy strany nebo z matčiny.

„Teprve druhý vyučovací den a ty už ses dostal do takových problémů, že tě předvolali sem. Nemůžu říct, že by mě to překvapilo. Zklamalo, ale nepřekvapilo.“

„Sirius nemá problémy, Phinee,“ řekl Brumbál káravě.

„Bude mít,“ slíbil Siriův předek. „Je velmi inteligentní, ale vždycky nepřemýšlí.“

„Raději bych si vytvořil vlastní názor, Phinee,“ pronesl Brumbál stroze. V jeho hlase zazněl odmítavý tón.

„To je moudré,“ odpověděl Phineas s úsměškem. Zavřel oči a sklonil bradu na hrudník jako by dřímal, ale Sirius si byl jistý, že bude pozorně naslouchat každému slovu.

„Obdržel jsem dopis od vašich rodičů,“ řekl Brumbál. „Patrně jsou velmi zklamaní, že jste byl zařazen do Nebelvíru, a přejí si, abyste dostal ještě jednu možnost být zařazen.“

Sirius si pomyslel, že „požadují“ by nejspíš byl přesnější výraz. Mohlo ho napadnout, že rodiče zasáhnou, když se nedostane do té „správné“ koleje. Pohlédnul na Moudrý klobouk, uložený na polici za Brumbálem, a ucítil, jak se mu stahuje žaludek.

Brumbál Siria upřeně sledoval. „Zpravidla rodičům říkám, že přeřazení je proti školnímu řádu.“

Sirius vypustil z plic vzduch – ani si neuvědomil, že ho zadržoval.

„Nicméně profesorka Gonagallová mi sdělila, že jak vás, tak pana Pottera včera večer jaksi „postihla nehoda“. Také vím, že jste dostal školní trest, protože jste provedl lumpárnu jinému chlapci ze své koleje. Znepokojuje mě, že patrně máte potíže, abyste do Nebelvíru zapadl. Kdyby bylo přeřazení možné, měl byste zájem?“

„Ne,“ odpověděl Sirius okamžitě.

Brumbál se usmál a pohodlně se v křesle opřel. „Proč ne?“

„Pokud jde o ‚zapadnutí,‘ je úplně jedno, ve které jsem koleji. ‚Nezapadnu‘ ani do jedné. Tři z nich mě nemůžou vystát, protože jsem Black, a Zmijozelové mě nesnáší kvůli tomu, co si myslím. A když mě budou stejně nenávidět, tak bych radši nebyl ve Zmijozelu. Bez urážky, pradědečku.“

Phineas otevřel na okamžik oči a zamračil se, ale nic nepoznamenal.

„A co si myslíš, Sirie?“ zeptal se Brumbál. „Neboj se, co řekneš v mé pracovně, to tu zůstane. Phineas nebude náš rozhovor opakovat tvé rodině.“

Sirius si nebyl jistý, má tolik důvěry v Phineovu diskrétnost jako Brumbál, ale to, co chtěl říct, už jeho rodiče dobře věděli. „Vím, co si nemyslím. Nemyslím si, že čistokrevní jsou lepší než ti z mudlovských rodin, nebo že čarodějové a čarodějky jsou lepší než mudlové. Můj strýček Alphard se s mudlou oženil. Jmenovala se Tess. Byla chytrá, a veselá, a hodná, a - a mí rodiče o ní mluvili, jako by byla nějaký obtížný hmyz. Chovali se, jako kdyby byla úplně odlišný druh, protože neuměla čarovat. Tak neuměla čarovat, no a co. Tess uměla hrát na piáno. Znamená to, že byla lepší než moje matka, která nedokázala zahrát ani notu? No, Tess vlastně byla lepší než matka, ale ne kvůli tomu.“ Phineas si odkašlal, aby Siriovi připomněl, že naslouchá. „Stejně mou matku nemáš rád,“ připomněl Sirius svému předkovi.

„Pověděl jsi něco z toho spolužákům z koleje?“ zeptal se Brumbál.

„Nedá se říct, že bychom si nějak zvlášť důvěrně popovídali,“ odpověděl Sirius.

„Zdá se mi,“ odtušil Brumbál s úsměvem, „že tě tví spolužáci odsoudili neprávem. Možná se ti podaří najít příležitost někomu z nich říct, co si myslíš, aby pochopili, jaký doopravdy jsi.“

„Možná. Nebude to jednoduché. James mě nenávidí, Petr se mě bojí a Remus je raději sám.“

„Upřímně doufám, že tvé potíže se spolužáky brzy skončí, Sirie, ale také doufám, že je to pro tebe dobrá příležitost k poučení.“ Sirius svraštil obočí. Moc nechápal, co tím Brumbál myslí. „Není moc časté, aby někdo narozený s tvými výhodami měl možnost zažít předsudky na vlastní kůži. Nyní jsi byl zařazený do stejné koleje jako někteří studenti, kteří se budou potýkat s předsudky celý zbytek života. Pevně doufám, že ti tahle zkušenost pomůže, abys je pochopil.“

„Myslíte Lily Evansovou,“ konstatoval Sirius.

„A další. Kouzelníci z mudlovských rodin nejsou jediní, kteří v našem světě čelí předsudkům.“

* * * * *

„Někdo dostane huláka,“ vykřiknul nějaký Nebelvír. Sirius vzhlédnul k přilétajícím sovám a uviděl jasně rudou obálku v drápech sýčka, který mířil přímo k němu.

„Tak ti pěkně děkuju, Eris,“ zavrčel, když ji matčina sova hodila přímo před něj. „Tos to nemohla upustit do jezera?“ Sova odlétala, jak nejrychleji mohla. Nebyl to první hulák, který Siriovi nesla, a tak věděla, že je lepší moc neotálet.

„Za tohle se všem omlouvám,“ promluvil k celému stolu. Jen Sirius věděl, že se neomlouvá jen za rámus, ale i za předpojaté jedovatosti, kterými jeho matka nejspíš dopis naplnila. Žádný student neseděl moc blízko Siria, ale stejně nikdo ve Velké síni tirádě jeho matky neunikne. Otevřel dýmající obálku.

„MYSLELA JSEM, ŽE NEMOHU BÝT ZKLAMANÁ VÍC, NEŽ KDYŽ JSEM SLYŠELA, ŽE MŮJ STARŠÍ SYN BYL ZAŘAZEN DO KOLEJE BLÁZNŮ BEZ MOZKU A KRVEZRÁDNÝCH MUDLOMILŮ,“

Sirius měl chuť zajet pod stůl a schovat se. Nebelvíři ho neměli rádi, už když jen tušili, co je jeho rodina zač. Teď je jeho matka zbavila jakýchkoliv pochybností, takže jím určitě budou opovrhovat ještě víc.

„ALE PAK JSEM POCHOPILA, CO JE HORŠÍ. DOSTAT DOPIS OD TOHO STARÉHO ŘEDITELSKÉHO TRUMBERY-“

Sirius se podíval k učitelskému stolu a uviděl, že se Brumbál široce usmívá.

„- A ANO, VÍM, ŽE TO USLYŠÍ, TY ZATRACENÝ MRŇAVÝ SPRATKU – A PŘEČÍST SI, ŽE ‚JSEM SI PO ROZHOVORU SE SIRIEM JISTÝ, ŽE JE V TÉ SPRÁVNÉ KOLEJI.‘“

Sirius se na něj taky usmál.

„ANI SI NEDOKÁŽU PŘEDSTAVIT, JAKÉ NESMYSLNÉ ŽVÁSTY JSI TOMU SENILNÍMU BLÁZNOVI VYKLÁDAL, ALE DĚLÁ SE MI Z TOHO ZLE, SIRIE BLACKU! DLOUHO A OPAKOVANĚ JSI ODMÍTAL VZNEŠENÁ PRAVIDLA A MYŠLENKY, KTERÉ JSME SE TI SNAŽILI VŠTÍPIT. NESPOČETNÉ GENERACE ČARODĚJEK A KOUZELNÍKŮ UDRŽOVALY NAŠI KREVNÍ LINII NEPOSKVRNĚNOU, ALE PROJEVIL JSI SNAD JEN NEJMENŠÍ VDĚČNOST NEBO RODINNOU HRDOST? NE!“

Zmínka o čisté krevní linii přiměla Siria pohlédnout zpátky na ječící dopis. Lily i Remus seděli jen pár metrů od něj. Sirius se neodvážil podívat se jejich směrem.

„NEJSPÍŠ TI TY SMĚŠNÉ NÁPADY, JAKO ŽE MUDLOVÉ NÁM JSOU ROVNÍ, NACPALI DO HLAVY TI ZATRACENÍ MUDLOMILOVÉ ALPHARD A ANDROMEDA. ONI ZA TO MŮŽOU. JESTLI TĚ JEŠTĚ NĚKDY CHYTÍM, JAK JIM PÍŠEŠ, OSOBNĚ TVÉ SOVĚ ZAKROUTÍM KRKEM!

VARUJI TĚ, NEOPOVAŽUJ SE POSKVRNIT ČEST NAŠÍ RODINY TÍM, ŽE BY SES PŘÁTELIL S OSOBAMI HLUBOKO POD NAŠÍ ÚROVNÍ! MOHLI TĚ STRČIT DO KOLEJE S MUDLOVSKOU ŠPÍNOU, ALE TY SE S NIMI PŘÍTELÍČKOVAT NEBUDEŠ!“

Sirius se po posledních matčiných slovech přikrčil a strnule se díval, jak rudá obálka vzplanula. U stolu začal někdo tleskat, pak další a další. Sirius se překvapeně rozhlédl. Nejenže Nebelvírští tleskali, oni se na něj usmívali. James náhle povstal a zbytek stolu ho následoval. Sirius slyšel, jak lavice za ním škrábe o kamennou podlahu. Otočil se a uviděl, že hodně sousedních Havraspárů se k ovacím vstoje připojilo.

Prefekt, který Siria vedl do Brumbálovy pracovny, k němu přistoupil s napřaženou rukou. „Vítej v Nebelvíru, Sirie,“ řekl nahlas, aby ho bylo přes potlesk slyšet.

Když si Sirius třásl s prefektem rukou, zazubil se. „To bylo nejspíš to nejlepší, co pro mě matka kdy udělala,“ blesklo mu hlavou.

* * * * *

Autorská poznámka: Když nám JKR ve Fénixově řádu představila Siriovu rodinu, všechny mé původní představy, že se Sirius a James kamarádili už před Bradavicemi, nebo že spolu od začátku výborně vycházeli, vyletěly oknem. Vystřídala je tato představa. Jestli jste chtěli víc Rema a Petra, tak se omlouvám. James se rozhodl ukrást ústřední postavení a Remus měl velké štěstí, že nezůstal bez povšimnutí (protentokrát).

Pokud se vám tahle povídka líbila, ráda bych vám navrhla dvě věci. Zaprvé, OKOMENTUJTE JI! Prosím pěkně! Zadruhé, proč byste si nepřečetli pokračování, „Choosing the Head Boy“ (Výběr primuse)?

= KONEC  =